Sázka na katastrofu. TEORIE X
08.02.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Loterie - ilustrační foto
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně.
Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky. A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Byl krach olbřímí loterijní společnosti Sazka v lednu roku 2011 výsledkem spiknutí?
Pražské Vinohrady, pozdní večer. Ulice jsou tiché, jen pár opozdilců spěchá domů. Před malým krámkem s potravinami stojí symbol moci a luxusu, limuzína Bentley. Z obchodu vychází muž v perfektně střiženém obleku. Než však stačí nastoupit, z temnoty se vynoří postava v čepici. Tři výstřely rozbijí noční klid. Muž padá k zemi se zásahy do hlavy a hrudníku. Na místě umírá řidič, kterého následně média lehce chaoticky spojí s tehdejším vládcem Sazky, JUDr. Alešem Hušákem.
Tato brutální scéna a souvislosti s ní spojené, tedy vrah Ukrajinec, zadavatel do Čech nevydaný arménský boss, extrémně drahé vozidlo, jako by předznamenala temnou kapitolu české porevoluční historie. Příběh Sazky není jen příběhem bankrotu jedné firmy; je to sonda do světa, kde se hranice mezi příležitostí, korupcí a konspirací stává nerozeznatelnou. Byl však Aleš Hušák viníkem, nebo spíše jednou z obětí pádu zdánlivě neotřesitelného gigantu? Nebo se dokonce jen řídil tím, co mu ostatní hybatelé z pozadí dovolili?
Vztahují se k tomu hned několikeré konspirační teorie:
Teorie o řízené likvidaci – Sazka byla úmyslně dohnána k bankrotu mocenskými skupinami, tedy loutkovodiči v pozadí, aby mohla být levně převzata finančními dravci.
Vražda sloužila coby varování – nájemná vražda Hušákova řidiče nebyla omyl, ale vzkaz od stínových struktur, které Hušáka ovládaly nebo zastrašovaly.
Stát ve státě – Hušák neřídil firmu, ale politiky. Pomocí kompromitujících materiálů z archivů StB a peněz ze Sazky vytvořil mocenské centrum, které stálo nad oficiální vládou.
Klamavý luxus – megalomanský styl, jako bizoní kůže nebo soukromá letadla, nebyl jen rozmarem, ale záměrnou „kouřovou clonou“, která měla zakrýt skutečný stav věcí a udržet věřitele v klidu do poslední chvíle.
Celkově se dodnes lidé zamýšlejí nad tím, zda byl Aleš Hušák architektem, nebo naopak obětí tajných her elit, které sahaly daleko za hranice běžného podnikání.
Pojďme se tedy na sázkové impérium, oděné do bizoních kůží, podívat blíže. Je neoddělitelně spojeno s vzestupem a pádem Aleše Hušáka. A začněme portrétem muže s krycím jménem Krakonoš. JUDr. Aleš Hušák nebyl v českém rybníku žádným nováčkem. Absolvent Právnické fakulty UK sbíral zkušenosti v socialistickém podniku Restaurace a jídelny, kde se potkával s budoucími politickými špičkami, i ve Státní bance československé. Svou ambicióznost stvrdil i podpisem spolupráce s StB pod krycími jmény Chapman a Krakonoš. Touto minulostí se nikdy netajil; pro něj to byla zkrátka součást cesty vzhůru.
V roce 1995 usedl do křesla ředitele Sazky. Z firmy, která měla být „dojnou krávou“ pro český sport, vytvořil v průběhu let osobní léno. Pod jeho vedením Sazka vzkvétala i upadala zároveň. Zatímco zisky papírově rostly, reálné peníze pro sportovce začaly vysychat v labyrintu neuvěřitelného luxusu a pochybných investic. Život ve stylu pohádkových emírů si začal vybírat svou daň.
Zkušený sportovní funkcionář a právník JUDr. Miroslav Jansta, šéf ČSTV, pozdější ČUS, vykresluje obraz hospodaření, který bere dech. „Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, přičemž součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 činil 274 787 259 Kč. Naposledy tedy získal odměny v roce, ve kterém Sazka čelila insolventnímu řízení.“
Ale plat byl jen špičkou kostky ledu ve sklence whisky The Macallan Adami 1926. Vozový park zahrnoval: Bentley za 6 milionů, flotila Audi A8 a Hummer. Sídlo moci: kancelář se stolem z palisandru za 1,5 milionu a stěnami, potaženými bizoní kůží. Součástí budovy bylo i TV studio, v roce 2010 jsme v něm natáčeli i film Kajínek. Tehdy jsem se poprvé a naposledy dostal do prostor velké budovy, „ozdobené“ kovovým sousoším s mužem sedícím na lavičce, kterému do rozkroku nasunula hlavu žena bez kalhotek. „Lavičku neřesti“ (The Bench of Vice) vytvořila česko-kanadská sochařka Lea Vivot a jde o jednoznačný kýč.
Detaily někdy hovoří hlasitěji než novinové titulky. Dalšími benefity byla soukromá letadla za 41 milionů, výlety na olympiády za 70 milionů, další umělecká díla v budově Sazky za 33 milionů. Osobní servis: kuchař, ochranka pro manželku, bezlimitní účty za pohoštění.
