Láska vs. demence. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Když se z vás stane pečovatelka, dřív nebo později vás ta role dožene. A někdy je to až paradoxní – zatímco vy pomalu uvadáte, váš opečovávaný doslova kvete. Váš mozek začne fungovat v režimu automatických úkonů. Jste jako robot, jen s tím rozdílem, že pořád cítíte. Únavu, frustraci, vztek a občas i chuť utéct. Ne každý den, ale někdy se to prodere ven. Jste prostě jen člověk.

Na začátku do toho jdete s tím, že je přece normální postarat se o bližního svého. Nijak zvlášť nepochybujete, že to zvládnete. Je to váš blízký, milovaný člověk, vaše rodina. Říkáte si, že by to pro vás udělal taky. Ale pak… Jakmile se unavíte, mozek vám začne nabízet otázky: Opravdu by to pro vás váš blízký, partner, udělal? Nebo by to zařídil úplně jinak? Jak? Šoupl by vás do LDN nebo do nějakého sociálního ústavu? Je vaše oběť nutná? Má smysl?

Při tomhle chaosu v hlavě a únavě jsem si vzpomněla na jednu známou. Její muž měl úraz a zůstal ochrnutý. Pečovala o něj doma. Do toho se starala o dospívajícího syna. Vlastně podobný model jako u nás. Jen s tím rozdílem, že známá svou těžkou situaci vyřešila po svém. Našla si přítele. Zanedlouho s nimi bydlel v domě – s jejím manželem i synem. A žili si tam všichni docela dobře. Známá nebyla na všechno sama, měla oporu i lásku přítele a toleranci manžela, který byl rád, že může zůstat doma. Aspoň tak jsem to tehdy vnímala. A pak se po několika letech relativně spokojeného soužití – i když na mě to celé působilo spíš toxicky – stalo něco, co všem zúčastněným navždy změnilo život. Přítel známé dostal srdeční příhodu a upadl do klinické smrti. Dlouho ležel v nemocnici v kómatu. Když se probudil, zjistilo se, že má poškozený mozek. A tak měla známá sice dva muže – ale oba vyžadující péči. To už se prostě nedalo zvládnout. A tak svého milého nechala napospas osudu a sociální péči. Celé to bylo smutné. Známý žil asi dva roky v sociálním ústavu a nakonec zemřel. A známá? Ta si našla jiného milého a o manžela se starala dál. Jak to s nimi bylo dál, nevím. Už jsem se s ní neviděla. Snad jí ten třetí muž vydržel.

Já jsem ale neměla v plánu hledat si dalšího muže. Neviděla jsem v tom úlevu, spíš větší stres. Myslím, že generál by se hodně divil, kdyby u nás doma začal bydlet cizí muž – i v tom stavu, ve kterém byl, by asi nebyl rád.

Každopádně bylo nutné si přiznat, že jsem prožívala krizi. Kromě únavy a frustrace jsem si všímala ještě jedné věci: jak se z mého života pomalu, ale jistě vytrácejí lidé. Přátelé, kamarádi, známí. Zůstávala jsem čím dál víc sama, v izolaci mezi zdmi našeho domu, jen s nemocným generálem a pubertálním synem, který měl svůj svět. Jednou jsem seděla sama v kuchyni. Generál už spal, Filda byl zavřený ve svém pokoji. Na stole přede mnou studený čaj, který jsem si udělala před hodinou a nestihla vypít. Listovala jsem telefonem. Fotky známých z letiště. Úsměvy, kufry, „zasloužený relax“, „únik od reality“. Najednou jsem si uvědomila, že jsme se neviděli víc jak rok. Že už se vlastně ani neozývají. A já ani nevím, co bych jim napsala. Že dneska bylo dobré, že generál došel aspoň dvakrát na záchod? Že jsem zvládla nákup bez kolapsu doma? V té tiché kuchyni, kde byl slyšet jen tikot hodin mi došlo, že zatímco oni odjíždějí na dovolenou, já jsem si svůj život sbalila do čtyř stěn.

Myslím, že tohle prožívá většina těch, které potká něco podobného. Jsou chvíle, kdy se musíte srovnat s tím, co vám život naservíruje. Anebo se nesrovnat – ale to je pak ještě horší. A já se snažila brát to tak, jak to je. Jenže mi to někdy nešlo. Měla jsem dny, kdy jsem uvažovala, že generála dám někam, kde se o něj profesionálně postarají. Ta myšlenka mi přinášela úlevu, ale zároveň i úzkost. Co by s ním bylo? Jak dlouho by tu ještě byl? Jak by mně a Fildovi chyběl, i když to teď s ním bylo jiné a těžké?

Do toho chaosu se ozýval další hlas, který mi našeptával: Kde skončí můj život? Jak dlouho tohle bude trvat? Sama mám už věk. Tuhle v koupelně jsem se po delší době zadívala do zrcadla. V ostrém světle jsem si všimla věcí, které jsem dřív přehlížela. Hlubší rýhy kolem úst. Povislá víčka a dokonce šediny. Pomalu se vytrácím.  V tom mě napadlo, kdy přesně jsem přestala být tou ženou, která měla plány? Která chtěla ještě cestovat a žít? Čas přece furt běží. A nikdo mi ho nevrátí. Abych ty nepěkné myšlenky rozehnala, radši jsem rychle zhasla světlo a šla zpátky do obýváku. Generál seděl v křesle a díval se na mě, jako by zkoumal, kdo jsem. A já si najednou nebyla jistá, jestli to ještě vím sama.

Ještě tu bylo tohle. Dnešní společnost do vás horem dolem tlačí, že máte myslet na sebe. Na druhou stranu slyšíte, jak je důležité, aby ti, kteří vyžadují péči, zůstávali doma. Jenže pak zjistíte, že vám to je vnucováno i proto, že místa v sociálních ústavech nejsou – a navíc to tam vyjde mnohem dráž než domácí péče. Je to začarovaný kruh. Když se rozhodnete, že svého blízkého nikam dávat nebudete a postaráte se o něj, seč vám síly stačí, musíte vědět, že za to zaplatíte. Ve dnech největší únavy mi to připadalo strašně nefér a chtěla jsem to změnit. Jenže jak?

Občas jsem si zase říkala, že tohle je opravdová láska. Když víte, že nemáte šanci, a přesto bojujete dál. Za oba. Pak ale ve mně zase klíčil jiný pocit. Nezvládlo by moje svědomí, že jsem někoho blízkého odložila, když mě potřebuje? Bylo na čase se rozhodnout. Změnit to, sebe – nebo se naučit líp žít s tím vším, co nás potkalo. Otázkou pro mě bylo, zda jsem toho vůbec schopná. A jestli je vůbec možné se s tím, co nás potkalo, skutečně srovnat.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová