Osvobozené divadlo – chytrá satira, která dnes chybí. Časosběr
08.02.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Legenda české satiry - Jan Werich, Jaroslav Ježek a Jiří Voskovec
Vznik Československa v roce 1918 byl důležitým milníkem pro národní sebeurčení, ale také významným impulsem pro sebevědomí a odvahu v mnoha oblastech včetně kultury.
Díky tomu se meziválečná kulturní scéna stala fenoménem, na kterou se pak dlouhá desetiletí vzpomínalo a vznikla kolem toho řada legend. Pojďme se tedy podívat, jak to bylo doopravdy.
Již několikrát jsem zmiňovala, že 28. říjen 1918 byl československým „bodem nula“, od něhož se muselo vše budovat od základů. Od legislativního rámce přes nastavení hospodářských podmínek až po otázku, co s navrátilci z Velké války. Čekání na návrat slavných legionářů se protahovalo dokonce na léta. I prezident Masaryk, hlavní symbol nového státu, se vrátil až před Vánoci 1918, týdny poté, co jej v nepřítomnosti poprvé zvolili. Jeho slavná jízda po železnici na dnešní pražské Hlavní nádraží vypadá na fotografiích impozantně, neméně slavnostní pocit máte při sledování filmových záběrů. Cestu vlaku lemovaly tisíce a tisíce lidí.
Navrátilci ze zahraničí přinášeli do země také řadu nápadů pro poválečný život. A nejen v politice, ale třeba i v kultuře. Umělecký svět byl napojen na světové dění už v dřívějších letech, ale poválečná atmosféra nového začátku přála svobodomyslnosti a novátorství. První vlaštovka dorazila ani dva roky po vyhlášení státu, 5. října 1920. V pražské kavárně Union toho dne vznikl Devětsil, od roku 1925 znám jako Svaz moderní kultury Devětsil.
Volný spolek, jak bych tento útvar nazvala, hodně přemýšlel a debatoval o umění v kontextu společnosti i politiky. Byl orientován socialisticky, tedy spíše do levých politických vod. Ono už to tak bývá, že umělci jsou historicky orientovaní spíše tímto směrem. V době, kdy volby vyhrávaly socialistické strany, ale po takovém pokroku skutečně byla poptávka.
Pokrok, změna, revoluce, to tehdy byla velmi populární slova. A dalším důležitým slovem byla avantgarda. Umělecký styl, který se rozhodl zpochybňovat všechno a všechny. Vždycky jsem jeho popularitu vnímala jako reakci na události první světové války, kdy se mnohým svět rozpadl na kousky. Do té doby bylo nepředstavitelné, že by se lidé dokázali masově vraždit a život se stal zcela bezcenným. Bylo zpochybněno vše, na čem stála minulá staletí. Avantgarda útočila na tradice, provokovala společenskou revoltu, odmítala nespravedlnost. A přesně trefila náladu doby.
Pojďme do kavárny Union, kde vzniká svaz, který se vnímal jako „moderní“. Název Devětsil našel Karel Teige v knize bratří Čapků Krakonošova zahrada. Jednalo se až o druhý návrh, tím prvním bylo Zlaté kapradí, taktéž z knížky. Ten byl naštěstí odmítnut, přednost dostal název byliny. Uskupení se zaměřilo no novou kulturu, na optimismus, hravost a fantazii. Mezi zakladateli najdeme taková jména jako Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura či Josef Frič. Devětsil chtěl poskytovat umění co nejširšímu publiku. Proto se jejich pojetí začalo odrážet v literatuře, na divadle, filmu, fotografii i v architektuře. Doopravdy velmi široký záběr.
My se z mnoha uměleckých forem, které si Svaz moderní kultury přál ovlivnit, zaměříme na divadlo. Představy zakladatelů asi nejzajímavěji naplní jedno, které se stane legendou a vydláždí cestu mnoha dalším, včetně největšího Čecha Járy Cimrmana. Ano, dnešním oslavencem je Osvobozené divadlo, založené 8. února 1926. V sále Na Slupi se tehdy odehrála obnovená premiéra Moliérovy hry Georges Dandin, kterou přejmenovali na Cirkus Dandin. Sama hra neměla velký úspěch u diváků, ani u kritiky. Ale slavné dny už čekaly za rohem.
Únorové datum roku 1926 považuji za základ československé moderní kultury. Už proto, že Osvobozené divadlo poprvé hrálo jako sekce Svazu moderního umění Devětsil. Příběh trefných vtipů se však začal psát už v roce 1923. Student filozofické fakulty Jiří Frejka se rozhodl založit Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu.
Už z názvu přímo čiší sarkasmus. Kromě Frejky mezi členy byli Iša Krejčí, František Vnouček, Miloš Nedbal či Světla Svozilová. První hru uvedl spolek 15. května 1923 v Měšťanské besedě, dostala jméno Kithairon a tvůrci ji označili za „pseudokomedii“, pro kterou našli inspiraci u francouzského velikána Apollinairea.
Prkna, co znamenají svět, se rozhodli pojmout úplně jinak, než bylo zvykem. A nabídnout alternativu, jakou Československo nevidělo. Podstatným tónem všech her byla kritika poměrů ve společnosti, držela se levicová orientace Devětsilu. Uměleckými prostředky byl dadaismus, futurismus a vrcholná poetika, která dávala prostor slavným tvůrcům moderny, jako byli André Breton, F. T. Marinetti nebo Vítězslav Nezval. V říjnu 1925 přišli Frejka a Teige s nápadem vystihnout všechny tyto záměry názvem Osvobozené divadlo, inspiraci našli v názvu knihy ruského režiséra Alexandra Tairova.
