Pomoc k setkání s Bohem aneb Církev na tripu. Záhady života
15.02.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Vykuřovadla prokazatelně vykazují psychoaktivní účinky
V touze přiblížit se vyšším entitám, překročit běžný stav vědomí, vyvolat prožitek jednoty a dosáhnout poznání uchylovali se dávní lidé k drogám – psychotropním rostlinám.
Použití psychoaktivních látek v rámci křesťanského náboženského kontextu je vzácnější než v jiných tradicích, ale existují historické i hypotetické příklady, které ukazují, že hranice mezi mystikou, extází a farmakologií se občas ztrácela...
Rané křesťanství a mystéria
Psychoaktivní rostliny, zejména ty, které mění vnímání, byly a nadále jsou v mnoha společnostech považovány za posvátné. Často kvůli duchům, kteří v nich žijí, jak věří v mnoha kulturách. Říká se jim rostliny bohů, rostlinní učitelé nebo magické a léčivé rostliny. Umožňují nám živým kontaktovat bohy a komunikovat s nimi (entheogeny) nebo vyhánět zlé duchy. Náboženští a duchovní vůdci používají je samotné, jejich sloučeniny a směsi k nastolení rovnováhy ve fyzickém a duchovním světě, k uzdravení mysli a těla a k duchovnímu probuzení.
Přímé doklady o užívání psychoaktivních látek v křesťanském prostředí jsou vzácné, ale přesto víme, že v raně křesťanských obcích existovaly nápoje a kadidla (látky samy o sobě výrazně působící na lidské pachové senzory), jejichž složení zůstalo nejasné. Některé moderní analýzy naznačují, že obsahovaly alkaloidy či halucinogenní pryskyřice. Myrha, kadidlo či mandragora, známé svými psychoaktivními účinky, se vyskytují v liturgických kontextech od Blízkého východu po Středomoří.
V raném období některé křesťanské skupiny (zejména gnostické či heretické proudy) navazovaly na mystéria antického světa, např. eleusínská mystéria, kult bohyně Isis nebo dionýské rituály, kde byly rituálně požívány látky s halucinogenním účinkem. Badatel Brian Muraresku v knize Klíč k nesmrtelnosti (The Immortality Key) tvrdí, že rané křesťanské komunity používaly tento kykeón, „víno poznání“ obohacené o psychoaktivní příměsi.
Kromě např. opia šlo také o námel, paličkovici nachovou, přírodní zdroj LSD. Hypotéza navazuje na archeochemické rozbory pozdně antických nádob z oblasti Řecka a Blízkého východu, kde se často nacházejí stopy opiátů, bylin s tropanovými alkaloidy (např. durman), mandragory či konopí.
V listech apoštola Pavla se objevuje pojem vytržení mysli, tedy chvíle, kdy se duše na okamžik odpoutá od těla. Extázi chápali tehdejší věřící jako dar shůry, spontánní zásah Ducha svatého. Docházelo při ní rovněž ke glosolálii, mluvení jazyky, tedy verbálnímu projevu i zpěvu v nesrozumitelných slabikách a slovech. Ta se vyskytovala už ve starověku a najdeme ji v bibli, v počátcích islámu, praktikovali ji valdenští, hugenoti a mormoni.
Drogová nabídka a extatické zážitky
Glosolálie, zjevení, proroctví, k nimž ve stavu extáze došlo, to vše bylo považováno za milost boží, ne za něco, co člověk může sám vyvolat. A přece k tomu docházelo, často bezděčně, například u pokrmu kontaminovaného námelem. Někteří badatelé připomínají, že mniši, užívající léčivé byliny, také mohli omylem překročit hranici terapeutické dávky (např. durman, blín, mandragora, rulík). Tyto rostliny obsahují atropin a skopolamin, které mohou vyvolat halucinace a zážitky odloučení od těla. Mezi léčivkami nescházelo ani dnes leckým zatracované konopí.
Nešlo však o užití látek záměrné, ale o přirozené či farmakologicky vedlejší stavy. A určitě zapůsobila i atmosféra nasycená dýmem kadidel různého složení (myrha, kadidlovník pravý či jiné i s případnými přísadami), které mohly obsahovat alkaloidy nebo halucinogenní pryskyřice. Vyskytují se v liturgických kontextech od Blízkého východu po Středomoří.
Vykuřovadla a podobné prostředky obecně a prokazatelně vykazují psychoaktivní účinky. Porovnejme si, že dámy kdysi voněly k čichacím solím nebo my v současnosti pro uklidnění zapálíme vonnou svíčku.
Na druhé straně stála urputná touha po dosažení mystické zkušenosti, podobné „sjednocení s Kristem“, skrze zvuk, společenství… a často i víno obohacené drogou. Lidová magie a bylinkářství prostě přetrvávají i mimo církevní struktury. Čarodějnice a léčitelky přistupovaly k aplikaci psychotropních látek bez zábran, nicméně v zásadě se stejným záměrem jako křesťanští duchovní – dosáhnout spojení s nadpřirozenou entitou.
Extatický „vzlet duše“, kterého dosáhly s pomocí přírodních směsí (byliny i živočišné materiály, obsahující tropanové alkaloidy), býval vnímán coby kontakt s démony nebo anděly. Některé ženské vizionářky hlásily zážitky letu či splynutí s božstvím… a církev je často označila za posedlé.
Askeze a mystika
Mystici, jako učená Hildegarda z Bingenu (12. stol.), teolog svatý Jan od Kříže (16. stol.) nebo svatá Terezie z Ávily, popisují extatické obrazy, které se až překvapivě podobají zkušenostem moderních uživatelů psychedelik: světlo, rozplynutí ega (ztrátu Já), jednotu s Bohem a pocity rozšířeného vědomí. Jejich barvité vize někteří badatelé považují za spontánní psychedelické zkušenosti.
Křesťanská teologie po staletí zdůrazňovala, že pravý duchovní zážitek nemá původ v člověku, ale v Bohu. Tělo je pasivní schránkou a duchovní zážitek přichází zvenčí. V křesťanské mystice není pomocná látka nikdy podmínkou, jen katalyzátorem či analogií duchovního stavu. Látky, které mění vědomí, proto působily jako rušení posvátného řádu. Člověk nemá sahat po prostředcích, které by jej samy vynesly k Bohu.
Jakýkoli pokus vyvolat extázi intoxikací, cizorodými látkami, byl nebezpečný, protože hrozil pokušením pýchy, posedlostí a kacířstvím. Šlo o éru, v níž oficiální katolická církev čelila heretickým (revizionistickým) ideovým proudům. Po jejich vyhlazení potřebovala nového protivníka, aby si upevnila postavení, a našla ho v čarodějnictví, které bylo dalším důvodem k zákazu stimulačních produktů.
Extáze měla být dosažitelná jen a pouze pouze „čistotou a modlitbou“. A tělo jako pouhý nástroj muselo být připraveno, tedy zbaveno nečistot prostřednictvím půstu, dlouhodobého bdění, senzorické deprivace, opakovaných modliteb, izolace, sebezapření a askeze. Zatímco šamani a mystikové jiných tradic sáhli po houbách nebo rostlinách, křesťanský asketa volil půst, bdění a modlitbu.
Jinou metodu představoval hésychasmus, mystická forma pravoslavného náboženství, která zažívala rozkvět především mezi byzantskými mnichy v pozdním středověku. Hésychasmus nabádal k „usebrání“, kdy v celkovém zklidnění s přispěním zvláštní dechové techniky je možné dojít k mystické vizi nestvořeného světla samého božství.
Tyto prostředky v těle biochemicky spouštějí podobné procesy, endogenní halucinace, zvýšenou hladinu serotoninu a dočasné odloučení ega. Mystik se tak učí „přepólovat“ smysly, aby slyšel a viděl Boha, a dochází k přirozeným neurochemickým změnám. Rozdíl spočívá jen v původu, místo psychoaktivní látky působí modlitba a vyčerpání, tedy chemie vlastního mozku.
Když se z extáze stala posedlost
Extáze není útěk z těla, ale jeho proměna v caro spiritualis (tělo duchovní). Zajímavé je, že podobné metody a techniky (halucinace z hladu, dehydratace a horečky, euforie z modlitby) volili například buddhističtí mniši, ale také četné přírodní kultury, třeba indiáni Severní Ameriky.
Renesanční okultisté a křesťanští mystici (např. Paracelsus, Jakob Böhme, později Giordano Bruno) zkoumali účinky rostlin, jako mandragora, rulík, opium nebo konopí, nejen léčebně, ale i duchovně. Testovali také elixíry, destilované během komplikovaných laboratorních procedur. V době, kdy se díky zámořským plavbám Evropa intenzivněji a šířeji seznamovala s cizokrajnými společnostmi, dostávaly se i do jejího středu nová psychedelika – ayahuasca, peyotl, kokain. A experimentovali s nimi učenci i smetánka (třeba náš Rudolf II.).
