Operace tajných služeb, nebo přirozený vývoj? 17. listopad ´89. TEORIE X
15.02.2026
Foto: Gemini AI
Popisek: 17. listopad - ilustrační foto
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně.
Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky. A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Odstartovalo vzedmutí méně a méně zastrašené občanské společnosti 17. listopad 1989 jako autentický projev touhy po svobodě, nebo brilantní operace komunistické tajné služby?
Listopadové události roku 1989 v Československu zůstávají i po desetiletích předmětem vášnivých debat. Byla to spontánní revoluce vyvolaná brutalitou na Národní třídě, nebo pečlivě připravená operace tajných služeb, která měla pouze „vyměnit stráže“ a umožnit komunistickým šíbrům transformovat svou politickou moc na moc ekonomickou? Pohled do historie naznačuje, že pravda může ležet v průsečíku obou těchto scénářů. Postihnout veškeré okolnosti a podezření by vydalo na knihu, proto se v tomto dílu opřu o publikace dvou autorů z angloamerického prostředí, které u nás byly publikovány. Timothy Garton Ash, který jako přímý účastník napsal knihu Rok zázraků, je Britský historik a publicista. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě.
„Deset dní trvalo ve skutečnosti 24 dní. To, co jsem tu vyprávěl, je jen malá část historie, třebaže část ústřední. Je tu řada dalších podstatných úseků, které budou muset popsat jiní, například historie viděná očima strany a vlády, detaily skutečných jednání. Je příliš brzy na bilancování. Avšak několika lákavým pokušením není prostě možné odolat.“ (Rok zázraků ´89, str. 101)
Američanka Mary Heimann ve své studii Československo – Stát, který zklamal, šla do větší dějinné hloubky. Ale její motivace se našeho 17. listopadu ´89 přímo dotýká. Na Databázi knih se dočtete její názor: „Historie by neměla být propagandou. Neměla by ‘vychovávat‘ skládáním nepravdivých mýtů o vlastní výlučnosti, hrdinství či utrpení. Neměla by zamlčovat nebo omlouvat. Protože jedině pravda je v historii jedinou hodnotou a měřítkem. A jedině taková pravda může vytvářet společnost v demokracii.“ A já dodám, že od „mrtvého studenta Šmída“ vede přímá cesta k Petru „Pávek“ Pavlovi na Pražském hradě.
„Proč k tomu došlo v listopadu? Otázka by přesněji měla znít: Proč k tomu nedošlo dřív? Historicky bylo Československo v předválečném období daleko nejdemokratičtějším státem. Geograficky leží Praha na západ od Vídně. Kulturně je velkým středoevropským městem. Propast mezi pays réel a surreální, lživou pays légal, Husákovým královstvím zapomnění. se stále prohlubovala.“
Gorbačov a „doktrína – ruce pryč“ nám pomůže zarámovat celý přerod. Klíčovým faktorem, který uvolnil stavidla změn, byl postoj Moskvy. Generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov dal po dohodě s Američany jasně najevo, že Sovětský svaz již nebude zasahovat do vnitřních záležitostí zemí Varšavské smlouvy. Legendární věta „Eto vaše dělo“ (To je vaše věc) byla pro konzervativní vedení KSČ polibkem smrti. Timothy Garton Ash k tomu dodává, že v roce 1989 už bylo jasné, že „rychlá změna je možná a dovolená, ba dokonce povzbuzovaná Gorbačovem“. Zatímco v Praze se raději stahovalo z prodeje sovětské vydání Pravdy, aby „nepoškodilo“ ideologickou čistotu československých soudruhů, propast mezi oficiální lživou realitou a skutečným životem společnosti se neudržitelně prohlubovala.
„A když se zeptáme, proč v Československu revoluce proběhla tak rychle, pak jediná možná odpověď zní: „Protože Češi přišli až nakonec.“ Východní Německo bylo posledním hřebíčkem do rakve: Vzpomeňme si, že to bylo vidět nejenom v televizi, ale i v Praze samotné, když východoněmečtí uprchlíci zaplavili západoněmecké velvyslanectví. Vzedmula se národní hrdost.“ (Rok zázraků ´89, str. 101)
Jak se s tím však rýmuje sága s názvem Konspirační teorie o operaci StB a Canto s mýtem zabitého studenta? Spekulace o tom, že 17. listopad byl v režii tajných služeb, se nejčastěji opírají o postavu „mrtvého studenta Martina Šmída“, tedy slovenského poručíka StB Ludvíka Zifčáka. Ten dle Wikipedie po roce 1990 opakovaně vystupoval v rozhovorech pro tisk, v nichž kritizoval události v listopadu 1989 s tím, že šlo o předem připravenou akci.
V roce 2009 v jednom rozhovoru Zifčák uvedl, že u StB měl na starosti studentské hnutí a podílel se na založení „Nezávislého studentského hnutí“, které demonstraci na Albertově svolalo a tuto informaci předalo do Svobodné Evropy (dle Zifčáka financované CIA) a Hlasu Ameriky. Dále prohlašoval, že měl s kolegy úkol průvod navést směrem na Václavské náměstí a sehrát mrtvého studenta, což údajně přiznal také Zifčákův nadřízený major Petr Žák. Šiření zprávy měla zajistit Drahomíra Dražská, která byla údajně členkou Zifčákovy skupiny.
Vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 Zifčákova tvrzení označila za „opakovanou snahu přisuzovat své osobě a reálným událostem podstatně jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly“. Sám Zifčák při výslechu na vojenské prokuratuře v roce 1990 pod hrozbou vyššího trestu uvedl, že si vymýšlí, na veřejnosti ale dále šířil svou verzi událostí.
Poměrně pravděpodobnou teorií inspirovanou Zifčákovým přiznáním je, že křídlo v KSČ, napojené na modernější proud, chtělo využít nepokojů k odstranění „starých struktur“. Potřebovali impuls pro kontrolovanou reformu pod vedením lidí, kteří již chápali, že budoucnost leží v soukromém podnikání. Ash však připomíná, že vedle těchto „běsů ambice a malých zárodků korupce“ působila i ohromná síla zdola, protože východní Evropa po ústupu SSSR od pák moci se měnila závratným tempem: „Každý věděl ze zkušenosti svých sousedů, že to jde udělat.“
Zatímco se na Václavském náměstí cinkalo klíči, v zákulisí už dávno probíhala jiná transformace. Mnozí komunističtí funkcionáři již v roce 1988 čile podnikali. Měli informace, kontakty na Západě a kapitál. Kniha „Československo – Stát, který zklamal“ připomíná, že KSČ už v lednu 1989 připravovala reformy, zahrnující decentralizaci ekonomiky.
Mary Heimann čekala na vydání své knihy v našem jazyce od roku 2009 celých jedenáct let. Zde naleznete citát, který vám ozřejmí proč: „Když si KSČ v lednu roku 1989 konečně uvědomila, že jí nezbývá, než aby oficiálně zahájila reformy, její vlastní podoba přestavby měla dovést věci téměř tam, ovšem ne docela, kam zacházel Akční program z roku 1968. KSČ doporučovala určitou „demokratizaci“ (to znamená decentralizaci) ekonomického rozhodování ve straně spolu s uvážlivým užíváním prvků tržního hospodářství, které by zlepšily mezinárodní konkurenceschopnost a udělaly víc pro uspokojení domácí poptávky po konzumním zboží. Husákův režim rovněž oznámil, že připraví novou ústavu a zřídí ústavní komisi v čele s Mariánem Čalfou, která předloží její koncept. Na podzim roku 1989 už hotový navrhovaný text ústavy zašel tak daleko, že se vůbec nezmínil ani o „vedoucí úloze“ komunistické strany ani o marxisticko-leninské ideologii.“ (Československo – Stát, který zklamal, str. 306)
Do určité míry se tak občané vlamovali do pootevřených dveří. A nelze vyloučit, že baganče, které nalomilo panty, obula StB. Československo mělo v tomto směru, jak píše Ash, „výhody ze zaostalosti“. Mohlo se poučit z chyb Polska a Maďarska. „Východní Německo bylo posledním hřebíčkem do rakve,“ uvádí Ash s tím, že Češi přišli až nakonec, a proto vše proběhlo tak rychle. Tato rychlost však nahrála i připraveným elitám. Ash si všímá určité „bezstarostnosti“ opozice, která v prvotním nadšení zapomínala na rozhodující mocenské páky, jako byla ministerstva vnitra a obrany.
„A přesto po tom všem se nikdo v Praze nemůže ubránit pocitu, že tu muselo být i něco navíc, že tu musela fungovat jakási nadpřirozená příčina. ´Hegelův Weltgeist,´ říkají jedni, ´Anežka Česká,´ říkají druzí. „Celý svět jde od diktatury k demokracii,“ řekne v rozhovoru pro noviny třetí. Jak nazvete tu nadpřirozenou sílu, záleží jen na vás. Pokud jde o mě, já zůstanu při andělech.“ (Rok zázraků ´89, str. 102)
V této souvislosti je důležitá role tzv. šedé zóny. Prognostický ústav byl tehdy líhní budoucích politických elit. Ash zmiňuje, že v rámci Občanského fóra se začal prosazovat Ing. Václav Klaus, ekonomický prognostik, který nebyl ani straník ani disident. Právě tito lidé byli připraveni převzít ekonomické otěže státu ve chvíli, kdy politická moc komunistů zkolabuje. Podle Ashe byla československá cesta unikátní v tom, že „přišla, aniž by byla provázena ekonomickou krizí“, což umožnilo reálnou šanci na přechod k trhu s relativně menšími útrapami.
Byl tedy 17. listopad operací StB? Je velmi dobře možné, že změnu v naší vlasti odstartoval pokus o vnitrostranický puč. Avšak síla veřejného odporu proměnila tento pokus ve standardní předání moci. Ash ji popisuje jako „úsměvnou revoluci“ – rychlou, nenásilnou a veselou. Cena za tuto svobodu však zahrnovala plynulý přechod moci do rukou těch, kteří systém léta budovali a včas pochopili, že bankovní konto znamená víc než stranická legitimace.
Autor tímto tvrzením však absolutně nechce znevažovat olbřímí práci i odvahu, kterou prokázali noví politici v čele s dramatikem Václavem Havlem. Třeba kniha jeho tajemníka Vladimíra Hanzela Zrychlený tep dějin (1991), která nese podtitul Reálné drama o deseti jednáních: autentické záznamy jednání Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu s představiteli státní moci v listopadu a prosinci 1989, ukazuje množství úkonů a komunikačního politického úsilí, které bylo na tehdejší formální držitele klíčů potřeba vyvinout.
HAVEL: Můžu teda promluvit za naši stranu?
ADAMEC: Jistě!
HAVEL: Já strašně vítám postoj pana předsedy vlády, protože přesně tak to cítíme my, že už není čas na nějaké deklarace a výklady a analýzy, ale že se musíme dohodnout. My navrhujeme postupovat v jakési časové posloupnosti témat. První téma je dnešní manifestace, protože je nejdřív, ve dvě hodiny na Letenské pláni. Druhé téma je zítřek – generální stávka a otázka, co bude po stávce. (str. 15)
Příběh o mrtvém studentu Šmídovi tak zůstává symbolem doby, kdy se ideály střetávaly s cynickým kalkulem. Jak uzavírá Ash, byla to revoluce „amatérské politiky“, která měla velké štěstí na příznivé vnější větry. I když místo jeho andělů na kůru seděli v zakouřených podzemních kancelářích soudruzi z StB a mnozí šíbři převlékli kabáty, aby šli s davem i se svým, zradou vlasti získaným náskokem, 17. listopad zůstává okamžikem, kdy lidé po dvaceti letech lži dokázali říci: „To je to, co chceme.“
Zdroje: Archiv bezpečnostních složek – Operace „Student“ (ZDE), Wikipedia (ZDE), Mary Heimann: Československo – Stát, který zklamal, Timothy Garton Ash: Rok zázraků – Svědectví o roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze, Vladimír Hanzel: Zrychlený tep dějin
Vložil: Marek Dobeš