Zatímco malé sportovní svazy bojovaly o přežití a prosily o statisíce, provoz Hušákovy kanceláře stál ročně 150 milionů korun. Sám Hušák tento luxus obhajoval pragmaticky: „Lidé musejí uvěřit, že jde o byznys, ve kterém se točí velké peníze. Pokud budete chodit v otrhaných šatech jako František z Assisi, neuvěří vám a nebudou sázet.“ Jenže impérium se pomalu stávalo podnikem na odpis – vinařství, zámky a kasina negenerovaly potřebný zisk, jen luxus.
Podle advokáta JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., však nešlo jen o osobní spotřebu: „Hušák vyplácel mimořádně vysoké odměny nebo plýtval penězi za marketingové a poradenské služby. Dále utrácel i za nemovitosti.“ Sazka pod Hušákem nakupovala majetky, které s loterijním byznysem souvisely jen vzdáleně. Zámek v Rabštejně nad Střelou za 63 milionů, vinařství Kolby za 44 milionů nebo gigantický projekt Arkadia u Trutnova, kde rozmáchlou vizí bylo cosi jako obdoba „českého Las Vegas“ na pozemcích za stovky milionů.
Hušákova obhájkyně, JUDr. Klára Samková, Ph.D., však oponuje: „Efektivnost některých obchodních kroků je zpochybnitelná, ale tak to je vždy. Riziku se žádné vedení nevyhne.“ Tvrdí, že Hušák zisky Sazky reálně zvyšoval. I v roce před krachem vykázala firma zisk 1,4 miliardy korun. Podle ní nebyly příčinou pádu „nerozumné obchody“, ale spíše mocenské hry. „Proč akcionáři každý rok na valné hromadě hospodaření schvalovali, pokud to bylo špatně?“ ptá se Samková.
Zatímco se v zákulisí hroutilo finanční impérium, u soudu se řešila vražda Hušákova řidiče. Oficiální verze zní omyl. Skutečně šlo o osudový a velice symbolický omyl, nebo byla vražda pěšáka varováním? Nájemný vrah si prý spletl auto i terč a místo arménského podnikatele zastřelil nevinného zaměstnance Sazky. Otazníky však zůstávají. Jak pravděpodobné je, že se profesionál splete u tak sledovaného cíle? Nebyl to vzkaz pro samotného Hušáka?
Ten se však stále cítil nedotknutelný. V roce 2004 dokonce zakázal tehdejšímu premiérovi vstup na otevření Sazka Areny. Jeho moc pramenila nejen z peněz, ale i z informací. Archivy, které údajně obsahovaly „něco na každého“, byly mocným nástrojem k udržení loajality 18 různých akcionářů.
A je tu O2 Arena. Pomník šéfa, který pohřbil Sazku i svou reputaci. Hlavním hřebíkem do rakve vzletných snů o věčné dominanci se stala dnešní O2 Arena. Původní odhad ceny 2,75 miliardy korun se vyšplhal na astronomických 9 miliard. Stavba, financovaná z cizích zdrojů, byla od začátku ekonomicky nenávratná. Hušák sám přiznal, že hala si vydělá maximálně na provoz, nikoliv na splacení dluhů. Přesto po jejím dokončení vyplatil managementu odměny ve výši miliardy korun.
Pro ČSTV, který vlastnil 68 procent akcií, to byla katastrofa. Hodnota jejich podílu klesla z miliard na pouhých 29 milionů korun. Miroslav Jansta řekl nekompromisně: „Viníků ztráty Sazky je samozřejmě více. Patří mezi ně představenstvo i akcionáři, jimž z až emírských způsobů Hušáka plynula nejedna výhoda, a proto nejspíš bez okolků na tento způsob jednání a na občasnou nejasnost a nepřehlednost přistoupili, ale jeden nese zákonnou odpovědnost a jen jeden předával informace, a to byl právě předseda představenstva, generální ředitel pan Hušák.
Ten záměrně manipuloval s fakty, s čísly a s posudky. Šlo tu o nesmyslné rozhazování peněz v době, kdy firma měla splácet úvěr za předraženou O2 arénu. Čísla nových vlastníků ukazují, že bylo možné oproti provozu v roce 2008 ušetřit až miliardu. Až do roku 2011, kdy firma zbankrotovala, mohla splatit čtyři miliardy z neskutečné ceny haly. Sazku nezničila výstavba haly, ale její absolutně špatné hospodaření. Sazka mohla při rozumném hospodaření v klidu žít a nadále ´snášet sportovcům zlatá vejce´. V čele loterijní firmy by však musel sedět někdo jiný než Aleš Hušák, který může za pád Sazky vůbec nejvíc.“
Jde tedy o zločinné jednání velitele potápějícího se loterijního Titanicu, nebo vanutí větrů doby? Faktem je, že dodnes čelí Hušák žalobám o stovky milionů korun. On sám se však cítí nevinen. Tvrdí, že byl jen manažerem, kterému vše schválili akcionáři. „Myslíte si, že ten příběh mohl ovlivnit jedinec? To je příběh stovek lidí,“ říká Hušák, který o své éře v Sazce údajně píše knihu již řadu let.
