Život s demencí. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Cesta z nemocnice se mi zdála nekonečná. Generál celou cestu nezavřel pusu. Ne že by mi vyprávěl, jak je skvělý, že jede konečně domů. Nebo jaké to bylo v nemocnici a že sestřičky jsou dneska nějak víc drsné nebo hezčí. To rozhodně ne. Celou dobu jen hekal a vzdychal „ach jo, ach jo“ a nakonec začal křičet, že musí na záchod.

Bylo to přesně takhle: „Ach jo, achjo, jééé, já se počurám, to zopakoval asi stokrát za sebou. Tak jsem mu řekla, prosím tě vydrž, za chvíli jsme doma. Jenže bylo pozdě. Samozřejmě se počůral. Chtělo se mi brečet, bylo mi všechno líto, bylo mi líto jeho. Přesto jsem pak doma řekla klidně: „To nic, převlíknu tě,“ a polykala slzy, když jsem mu sundávala mokré kalhoty a spodky. Zdálo se mi, že mu je to jedno. Jen nehnutě stál a nechal se mnou obsloužit.

Jak je patrné, generál mozkovou příhodu sice přežil, probudil se, ale trochu do jiného světa. S velkou pravděpodobností bude mít následky. Dalších šest měsíců rozhodne o tom, jak velké. Tak mi to řekl jeho lékař. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mě generál poznává – o Filipovi ani nemluvě. Chudák. Koukal na svého tátu jak na zjevení, byl v šoku. Stejně jako já. Neměli jsme ani jeden sílu to řešit. Byli jsme vyčerpaní a zranění. Nebo zrazení? Ale kým? Kdo za tuhle situaci mohl? Měla jsem v sobě směsici pocitů a otázek bez odpovědí, které se jen těžko popisují.

Uložila jsem generála do jeho postele. Než se vrátil z nemocnice, musela jsem na radu doktorů ten náš domov, který jsme si kdysi vysnili, přizpůsobit nemocnému člověku s demencí. Ano. Generál měl demenci a já si to chtě nechtě musela připustit. Smířit se s tím, že lepší to bude jen těžko. Zvyknout si na toho mimozemšťana, který tu teď s námi žije namísto generála.

Další dny jsem už neměla čas přemýšlet, a asi to tak bylo jen dobře. Měla jsem úplně jiné starosti. Generál mě budil v noci, neustále něco vyžadoval. Furt se počurával, kadil klidně na zem a přede mnou. Neustále jsem převlékala postel a uklízela jeho hovna. Do toho začal být agresivní. Takže jsem si vyslechla, že jsem idiot, když jsem ho myla. Debil jsem byla, že jsem mu schválně dala talíř místo na stůl do klína. Přitom si ho tam vysypal sám.

Neviděl na to oko, které už měl před tou příhodou poškozené. Teď už ale na něj neviděl vůbec. Takže jsem mu musela dávat všechno tak, aby na to aspoň trochu viděl. Myslím, že ani na to druhé oko neviděl pořádně. Byli jsme objednaní k očnímu, ale vůbec netušila, jak ho tam dostanu. Všechno snad kromě jídla negoval.

První týdny taky byly naprosto příšerné. Generál mě neustále volal, pořád něco chtěl – sednout, jít, čůrat, jíst, pít, zapnout televizi, vypnout televizi. V noci nespal, šoural se po bytě, pak upadl a my jsme ho s Fildou vůbec nedokázali zvednout. Přitom nám nadával a říkal, že ho chceme zabít.

Mně říkal pokaždé jinak. Někdy Maruško, pak zase Jitko – asi podle milenek z mládí. Pořád se mě ptal na to samé: jestli už je ráno, jestli už je poledne, jestli je večer. Znovu a znovu. A do toho pořád vzdychal „áách jo“.

Všechno se točilo kolem něj. Nastoupila jsem do kolotoče, ze kterého jsem vůbec nevěděla, kdy a jak vystoupím. A jestli to vůbec přežiju. Svoji práci jsem musela omezit na minimum a Filda tím trpěl taky. V podstatě jsme se nehnuli z domu. Péče o generála byla čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Ze začátku jsme hodně jezdili po kontrolách a doplňujících vyšetřeních. Musela jsem řešit jeho nespavost, ten šílený neklid a agresivitu. Zkoušeli jsme pořád nové léky a nic moc nezabíralo. Potřebovala jsem taky, aby mě doma občas někdo vystřídal. Takže pečovatelka, příspěvek na péči. Bylo to na zbláznění.

A generál? Ten pořád jen vzdychal, koukal do nikam, nebo se najednou začal smát, když kolem něj prošla naše fenka. Nemohl si vzpomenout, co je to za zvíře, tak na ni ukázal a řekl: „Co je… co je?“ Filda mu – ne ze zlosti, ale z přetlaku – řekl, že je to ovečka a dělá bééé. To ale neměl dělat, protože generál začal bečet pokaždé, když ji uviděl.

Zvláštní, že tohle si pamatoval. Ale měla jsem podezření, že jinak vůbec neví, kde je. Když jsem se ho zeptala, jestli ví, kde bydlí, neodpověděl. Někdy kromě „aaach jo“ celý den nic neřekl. Jindy na mě celý den pokřikoval, že má hlad, i když právě dojedl. Že mu je zima, i když bylo v bytě třiadvacet stupňů a na sobě měl svetr a teplé ponožky.

Někdy jsem nestíhala nakupovat a vařit, jak všechno spořádal. Začal se víc kulatit a já mu musela jídlo ubírat kvůli zdraví. To mi pak ale nadával.

Přes to všechno jsem pořád doufala, že se to zlepší. Naděje ještě byla. Když se mi po třech měsících podařilo zajistit konečně pečovatelku, byla to skoro životní výhra. Dokonce generál ani moc nebrblal. Pečovatelka s ním dělala aktivity – dávala mu skládačky, zkoušela s ním pexeso. Prý by to mělo pomoct nastartovat mozek.

Mezitím jsem i já zjišťovala, jestli se zázraky dějí, nebo v tomhle případě ne. „Buďte ráda, že není úplný ležák,“ vzkázali mi v jedné skupině. „Bude se to spíš zhoršovat,“ psali v jiné. Prý je mozek pořád ještě neprobádaný a není možné cokoliv stoprocentně predikovat, ale statistiky mluví jasně. Ty jsem pro jistotu ani nečetla.

Když byl výjimečně klid, sedla jsem si do křesla, zavřela oči a představovala si, jaké to bylo dřív. A překvapivě mi přišlo, že to všechno bylo lepší. Co lepší, bylo to senzační. I přes šílenou povahu generála se náš svět pořád točil nějak normálně.

Najednou jsem v paměti vylovila hezké chvilky. Kdy mi generál vyznal lásku. Kdy mě požádal o ruku. Kdy mě držel za ruku v porodnici a byl šťastný, když poprvé držel v náručí našeho syna. Vzpomněla jsem si, jak mi připravoval vydatné večeře, po kterých jsem v těhotenství přibírala třikrát víc než bych měla a nakonec z těch jeho dobrot měla těhotenskou cukrovku. Viděla jsem ho, jak mi holí zbytky vlasů, když jsem o ně přišla při chemoterapii.

Dokonce jsem se přistihla, jak se usmívám nad naší šílenou cestou k polskému moři, která nám trvala dva dny a během níž jsme navštívili několik měst, a i Spolkovou republiku Německo.

A v tom mě napadlo, že generál se už nikam nepodívá. Ani kdybych měla soukromý tryskáč. Protože jemu je už celý svět jedno. Má jen ten svůj. A do něj nikdo nevidí. Možná se v něm ztrácí i on sám. Aspoň tak jsem to tehdy viděla já.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová