Jana Brejchová: Proč musela okatá holka dospět ze dne na den
18.02.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Třináctiletá Jana Brejchová poprvé před kamerou, jako Píďalka v dramatu režiséra Jiřího Sequense st. Olověný chléb
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Úspěch i odmítnutí, lásku i trpké výčitky, vstřícnost i nepochopení, všechno vždy prožila naplno. Navenek sebevědomě a s elegancí, v duši se stíny, které se ne a ne rozplynout.
Legendární pražské kino Lucerna se včera navždy rozloučilo s úchvatnou krásou a mimořádným talentem, který vládl české kinematografii, televizním obrazovkám i jevišti půl století. Na hvězdnou oblohu vylétla česká Bardotka Jana Brejchová kosmickou rychlostí, sklízela ale nejen ovace. Před klíčové životní rozhodnutí ji osud postavil příliš brzy, v době, kdy se měla kolem sebe teprve rozhlížet a reálný svět poznávat. Musela skousnout tvrdé rány od těch nejbližších, vyrovnat se s jízlivými pomluvami i odsouzením. Na roztáčející se kolotoč světa umění, iluzí a snů, který dokáže stejně rychle vyvézt na vrchol, jako vrhnout do zapomnění, naskočila bez jakékoli přípravy. Byla ale pracovitá a vnímavá, učit se chtěla a měla štěstí na režiséry, kteří ji dokázali vést. Navíc ve správných chvílích jí osud přiváděl do cesty lidi, kteří ji mohli, chtěli a dokázali podržet.
Plno, kam se podíváš
Svérázná pražská čtvrť byla nejen domovem těch nejchudších, ale také líhní celé řady velkých talentů. Na Žižkově bývalo všude neustále plno, žilo se tu na dvorcích pavlačových domů, v ulicích i hospodách, které byly na každém rohu a navzdory všudypřítomnému nedostatku se všechny uživily. A děti, které tu vyrůstaly, se mimoděk učily, že uspět znamená mimo jiné něco se opravdu naučit, mít proříznutou pusu a občas i ostřejší lokty. Právě tam se narodila 20. ledna 1940 druhá dcera vyučeného automechanika, který se živil jako řidič a místo vytouženého syna dostal drobnou holčičku, kterou prý prababička zachránila tím, že ji balila do vaty. Na legendární čtvrť si sice Jana pamatovat ani nemohla, protože se už ve dvou měsících stěhovala s rodiči na Střížkov, ve staré vesnici na severu Prahy ale nebylo lépe.
Malá hospodyňka
Ve dvou místnostech, do nichž pak přibyli ještě dalších šest dětí, bylo všude těsno, i když jeden její mladší bratr zemřel ve dvou letech a další jako půlroční. „Byli jsme často hladoví jako vlčata, snědli bychom cokoliv, i ropuchu. Mým nejmilovanějším jídlem byl chleba s hořčicí. Když se koupil bochník chleba, kdo si co urval, to měl. Proto dodnes tak rychle jím. Protože ti, kteří byli nejrychleji najedení, dostali porci brambor navíc,“ zapsala její vzpomínky nejen na dětství dcera Tereza Brodská v knize Moje máma Jana Brejchová, která vznikla z jejich důvěrných rozhovorů, často nad starými fotografiemi. „Maminka i tatínek se rozcházeli a každý někoho měl… Nejstarší sestra už nebyla doma, takže jsem se o ty mladší starala já, protože naši často domů vůbec nedorazili. Třeba několik dní. Někdo musel uklidit, uvařit, někdo musel vodit děti do školky, do družiny…“ To ji ale naučilo, že je občas nutné se s nepřízní osudu poprat.
Před kamerou poprvé dospělá, Jana Brejchová s Robertem Vrchotou v jednom z prvních českých pokusů o natočení kriminálního případu z roku 1956 Zlatý pavouk. Přestože jí bylo teprve šestnáct, dostala roli manželky dentisty s přepychovou ordinací, pořízenou za peníze z prodeje zlata ukradeného nacisty Židům, kteří zahynuli v koncentračním táboře.
Krásné velké oči
Nejspíš právě těmi zaujala asistenta režie Ladislava Helge, který hledal v roce 1953 v kobyliské základní škole děti do vedlejších rolí ve filmu režiséra Jiřího Sequense Olověný chléb, dramatu o brutálním potlačení dělnické stávky v Radotíně během hospodářské krize v třicátých letech minulého století. Bylo jí třináct a hereckou průpravu neměla kromě zkušeností z kroužku lidových písní a tanců žádnou, přesto roli Píďalky dostala. „Vybral si mě, asi že jsem byla fotogenická. Krásná ne, ale fotogenická. O talentu řeč být nemohla,“ přiznávala upřímně. Už po prvním natáčení bylo jasné, že má mimořádný talent, který nejspíš zdědila po dědečkovi Vojtěchu Lorenzovi, který kdysi hrával divadlo v Malostranské besedě. Přesto na studium konzervatoře musela zapomenout, protože ji doma čekala péče o celou domácnost a mladší sourozence.
Jak to bylo s holkou z mlékárny
Ve čtrnácti se přihlásila na inzerát, v němž pražský Laktos hledal písařku. „Vy vůbec neumíte psát na stroji. Ne, řekla jsem mu. Ale já bych se to naučila, mně se to šíleně líbí,“ vzpomínala na zavalitého pana účetního s knírkem, který ji zkoušel. Asi ho zaujala upřímností a touhou práci dostat, takže ji vzali, poslali do kurzu a časem povýšila na sekretářku hlavního inženýra. V letech největší slávy se pak o ní říkalo, že krásnou holku bez vzdělání objevili filmaři za pultem jedné mlékárny v centru Prahy. To první sice byla pravda, bez talentu píle a pokory by se ale hvězdou nestala, to druhé už ale byla fáma. Několik dalších malých rolí dostala teprve po třech letech, pak ale radikální zlom přišel velmi rychle.
Navždy zavřeno
Jako největší talent českého filmu konce padesátých let zazářila v dramatu Jiřího Weisse Vlčí jáma. Jedna z hlavních rolí byla ale časově velmi náročná, najednou měla problém všechno stihnout. Unavená a uběhaná se svěřila vlídné a mateřské asistentce režie Věře Ženíškové, která se rozhodla, že to tak nenechá. Vypravila se k Janině matce s návrhem, že by její dcera mohla bydlet tři měsíce v hotelu, protože natáčení i péči o početnou rodinu nemůže zvládnout. Velmi tvrdě ale narazila. Představa, že přijde o hospodyni, chůvu a příspěvek na domácnost matku rozzlobila. A jestli prý Jana odejde, ať už se nevrací. Přesto dala Jana dala přednost hotelu, matce posílala většinu honoráře, po poslední klapce si koupila sukni a svetr a vyrazila domů. Zůstala ale stát před zavřenými dveřmi. Nakonec jí matka poslala po bratrovi kufr s pár obnošenými svršky po sestře Haně a vzkaz, že to řekla jasně… Tehdy musela Jana ze dne na den dospět.
Pokračování v pátek 20. února
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Národní filmový archiv, Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová, Michaela Remešová, Roman Schuster: Jana Brejchová otevřeně – Lásky mé, já stůňu!)
Vložil: Adina Janovská