Slibuje v ní podrobně zmapovat pád Sazky a zákulisí jejího krachu, ale protože o ní hovoří již od 2011, aniž by ji oficiálně vydal, může jít o klasický pokus držet protivníky v šachu. Přestože se v minulosti v médiích objevily první ukázky, v nichž se stylizoval do role „Generála“ bojujícího proti zradě, dílo zůstává nedokončené. Své průtahy Hušák v průběhu let omlouval perfekcionismem, pomalým tempem psaní i právními spory o název knihy.
Jelikož se bývalý šéf loterijního gigantu v posledních letech stáhl do ústraní na španělskou Menorcu, projekt se stal spíše mediální legendou než reálným titulem, který byste dnes našli na pultech knihkupectví. Místo ní si můžete přečíst kapitolu s obsáhlým rozhovorem v knize renomovaného novináře Jiřího Janouška – Byl jsem u toho, když Lendl stoupal na tenisový trůn, Werich uzavíral svou životní pouť a Hušák vsadil SAZKU do hry o arénu.
Hušákův pád provázela aktivita jiné těžké váhy finančního světa ČR s predikátem JUDr. Radovan Vítek je jedním z nejbohatších českých miliardářů a zakladatelem realitní skupiny CPIPG, který je v byznysu proslulý svou dravostí a nekompromisním využíváním právních i finančních možností. Do Sazky se „zakousl“ v roce 2011 v momentě, kdy byla loterijní jednička oslabena obřími dluhy za stavbu vysočanské arény. Namísto přímého nákupu akcií začal vykupovat miliardové pohledávky od bank, čímž se stal největším věřitelem firmy, a podal na ni insolvenční návrh, který nakonec vedl k pádu tehdejšího mocného šéfa a rozparcelování celého impéria.
Vítkovo ovládnutí Sazky slouží jako dokonalý příklad jeho strategie „dluhového dravce“, kdy namísto nákupu akcií skoupil miliardové pohledávky bank, čímž získal pozici klíčového věřitele a poslal firmu do insolvence, aby ji následně donutil k prodeji. Tento přístup se zásadně lišil od jeho starší kauzy Včela, kde namísto finančního tlaku zvenčí zvolil práci vnitřní. Do družstva se masově zapsaly stovky nových lidí, kteří díky početní převaze legálně ovládli hlasování a majetek v hodnotě miliard korun.
Zatímco u Sazky Vítek mistrně využil předlužení firmy a složitost insolvenčního zákona, u Včely vsadil na sílu hlasů zevnitř a děravé stanovy, ovšem v obou případech byl výsledek identický – naprosté ochromení původního vedení a zisk obrovského realitního portfolia. Zákony kapitalismu fungují, slabost láká dravce a kriminálním žargonem řečeno „na každého frajera se najde frajer“.
Z právního hlediska je kauza Aleše Hušáka, někdejšího vlivného šéfa společnosti Sazka, nyní již právně víceméně uzavřenou kapitolou. Ačkoliv dříve čelil opravdu masivním žalobám, zejména ze strany insolvenčního správce, který po něm za pád loterijního giganta požadoval náhradu škody ve výši přesahující 2 miliardy korun, Hušák z těchto sporů vyšel vítězně. Soudy v průběhu let pravomocně rozhodly, že se nepodařilo prokázat přímou příčinnou souvislost mezi jeho manažerskými rozhodnutími a úpadkem firmy v roce 2011. Stejně tak neuspěly pokusy o vymáhání desítek milionů korun za údajné poškození dobrého jména společnosti.
Aktuálně se tedy Aleš Hušák nenachází v žádném hlavním trestním ani civilním řízení, které by přímo souviselo s jeho tehdejším působením v čele Sazky.
Před deseti lety o něm bylo opět chvíli slyšet. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2016 kandidoval jako nestraník za hnutí NEZÁVISLÍ v obvodu č. 25 – Praha 6. V rámci kampaně mimo jiné používal heslo „kulomet do každé rodiny“ na obranu proti migrantům, navrhoval rovněž zrušení všech mezinárodních smluv o ochraně přírody. Do druhého kola nepostoupil. Doba byla jinde.
Byl tedy Aleš Hušák geniálním manipulátorem, který si podmanil sportovní funkcionáře i politiky, nebo jen produktem divokých devadesátých let, který využil každé skuliny v systému? Odpověď možná nabízí jeho vlastní citát, vytesaný na pamětní desce u O2 Areny: „Nejúčinnějším nástrojem řízení je diktatura, občas zjemněná metodou cukru a biče.“ Zda tato diktatura byla legitimním byznysem, nebo promyšleným rozvratem národního bohatství, musí definitivně rozseknout až soudy. Pokud se ovšem pravda neztratí v propadlišti času stejně jako Hušákova nikdy nedokončená kniha.
Poděkování za spolupráci: Michal Petruš
Zdroje: idnes (ZDE a ZDE), irozhlas.cz (ZDE), lidovky.cz (ZDE), Wikipedia (ZDE)
Vložil: Marek Dobeš