Kromě této dvojice divadlo významně ovlivňovali také další dva mladí režiséři, Jindřich Honzl a Emil František Burian. Na začátku roku 1927 se divadlo stěhovalo do Umělecké besedy na pražské Malé straně.
Zde hned v prvním roce poprvé vystupovalo duo Jan Werich a Jiří Voskovec. Jejich první společnou hrou byla Vest Pocket Revue. Příběh vzniku tohoto kusu je sám o sobě legendou, ve které se po několika letech potkali dřívější spolužáci. Mě na něm ale zaujal samotný počátek. Jan Werich oplýval mnoha talenty, od hereckých až po spisovatelské. Napsal povídku Muž, který sbíral fotografie rozzuřených. Poslal ji do moha novin a každý den chodil k novinovým stánkům zjišťovat, zda mu ji někde neotiskli. Při neúspěšném listování ale v jedněch novinách objevil inzerát, hledající novou divadelní hru. Nevydaná povídka posloužila alespoň jako inspirace pro první společný kus pozdější legendární dvojice.
Ještě nám ale chybí ten třetí. Osud tomu asi chtěl, aby poslední dílek zapadl do skládačky, protože ve stejné době, 26. února 1927, vyrazil publiku v Umělecké besedě dech hudebník Jaroslav Ježek. Jeho kousek, skládání písně na slova náhodně vybraná publikem, nebyl v tomto prostředí ničím mimořádně revolučním, ale způsob, jakým se výzvy zhostil, nenechal diváky na pochybách, jak zajímavý talent mají před sebou.
Úspěch dvojice V+W otevřel otázku dalšího směřování divadla. Mezi zakladateli to vedlo ke sporům, které vyústily v rozpad původního souboru. Hlavní hádka se strhla o míru politické angažovanosti. Frejka se nakonec rozhodl odejít a založil si divadlo Dada, odešel i Burian. Jindřich Honzl zůstal a stal se dvorním režisérem nově objevených hvězd. Werich a Voskovec využili příležitosti s neskutečným nasazením a jejich mnohdy sžíravý humor přiváděl publikum k slzám. Obdiv vzbuzovala i Ježkova hudba, která se stala nedílnou součástí poetiky a dala národu písně, které si zpíváme i po sto letech. Není přehnané říci, že se zrodila legenda.
Humor V+W se vyznačoval promyšlenými pointami a byl hlavně konverzační. I když obdivovali Charlie Chaplina, celkem rychle pochopili, že jeho klaunovské pohybové nadání jim chybí, sázeli tedy na ostré jazyky a sarkasmus.
Pak přišla třicátá léta, nejdříve hospodářská krize, a pak čím dál patrnější předzvěsti další války. Dramatické časy nabízely umělcům mnoho podnětů a nikdo s nimi nedokázal pracovat tak srozumitelně a současně originálně, jako dva někdejší spolužáci z gymnázia v Křemencově ulici. Svou misi popsali jako „boj proti lidské blbosti“ a jejím základem se staly hlavně intelektuální dialogy, které daly vzniknout i jejich originální formě, nazývané forbína.
Za první vyloženě politickou hru je považován Caesar, uvedený v roce 1932. Ostrá kritika společnosti, parlamentarismu a varování před fašismem z nich udělala součást politického dění v zemi, získali věrné fanoušky, ale také odhodlané odpůrce, kteří chodili na představení dělat kravál.
V+W si ale byli tak jisti sami sebou, že dokonce odmítli přijet hrát do Lán nebo na Pražský hrad pro jednoho diváka. Brali to jako papalášství, proti kterému se z pódia bouří, a ze svých pozic neustoupili. Nedalo se nic dělat, T. G. Masaryk musel do divadla. Představení prezident okomentoval ve svém stylu moudrého tatíčka národa: „Hoši jsou talentovaní a ten Voskovec je vzdělán.“ Osobně bych to považovala za vyznamenání.
Hra Osel a stín v roce 1933 rozlítila hitlerovské Německo, bodejť ne, když osel mluvil hlasem Adolfa Hitlera. Vedlo to k diplomatické stížnosti, kterou ale ministr zahraničí smetl ze stolu. „Budeme trvat na naší konstituci a na svobodě projevu“, řekl Edvard Beneš po shlédnutí představení. Což bylo celkem velkorysé, vzhledem k tomu, že Werich s Voskovcem jej ze své satiry rozhodně nevynechávali.
Následovaly další úspěšné hry. Sehnat lístky bylo čím dál těžší, lidé ty dva buřiče přijali za své. Také proto, že se díky sblížení s filmovým magnátem Milošem Havlem prosadili i ve filmu.
Definitivně se součástí československých dějin stali 10. listopadu 1938. Byl to smutný den, když byla divadlu odňata licence. Důvody byly jednoznačně politické, pro reprezentaci druhé republiky, tlačenou německou ambasádou, byli příliš nebezpeční.
Werich, Voskovec i Ježek opustili pomnichovské Československo počátkem roku 1939, když jim přímo hrozilo zatčení. Poválečný návrat proběhl ve zcela jiné atmosféře a byl velmi krátký. Odkazem zůstala jejich satira ze třicátých let. Satira ostrá, ale inteligentní. Satira a nadhled, které dnes tak zoufale chybí.
Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas (ZDE a ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo