Takový obyčejný příběh. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením AK Studio

Popisek: Antonín Kravka

Umřel mi kamarád. Poslední a největší. Umřel ve čtvrtek, chvíli po obědě, a doufám, že ho už nic nebolelo a netrápilo.

Poslední kamarád, a ještě navíc o půl roku mladší než já. Životy a osudy, v celé jejich rozdílnosti, jsme měli podobné. Tonda byl ohromně pracovitý a odpovědný a to, co dělal, dělal vždy výborně a s chutí. Já jsem pracoval vlastně také hodně, jen jsem práci nebral tolik vážně a šla mi docela snadno, i když jsem na rozdíl od Tondy musel překonávat určitou lenost.

Seznámili jsme se tak kolem padesátky. Oba máme tři děti, Tonda z prvního manželství syna, já dceru. Oba jsme přišli na čas o děti, které jsme milovali, což nás moc bolelo, a o manželky, s čímž jsme se s odstupem času smířili snadněji. A pak s nimi zas byli v přátelském vztahu.

Oba, Tonda i já, jsme se po padesátce znovu oženili, oba s manželkami o dost mladšími a oba jsme měli další děti. Tondovi se narodila Baruška, mně, aby se to nepletlo, syn Vojta. Pak se nám to zase otočilo a my měli Bětušku a Tonda Toníka. S Tondou jsme taky vyhráli nad proroctvím kolegy Vráti Vinického, který řekl: „Udělali jste to chytře, teď si děti užijete, a až s nimi budou problémy, už budete mrtví.“ Vráťovo proroctví se naštěstí nevyplnilo, děti jsou dospělé, žádné velké problémy s nimi nebyly a hodné jsou samozřejmě po nás.

Jen ten Tonda to teď pokazil. Nebrečím, ale je mi to líto. Hrozně líto. Nějak víc, než mi takových věcí bylo líto dřív.

Tonda se vyučil něčím od elektřiny, pak na konzervatoři vystudoval klavír, a aby toho nebylo málo, střihl si ještě na FAMU zvukařinu. Potom na Barrandově točil s těmi nejlepšími režiséry, Vávrou, Krejčíkem, Jirešem. Nebýt Tondy, chyběl by vám zvuk třeba u legendárních filmů, jako Mladý muž a bílá velryba, Causa Králík, Jak svět přichází o básníky, Katapult, Lev s bílou hřívou (se vší tou hudbou od Leoše Janáčka – to se musí umět!), Nejistá sezóna, i dvou dílů Troškovy série Slunce, seno… a stejně tolik Básníků s Dušanem Kleinem (který si vzal moji kolegyni Silvu, tanečnici z karlínského divadla, co jsem ji tolik miloval…).

Potom, když se Barrandov rozpadl a stala se z něj druhořadá filmová montovna pro akční scény a postprodukci pro třetiřadý Hollywood a Bollywood, založil si Tonda s druhou manželkou Alicí dabingové studio. Kdo něco podobného nezažil, netuší, co dřiny to obnáší. Jen pro představu uvádím, že dělali zvuk i pro počítačové hry, e-learning, veřejné komunikace (to jsou ty hlasy, co na vás mluví v telefonu, v MHD), a to nejen pro naši zemi, ale pro 36 zemí 25 jazyků. To všechno v domě, který Tonda postavil se svým tátou, a pak ho přestavěl, aby v něm se svou rodinou mohl přes třicet let pracovat.

Snad abychom s nimi měli zase něco společného, se svou manželkou Zlatkou jsme si postavili dům, vzdušnou čarou asi dva kilometry od Tondy. Když jsme u nich ve Slivenci vylezli na střechu, viděli jsme přes Prokopské a Dalejské údolí až k nám…

A vídali jsme se často, po práci popíjeli k dobrému jídlu dobré víno a bavili se o věcech příjemných, občas na něčem spolu i pracovali a namáčeli o společných dovolených naše děti do vody a otloukali je o balvany při sjíždění divokých řek, a tak poznávali cizí kraje. A s úsměvem jsme sledovali, jak si lidé myslí, že naše děti jsou vlastně naše vnoučata.

Pak se začaly dít věci, na které jsme nebyli připraveni (protože kdo je na stáří připraven…). Tonda doma upadl a od té doby se mu hůře mluvilo. Někdy jsme si z něj dělali legraci a on si ji dělal statečně taky. (To už ale lékaři hrozili vztyčeným prstem…)

Loni na podzim Tonda znovu upadl, znovu se potloukl a znovu ho odvezli do nemocnice. Pak už to nebyl on. Upoutaný na lůžko, několik měsíců v nemocnici nekomunikoval, nicméně Alice, aby mohla být s ním, převzala práce, které jinak dělají zdravotní sestry.

Tonda se ztrácel před očima a já si vyčítám, že jsem neměl odvahu za ním zajít. Nechtěl jsem vidět všechny ty hadičky a elektrody, na které byl kamarád připojen, myslel jsem si, že by nebyl rád, kdybych ho viděl v tak zbědovaném stavu, a radši jsem věřil, že se při své silné vůli z toho všeho zase dostane.

Viděli jsme se pak až před deseti dny, kdy si ho Alice přivezla domů.

Bývalý elektrikář, klavírista, zvukař a stavitel ležel tak, aby prosklenou stěnou viděl do zahrady, protože z jeho pohublého těla zbyly jen oči. Takové, co je nejspíš měl pohádkový pan Bystrozraký. Vyprávěli jsme mu a on se držel Alice za ruku. Díval se a občas pootočil těma očima, ve kterých bylo všechno. I smutek.

Už nevím, jestli jsem mu řekl, že se zanedlouho zase stavíme. Kdyby rozuměl, měl bych výčitky. Už jsem to nestačil. Když jsme k nim ve čtvrtek v podvečer volali, řekla nám Alice, že Tonda v půl druhé umřel. V hlavě a v celém těle jsem pocítil něco jako hroznou ránu. Rozklepaly se mi nohy a zarazil dech. Zlatka brečela a já jsem mlčel a koukal se jako Tonda do dálky.

Zkraje téhle vzpomínky jsem poznamenal, že jsem rád, že Tondovi už je líp. To ale tak úplně nepomáhá těm, kteří jsme tu zůstali a je nám do breku. Možná řeknete: Ale prožili jste spolu víc než třicet krásných let. To není nic?

Určitě máte pravdu. Ale když se dostanete do určitých let, poznáte i to, jak ta krása rychle utíká. A bohužel i to, jak končí.

Ovšem – díky i za to. Toníku. Zatím ahoj.

Vložil: Jaromír Janák