Jana Brejchová své postavy ukrajovala ze srdce. Svět Tomáše Koloce
13.02.2026
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jana Brejchová v dramatu režisérky Evy Sadkové z roku 1969 o milostném trojúhelníku a míjení se v lásce Nespavost ve dvou
Národ žije olympiádou… Jana Brejchová, která (kdyby tehdy soutěžily ženy) by za antických časů, kdy se soutěžilo i v uměleckých disciplínách, zcela jistě na olympiádě zvítězila.
Její typickou vlastností totiž bylo nebýt nikdy v ničem polovičatá: ani v umění (v době, kdy si jiné krásky českého filmu nechávaly prodloužit mládí prvními plastikami, ona se jako 38letá poprvé ve filmu objevila nenalíčená a pak už si před kamerou v zájmu umělecké pravdy přála spíš nelíčit, než naopak), ani v soukromém životě: když milovala, netolerovala zradu lásky a rozvedla se hned po první partnerově nevěře, naopak když viděla, že se ztrácí její láska, udělala vše pro její záchranu – a odešla, až když se nepovedlo.
Před týdnem odešla navždycky. Jak je zvláštním zvykem mého strážného anděla, týden předtím jsem v polospánku, který mi několikrát denně přináší nemoc apnoe, uviděl scénu z posledního filmu Jany Brejchové Kráska v nesnázích, kde si k ní její partner Jiří Schmitzer lehá do postele, ale když na ní sáhne, zjistí, že je mrtvá. V den odchodu jsem pak pro vydání v Krajských listech redigoval fejeton Jaromíra Janáka o jeho příteli, zvukaři Antonínu Kravkovi, a vybíral, jakou ukázku jeho práce mám k článku přidat, otevřel jsem si na YouTube hudbu Ladislava Štaidla z mého nejoblíbenějšího vážného filmu Mladý muž a bílá velryba a poslouchal. Na doprovodné fotce z filmu byla tvář Jany Brejchové. O vteřinu později na mě ze Seznamu vykoukla zpráva o její smrti...
Čím začít, když se řekne Jana Brejchová? Kdybych byl publicistka-žena, napsal bych asi, že byla velká herečka. Herečka minimálně evropská, hrající s evropskými hvězdami jako byl představitel Vinnetoua Pierre Brice. Po zdařilém výkonu v západoněmeckém filmu Zámek Gripsholm dostala nabídku na několik spotřebních filmů v SRN, ale když se dozvěděla, že Karel Kachyňa bude podle scénáře Jana Procházky točit další film (Noc nevěsty), který se už předem zdál být dalším uměleckým i společenským přelomem v české kinematografii (tak jako předtím Ať žije republika a Kočár do Vídně), zůstala doma (která hvězda by to udělala dnes – respektive, co by se u nás dnes točilo takového, aby podobnou za to podobnou šanci vyměnila?).
Pro nás muže Jana Brejchová měla (a má) ale ještě o jeden rozměr navíc. Byla žena. A nejen ve filmovém smyslu herečka-kráska jako byly Olga Schoberová nebo Zora Ulla Keslerová (v 60. letech se v souvislosti s Brejchovou psalo „česká BB“ nebo „česká CC“). Kdyby existovala stupnice umělecké kvality a ženství, ona (jako jediná ze zmíněných) by na ní v obou případech měla 100 procent. Znal jsem se dost nablízko s jediným mužem, se kterým měla dítě, Vlastimilem Brodským.
Přestože jsem se s ním sblížil skoro dvacet let po jejich rozvodu, byl stále ještě zlomený a přežíval s útěšným aforismem: „Byli jsme spolu osmnáct let, z toho jedenáct let velice pěkného života.“ Já, jako tehdy pětadvacetiletý fracek (co dodnes nezažil vztah, který by přežil rok) jsem mu tehdy nemohl odseknout, co bych rád: Na co si stěžuje, když si užil jedenáct let s úžasnou (notabene o dvacet let mladší) ženou, která když se do někoho zamilovala, onen člověk po dlouhou, dlouhou dobu zažil loajalitu a lásku, která předtím ani potom už nesnesla srovnání. Důkazem pro toto moje tvrzení byl (a je) i Bróďův syn z prvního manželství Marek, který (pro její nikoli macešskou, ale mateřskou lásku) byl (a je) do své nevlastní matky prý zamilován dodnes.
To všechno jsem věděl, když jsem si jeden čas pořád dokola pouštěl nejen Mladého muže a bílou velrybu, ale třeba i inscenaci Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, kde J. B. se svým tehdejším partnerem Jaromírem Hanzlíkem hrála čtyři typy žen napříč dějinami: antickou kurtizánu, podle níž vznikla první díla ztvárňující ženské tělo, uherskou princeznu Alžbětu, která se z nešťastné lásky schovala do kláštera, neukojenou anglickou královnu Filipu a nakonec potulnou děvku vojáků, která se zamiluje do husitského hejtmana Prokopa Holého a před bitvou u Lipan, aby mu zachránila život, se ho pokusí přemluvit, aby bitvu odvolal. Často, když jako věřící potěžkávám šesté přikázání, vzpomenu si na scénu, v níž Jana Brejchová panici, knězi Prokopovi, vysvětluje, že tělesná láska, je-li spojená s láskou niternou, spíše než hřích je modlitba... Nejarchetypálnější scéna v kontextu života J. B. pocházela ale z prvního příběhu hry, v němž za řeckou kurtizánou Fryné připlouvají muži z celého antického Středomoří, kvůli legendě o tom, jak se jí kdysi během soudního procesu náhodou odhalila tóga a porotci při pohledu na její ňadra přijali tento artefakt jako polehčující okolnost a osvobodili ji. Na konci příběhu tehdy už skoro padesátiletá herečka vypravěčovi znovu předvede onen „náhodný“ pohyb – a ve vypravěčových očích je vidět, že je stále ještě zasažen...
Tenhle věčně fungující efekt neobvyklé krásy spojené s neobvyklou otevřeností režiséři využívali po celou její kariéru, od Weissovy Vlčí jámy, kde hrdinka Jana uchvátí vlastního strýce, přes symbolický Farářův konec, kde se vesničance Marii Magdaleně povede svést kněze, celonárodně oblíbené Zabil jsem Einsteina, pánové, kde historička Gwen přemluví i Einsteina, aby se přestal věnovat fyzice, až po Skalpel, prosím, kde se nakonec ukáže, že obdivovaný světový neurochirurg visí celou svou existencí na křehkém vlásku péče své pro svět neviditelné ženy. Já osobně z této linie díla Jany Brejchové nejvíc miluji dvě málo známé inscenace, irskou romantickou novelu v TV-přepisu Bohumily Zelenkové Hostinec U Létavého draka (kde hlavní hrdinka chce svého milence úkladně zabít, a on ji u soudu zbaví obvinění, aby si ji mohl vzít!) a TV-hru podle příběhu Jana Trefulky Na krásné vyhlídce. Tam Jana Brejchová hraje „jako o život“, protože ve skutečnosti vůbec nehraje, když svou lásku (doslova) na smrt prožívá po boku své skutečné poslední lásky = Jiřího Zahajského (obě jmenovaná díla jsou k zhlédnutí na odkazech pod svými jmény).
České příjmení Brejcha má ve svém významu dva, zcela protikladné výklady. Buď jde o zdrobnělinu latinského jména Brixius (Vznešený) anebo pochází ze staročeského slovesa brejchat = máchat (se). Jana Brejchová ze staré rodiny s konzervativně-evangelickým vyznáním a morálkou (a mimochodem z celkem osmi dětí, kde o Janu a její sestru Hanu, která ji do světa filmového umění následovala, pečovala nejvíc sestra Blanka, protože rodiče „komediantky“ vykázaly z domova) si této protikladnosti byla vědoma: ráda se sebevykládala v dvojrolích jako byl sci-fi film Slečna Golem (kde hrála humanitně zaměřenou dívku a zároveň vražednou robotku) či seriál Arabela (jemná královna versus čarodějnice, která na sebe vezme její podobu) nebo v rolích, kdy se pod jistou charakterovou fazetou po určitém podnětu vyloupne pravý opak (Paula Butteauová v F. L. Věkovi).
K sebeprožití v této dvoj- či vícepolnosti, ba řekl bych sebeléčebnému introspektivnímu sebedramatu, herečce pomáhali její osvědčení režiséři jako Vladimír Drha a Evald Schorm (mám na mysli filmy Citlivá místa a Vlastně se nic nestalo, v nichž spoluhrála/spoluprožívala se svou dcerou Terezou Brodskou) a především „dvorní režisér“ jejího introspektivního stárnutí/zrání – Jiří Svoboda (Jehla, Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím či dílo s patřičným názvem Schůzka se stíny).
Protože se s panem režisérem Svobodou známe, poprosil jsem ho o odpovědi na dvě otázky ohledně Jany Brejchové. Předešel mě, napsal odešlé na rozloučenou celý dopis – v němž charakter její introspektivní otevřenosti ovlivnil i jeho. On muž tak diskrétní, přiznal noc v Paříži, kdy „chtěl spolykat její slzy“, on, zapřisáhlý ateista-aktivista, hovořil o „nedozírných vesmírných končinách“ s vizí „sejdeme se tam ještě…“ Pro počáteční ambici tohoto fejetonu, vyložit Janu Brejchovou jako herečku, je ale nejdůležitější jeho vyznání režiséra, dlouholetého profesora umění na světových filmových školách:
„Nehrála jsi své postavy. Před našima užaslýma očima jsi jim vdechovala život – radosti i trápení: ukrajovala jsi (je) ze svého čistého srdce.“
Amen.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Jana Klusáková: To je Jana Brejchová, Hana Brejchová: Lásky té plavovlásky aneb Hana Brejchová o sobě a jiných, Robert Rohál: Jana Brejchová, sestra Hany, Michaela Remešová, Roman Schuster: Lásky mé, já stůňu?, Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová, Jan J. Vágner: Diagnóza Brodský, autorovy rozmluvy s Vlastimilem Brodským
Vložil: Tomáš Koloc