Kromě Huga byl ještě jeden Haas. Slováci ho milují. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
14.02.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Václav Neckář a Kateřina Macháčková v muzikálu Gentglemani, který měl premiéru v březnu 1967 v Hudebním divadle v Karlíně
„Houpá se naše loďka, houpá / krev do hlavy mi stoupá / tak nebuď ke mně skoupá...“
Takhle nějak, pokud si pamatuji, zněl text jedné z písniček Jana Schneidera a Bohouše Ondráčka v kdysi slavném (protože prvním broadwayského střihu) muzikálu Gentlemani, který se dával v roce 1967 v karlínském hudebním divadle. Písničku zpíval na lodičce ruského kola Václav Neckář dívce, které se v představení říkalo Princezna.
Muzikálu Gentlemani se vytýkalo všelicos, hlavně to, že byl více než silně inspirován slavnou West Side Story, kterou v té době u nás ale ještě nikdo neviděl...
Vašek Neckář hrál zamilovaného kluka z party, která se nenáviděla s jinou partou, a náčelníci zmíněných gangů se nenáviděli ještě víc, a na to, že to byli nezvedení žáci z učňáku, to bylo na naše tehdejší poměry dost divoké. Do toho vepsali autoři ruskou písničku Věsjólyj karandaš (Veselou pastelku) a pár politických narážek na tehdejší státní televizi a její prosovětskou orientaci (to byla hanba, že se tehdejší státní televize orientovala jen jedním politickým směrem, to dnes neznáme, že?) a fertig. Na představení chodil dozor a dával pozor, abychom ještě víc nezvlčili. Představení nám však nezakázal – vrcholila 60. léta.
Režisér Otto Haas měl představení v základu velmi dobře připravené, i když se po první hodině zkoušky věnoval jednomu ze svých koníčků, konzumaci vodky. Představení místo něj tak z poloviny dával dohromady vynikající choreograf pan Luboš Ogoun, což byl sice čerstvý zasloužilý umělec, ale nebyl to žádný starý pán, sedící v publiku, ale aktivní tanečník, který nám dokázal z místa předvést salto vzad.
Spolu vymysleli věc, která se tehdy nově prosazovala v divadlech s vlastním pevným ansámblem. Nás, kteří jsme tehdy byli v Karlíně v angažmá, trochu odstrčili do pozadí a angažovali lepší odjinud, k čemuž zorganizovali konkurz. To dnes taky neznáme, že? Alespoň ne s konkurzem:
Někteří z těch nově vybraných byli pro inscenaci i divadlo přínosem. Třeba pro Kateřinu Macháčkovou to podle její filmografie byla první role, u níž existuje záznam. Anebo Renda Gabzdyl (milovníci Semaforu ho budou znát z hlavní mladé milovnické role Uliho v rockové opeře Dobře placená procházka, režírované pro TV a po letech i pro divadlo Milošem Formanem) hrál skvěle padoucha a padouši (včetně toho zmíněného, Jiřím Suchým napsaného, poeticky milého Uliho) mu v divadle už zůstali.
Do jiných, zejména hlavních rolí si Haas s Ogounem vybrali už osvědčené hvězdy, které do divadla přitáhnou publikum. (Což se nakonec dělá dodnes, viz například padesátiletá zpěvačka, která v muzikálovém divadle úspěšně hraje náctiletou Pannu orleánskou.)
To byl třeba Vašek Neckář, čerstvě ověnčený Oscarem filmu Ostře sledované vlaky. Neskutečně šikovný, a navíc příjemný kluk bez hvězdných manýrů, i když v té době už byl hodně slavný. (V těchto dnech mu přeju hlavně hodně zdraví!) Jeho alternace, Pavel Sedláček, interpret první české bigbeatové písně (opět z dílny S+Š) Život je pes, byl také dobrý, ale proti Vaškovi Neckářovi neměl šanci. Taky protože si na zájezdu do Západního Berlína koupil auto Fiat 1800, které řádně neproclil, a za takovou prkotinu ho tehdejší stát poslal na tři čtvrti roku do basy. Ale spíš za to, že byl moc vidět. Aby neprovokoval. A bylo po kariéře.
Ale vzpomínám i na spoustu dalších. Na svou někdejší konzervatorní lásku Zuzanku Šavrdovou (jinak Božku, největší kamarádku hlavní hrdinky Hanky ze Starců na chmelu, která se pak stala životní družkou Josefa Somra). Na Pavlu Kárníkovou, která s ní alternovala a byla asi i lepší, a já měl smůlu, že kluky nechtěla, protože tu bych taky miloval. Na Milenu Zahrynowskou (kterou zabili v Menzelově detektivce Zločin v dívčí škole). Ta byla krásná a nadaná a ohromně kamarádská a tu jsem miloval v skrytu duše (protože mi nic jiného nezbývalo). A hlavně na Věrku Vlkovou, obrovskou hvězdu karlínského divadla, manželku Limonádového Joe Karla Fialy a babičku Aničky Fialové, která dnes hraje seriálovou Ivetu Bartošovou. Tak si představte, že její babičku jsem miloval. Podle toho poznáte, jak to bylo dávno.
Do hlavní role Juana byl pak vybrán Josef Laufer a zahrál svého padoucha tak, že lidé věřili, že je takový i v civilu. Svou roli odehrál a odzpíval opravdu skvěle.
V rozpustilém divadelním kolektivu se tehdy zrodily dvě hádanky-vtipy:
„Má 155 centimetrů, ale myslí si, že má dva metry. Kdo je to?“
„Nejdřív půl hodiny vchází sebevědomí, a potom vejde – kdo?“
Skutečnou mezinárodní hvězdou ze všech tvůrců Gentlemanů se ale stal výtvarník našich kostýmů Honza Skalický (který měl tu mezinárodnost v krvi, protože se narodil americkým Čechům na předměstí Chicaga). Už tehdy v českém divadle a ve filmu navrhoval kostýmy k těm nevětším peckám doby. Oblékal ve Fantomu Morrisvillu Waldemara Matušku a Oldřicha Nového, Miloše Kopeckého jako Jindřicha IV., Václava Vosku v legendárním Vajíčku, a i ty ženské šaty pro Lubomíra Lipského do slavné Charleyovy tety vytvořil on. A když se pak on, který se v zahraničí narodil, do světa zase vrátil a začal se specializovat na operu, traduje se, že když vytvořil kostým pro legendární řecko-kanadskou pěvkyni Teresu Stratas do vídeňské inscenace Straussovy Salome, diva kostým nechtěla ani sundat a prohlásila, že kdyby mohla, nechce už šaty od nikoho jiného než od Honzy Skalického.
V době, kdy už se blíží 105. výročí jeho narození, taky hodně vzpomínám na režiséra Gentlemanů Otto Haase (1921-1980), který se ve své práci taky tak úplně nevázal na české země ani na Prahu, snad proto, že (ač byl kluk od Kladna) v naší zemi nestudoval. Líbí se mi, jak o Otíkovi ve svém rozhovoru mluvili můj kolega z Krajských listů Tomáš Koloc a jeho respondent Štefan Kvietik. Myslím, že ho vystihli dokonale:
Tomáš Koloc: „Jednou z vašich nejslavnějších rolí byl titulní baron von Goldring ve válečném seriálu Sám voják v poli, který režíroval Otto Haas, rázovitý muž, který se po absolutoriu VGIK (ekvivalentu naší FAMU) vyučil jako asistent režiséra Nikolaje Ochlopkova, pokračovatele Stalinem umučeného tvůrce sovětské divadelní avantgardy Vsevoloda Mejercholda. Doma pak působil leckde, zasloužil se o vznik slavné otáčivé scény v Českém Krumlově, působil v Českých Budějovicích, v Ostravě, na pražských Vinohradech a v Karlíně, ale taky v divadlech, kde jste působil vy, v Martině i na bratislavské Nové scéně. Od té doby se o něm datují anekdoty, které mu na Slovensku získaly popularitu, jaké se v našem prostředí těší snad jen historky s režisérem Jiřím Krejčíkem…“
Štefan Kvietik: „Otík byl zlatý muž. V Moskvě vystudovalo víc našich kolegů, třeba pánové Podskalský, Sequens, Suchařípa, a nakonec i můj drahý kolega Jozef Adamovič (známý jako seriálový král Madagaskaru Móric Beňovský). Ale jen o dvou z nich bylo známo, že si z Moskvy přivezli dva typické rysy ruského umělce. Byli děsně nepraktičtí a pili jen vodku, a to bez hranic (zatímco my tehdy jeli whisky Black & White, a seč to šlo se snažili udržet lásku k ní v mezích).
Jedním z těch dvou inspirovaných zemí svého studia (tím druhým „nejmenovaným“ byl Leoš Suchařípa) byl Otík, kterému se několikrát stalo, že scénu perfektně připravil, naaranžoval, ale pak sáhl po vodce o kapku dřív a scénu za něj fakticky odrežíroval někdo jiný, jednou dokonce i já. To nebylo nic výjimečného, to se, pokud vím, občas stalo i takovým legendám, jako byl režisér Martin Frič.
Ovšem Otíkova nepraktičnost, ta byla bez konkurence. Jednou se nám stalo, že jsme se o prázdninách potkali u moře v Jugoslávii (dnes se říká v Chorvatsku). Ottovi se zranila dcera a nechtěla si sundat ponožku, kde měla ránu. Nakonec jsem to byl já, kdo ji musel odvézt do nemocnice, ale taky ji přesvědčit, aby si ponožku svlékla. Otík by to podle svého vlastního vyjádření nedokázal. To ale ještě nebylo všechno. Když jsme se pak vrátili, přišel za mnou Otík, děkoval mi – a s sebou si nesl konzervu. Přišel mě požádat, zda bych mu ji otevřel. On sám to totiž neuměl…“
Už jsem se zmínil, že i hrdina, kterého v prvním českém broadwayském muzikálu Gentlemani hrál Vašek Neckář, seděl během zpěvu v lodičce RUSKÉHO KOLA. Na konci představení Vašek se svou dívkou, kterou zatím ještě stále přemlouvá, viz text písničky na začátku, opět vleze do lodičky pouťové atrakce. Tam jí zpívá hezkou lyrickou písničku a syčáci z učňáku se pod kolem servou a omylem zapojí proud. Atrakce se roztočí a ten hodný Vašek (jehož role se jmenovala Prcek) spadne a zabije se. To všechno s bohatou choreografií, během níž jsme ale pořád měli v ruce mikrofony se šňůrou.
Ano, nemýlíte se. I z mého pohledu, kterým se na to dívám dnes, to byl příběh pitomý a nekoukatelný. Ale jak omluvit hříchy mládí, kdy jsme byli mladí a zamilovaní nejen jeden do druhého, ale i do toho, co jsme dělali? A hlavně, jak docenit tu spoustu skvělých kolegů, které jsem tam potkal a které ve chvíli, kdy ze svého RUSKÉHO KOLA nepadal sám, Gentlemany režíroval (a za pomoci choreografa Ogouna jejich slabý příběh zachraňoval) skvělý režisér Otto Haas.
Vložil: Jaromír Janák