Boris Rösner: Soukromé drama cynického romantika
16.02.2026
Foto: Se svolením Národního divadla - Hana Smejkalová
Popisek: Boris Rösner jako hrabě Robert Dudley, třetí královnin poradce a nemorální intrikán, v tragédii německého dramatika Friedricha Schillera Marie Stuartovna
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Král velkého dramatu, padouch, intrikán i elegán jako vystřižený z historické romance o lásce, cti a spravedlnosti. Co se mu nedostávalo na fyzické přitažlivosti, dokázal mistrně přehrát šarmem a temperamentem.
Na jevišti i před kamerou se sešli mnohokrát, mimo jiné v Lyře Pragensis, seriálu Sanitka či v absurdní komedii Viktora Polesného Divertimento. Mimořádně charismatický elegán a v očích žen neodolatelný společník… S legendárním kolegou Jiřím Bartoškou měl toho společného spoustu, jedna charakteristika ale byla nepřehlédnutelná. Sotva si někdo vzpomene, že by ho někdy zahlédl bez zapálené cigarety. Pro to, co právě dělal, se Boris Rösner vždy dokázal mimořádně nadchnout, nikdy nic nedělal polovičatě. Romantik a cynik se sklonem k hysterii a společenský extrovert měl v sobě cosi, co lze nazvat starodávnou noblesou. Byl prostě neodolatelný a během pár vteřin uměl strhnout celé hlediště či ovládnout společnost. Často i tak trochu přehrával, čímž zakrýval vnitřní nejistotu, pochybnosti a strach, které mu rozhodně nebyly cizí. Jeden z nejvýznamnějších českých herců, který nás předčasně opustil už před dvaceti lety, byl i uznávaný pedagog, vyhlášený mimořádně vysokou jazykovou kulturou, noblesou a perfekcionismem.
Šlechtic, který měl sto let zpoždění
Nejlépe by se nejspíš cítil v 19. století, v období vrcholného romantismu. A opravdu litoval, že nepřišel na svět o sto let dřív. Miloval totiž souboje a snil o velké roli Cyrana z Bergeracu. Na jevišti Národního divadla ho tahle postava minula, nakonec se jí ale přece jen dočkal, když mu ji nabídl šéf Divadla pod Palmovkou Petr Kracik. A bylo to, jako by hrál sám sebe. Charismatického ironika, k němuž se lze jen stěží přiblížit a prozkoumat jeho skutečné city. Muže, kterému ženy padají k nohám, a on se rve, bouří, pochybuje a zároveň přímo hoří smutkem. Dramatická událost, která prý navždy poznamenala celý jeho rod, se ale odehrála o tři století dřív. A mohla za to láska. Jeho prapředek, bavorský šlechtic Sixtus von Rösner, se nepohodl se svým švagrem o milenku, a i když oba byli tehdy už ctihodnými kmety, protože jim bylo přes padesát, jejich srdce plála jako zamlada. A jak bývalo v 17. století oblíbeným, i když ve většině zemí zákonem zapovězeným zvykem, rozhodli se vyřešit problém soubojem.
Rodové prokletí
Sixtus svého švagra probodl, čímž připravil o milovaného bratra svoji manželku. A ta se rodu Rösnerů pomstila. Proklela ho s tím, že se nikdo již nikdy neměl dožít více let než zabitý, kterému bylo pětapadesát. „Můj otec zemřel v devětačtyřiceti, to mně bylo čtrnáct, a matka ve třiapadesáti. A tak si říkám, že musím přežít tu třiapadesátku a bude to dobrý,“ vyprávěl často na besedách i ve společnosti. Sice se zdánlivým nadhledem, bylo ale jasné, že se mu souvislosti z rodové historie nepřestávají honit hlavou. „Přišel jsem na svět za pět minut dvanáct. Máma rodila tři dny, už jí docházely síly. I na hodinách bylo za pět minut dvanáct,“ prozradil ve své autobiografické knize Souboje Borise Rösnera. Stalo se to v Opavě 21. ledna 1951.
Doris, nebo Boris?
Otec Mirko Rösner, skladatel, dirigent, režisér a herec, který užíval pseudonym Čech, byl tenkrát šéfrežisérem opavské opery a operety, kde krásná a skvělá herečka Jarmila Horská začínala jako tanečnice, než začala zpívat a hrát činohru. „Přibližně tak týden před termínem si odskočila porodit. A po dvou nebo třech dnech mě přinesla do divadla, položila do rekvizitářského koše a zkoušela dál. Proto říkám, že jsem se narodil na prknech, která znamenají svět.“ Očekávali ale dceru, která se měla jmenovat Doris, a tak prý jen zaměnili počáteční písmeno. Rodiče se rozvedli, když mu byl pouhý rok, takže pak putoval s matkou po republice podle toho, kde právě měla angažmá. Nejdelší dobu strávil v Chebu, matka musela v roce 1970 kvůli svému nesouhlasu s invazí v srpnu 1968 z divadla odejít, a pak se živila, čím se dalo, mimo jiné jako servírka.
Divadlo bláznivých dramat Borise Rösnera:
Studentská láska
Ve třech letech utrpěl vážný úraz, když mu vletěl do oka střep z prasklé žárovky. Operaci lékaři zavrhli, protože se obávali, že by mohl přijít o druhé zdravé oko, celý život pak ale trpěl těžkými migrénami. Základní školu i jedenáctiletku absolvoval v Chebu, měl ale i velmi šikovné ruce. Sám si dokázal i ušít oblek, protože si potrpěl na dokonalou eleganci, takže mu dostupná konfekce nevyhovovala. Tenkrát prý uvažoval o studiu medicíny. Mělo to ale háček, jinak dobrý student sváděl nerovný boj s matematikou. Nakonec sice vyhrál, ale s pořádně odřenýma ušima. A tak po maturitě raději vykročil ve stopách rodičů, rovnou na pražskou DAMU. Už během studia na DAMU se seznámil s budoucí manželkou Alicí, absolvoval v roce 1973 v ročníku Václava Vosky, který mu vštípil smysl pro noblesu a precizní práci s češtinou. Krátce nato se s Alicí vzali a přestěhovali do Liberce, kde Boris dostal první angažmá. Zpočátku žili na ubytovně, pak dostali garsonku a narodila se jim dcera Gabriela.
Flirt součástí profese
Přestože svou ženu velmi miloval a nikdy by ji neopustil, neustále se dvořil jiným, obzvlášť rád se nechal okouzlovat mladými adeptkami herectví. Jako romantický hrdina se rád zamilovával, a rozhodně nejen platonicky, flirt pro něj byl součástí profese a jeho charismatu a podmanivému hlasu žádná neodolala. Bylo veřejným tajemstvím, že pro nejednu krásnou kolegyni či svoji studentku byl i „kamarádem s výhodami“. „Chodíval za mnou po představení v divadle. Vždy jsem poznala, že je to on, když klepal svým velkým prstenem na dveře,“ vzpomínala pro Nedělní Aha! Jitka Asterová. O jeho záletech se vyprávěly legendy, věděla o nich i manželka Alice. „Samozřejmě se občas našli kamarádi, kteří vám zavolají, že se věci mají tak a tak... Od své moudré babičky jsem dávno věděla, že většina mužů dokáže zahnout, ale nepotřebují se rozvádět,“ přiznala v rozhovoru pro MF Ddnes.
Trpké vítězství nad kletbou
Celý život byl velmi silný kuřák, čímž nejspíš přispěl i ke svým zdravotním problémům. První potíže se přihlásily v divadelní sezóně 2004-2005 a zprvu se zdálo, že ho během té předchozí příliš vyčerpaly hned tři zcela odlišné hlavní role ve třech divadlech. Na domovské scéně Národního divadla hrál Harpagona, v divadle ABC hlavní postavu ve Frederickovi a v Divadle po Palmovkou svého vysněného Cyrana. V závěru sezóny už ale měli lékaři jasno, na mimořádného herce tvrdě zaútočila rakovina plic. Zákeřné nemoci, nad níž neměl šanci vyhrát, vzdoroval dlouhý rok a bylo to kruté. Ke konci se mu vlivem chemoterapie zhroutil obratel, ochrnul a zůstal odkázaný na vozík. Přesto se mu podařilo rodovou kletbu zlomit. „Já jsem ten poslední, koho z mého rodu stihla ta strašná kletba. Ta kletba příliš brzké smrti…“ prohlásil po 55. narozeninách. Zemřel 31. května 2006 v kladenské nemocnici, osudové narozeniny přežil o čtyři měsíce.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, MF Dnes, Blesk, Aha!, Národní divadlo, Miroslava Besserová: Boris Rösner - Život jako divadlo, Jolana Matějková: Souboje Borise Rösnera)
Vložil: Adina Janovská