Tyto experimenty bývaly interpretovány jako „rozšíření vnímání božské podstaty“ a někdy se pojily s vizemi andělů nebo nebeských sfér. Cílem nebyla intoxikace, ale přechod mezi světy, což je mimochodem motiv typický i pro šamanské kultury. Alchymisté a teosofové hledali „božskou jiskru v hmotě“, „osvícení rozumu“, „vidění nebeských sfér“ nebo usilovali o rozmluvy s anděly. Tyto pokusy byly často označovány jako teologické, šlo tu přece o hledání duchovní jednoty mezi hmotou a božstvím.
V období renesance a reformace se hranice mezi posvátným a zakázaným začaly stírat. Kacířské proudy, alchymisté a lidoví mystikové zkoušeli látky, které měly „zjevovat duchy“. A tento okamžik je klíčový. Poprvé se objevuje myšlenka, že člověk může extázi vyvolat technicky s pomocí nějakých bylin, a tím se přiblížit božství po vlastní ose. Církev reagovala tvrdě. Vize mimo institucionální rámec jsou považovány za posedlost. Extáze přestala být darem a stala se podezřelou praxí.
Tento zlom zanechal hlubokou stopu, křesťanství si dodnes nese nedůvěru k „chemickému“ posvátnu.
Objevování hlubin vlastní duše
Díky alchymii a hermetice vznikl nový model: člověk může být spolutvůrcem proměny těla, látky i ducha. Exaktní, přírodní vědy, které v 17. století přebíraly žezlo výzkumu, zatratily nejen alchymii, ale kupodivu extázi odsoudily podobně jako Vatikán. Je iracionální, hysterická, nevypočitatelná.
Jenže přání dosáhnout kontaktu s nadpřirozenem, spojení s Bohem… a vesmírem je nepotlačitelné. Napoleonské války otřásly světem a zbouraly víru ve všemocnou vědu (na určitý čas) a stejně všemocnou církev. Do Evropy vtrhl romantismus, exotika, okultismus. Do stavu „náboženského zážitku“ vstoupila psychologie a mystici, básníci a spisovatelé (E. A. Poe, Novalis nebo William Blake) objevili „vnitřní božství“.
Halucinogenní prostředky a drogy v této době nebyly nijak omezovány. Laudanum čili tinktura z extraktu opia rozpuštěného v alkoholu, obsahující morfin a kodein, byla běžně doporučována k léčbě. Zvědavci a náruživci si dopřávali také rajský plyn – éter, opium a hašiš (např. Klub hašišínů v Paříži), které se začínaly používat k umělecké a duchovní introspekci: „Bůh v duši skrze sen.“ Extáze ztělesňovala vnitřní nebe, už nebyla výstupem k Bohu, ale ponořením do hlubin své vlastní duše.
Křesťanští vizionáři popisovali svoje extatické stavy jako „zjevení Ducha“. Příroda, duše a Bůh se staly jedním a psychedelika jako chemická zkušenost se proměnila v bránu do „vnitřní svatyně“. Jestliže lze duši poznat chemicky, proč by nešlo poznat i Boha?
Ve 20. století se objevuje myšlenka psychedelické spirituality, která propojuje křesťanské mystérium s moderními psychedeliky. Dokonce probíhala diskuse, zda psychedelika (např. psilocybin, známé houbičky) mohou obnovit „pravou“ extatickou zkušenost rané církve. Někteří křesťanští mystici 60. let tak například kontroverzně tvrdili, že posvátná muchomůrka červená (Amanita muscaria) mohla být skrytým symbolem v některých biblických příbězích!
V dnešní době existují křesťanské skupiny, které přijímají ayahuasku nebo psilocybin v rámci duchovní zkušenosti, i když mimo oficiální struktury církve. Tyto obřady probíhají např. v Brazílii, USA nebo Španělsku, kde se propojuje křesťanská ikonografie s amazonskou psychedelickou tradicí. Jak vidno, i křesťané, alespoň někteří, přijali pomoc přírody jako nabízenou ruku k setkání s Bohem…
Františka Vrbenská
Převzato z časopisu Záhady života
_20260215.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL