Oficiální jazyk: Českoslovenština. Právě před sto lety

Foto: Foto Anna Vančová

Popisek: Mapa Československa z roku 1930

ČASOSBĚR: Minulé století přineslo splnění staletého snu našeho národa o samostatném státě. A s republikou jsme se dočkali i toho, co dělá národ národem – náš jazyk se stal oficiálním, to znamená úředním. Ale situace byla po vzniku Československa mnohem složitější. Právě na spletitý příběh našeho jazyka se podíváme v dnešním díle Časosběru.

Území dnešní České republiky je často označováno jako česká kotlina, naše hranice jsou obehnány horami a mezi nimi se nachází hned několik zemědělsky úrodných rovin. Pokud se podíváte na staré mapy, klidně až do středověku, zjistíte zajímavou věc. Geograficky se území Čech a Moravy moc nezměnilo, protože s horami zkrátka nepohnete. Vedle toho jsme samozřejmě v historii různá území získali a zase poztráceli, udržení trůnu pro Marii Terezii nás stálo po mnoho staletí „české“ Slezsko, kratší byla ve dvacátém století anabáze s Podkarpatskou Rusí.

Ve škole nás učili, že národ tvoří nejen území a společné dějiny, ale především jazyk. U mě historie vývoje češtiny patřila k oblíbeným výukovým hodinám. Od nabodeníčka krátkého či dlouhého přes vzepětí v podobě Národního obrození až po jazykové reformy 20. století.

Jenže jazykové dějiny na našem území jsou mnohem složitější záležitostí. Od dávných dob se tu mísila čeština s němčinou, i dnes mají dva z našich čtyř sousedů tuto řeč jako úřední jazyk. A nakonec stále mnoho z nás používá v běžné mluvě germanismy. Já jsem se narodila na severu Čech, ale po tatínkovi jsem převzala mnoho slov z brněnského hantecu, což byla v podstatě původně recese na výrazy německých spoluobčanů. U babičky mého muže mě zase zaujal výraz „lajntuch“, z jizersko- krkonošského pomezí. Přitom babička vždy byla a stále je Češka tak hrdá, jak jen může být dětská pamětnice mnichovského opouštění pohraničí.

Jazyková pestrost na našem území se datuje především po roce 1526, kdy se české království stalo korunou habsburské říše, se kterou sem dorazila šlechta i docela obyčejní lidé z německy mluvícího světa. Postupem staletí se pro Čechy stalo nutností zvládat také němčinu, ale i Němci, když bylo třeba, zvládali základní konverzační fráze v češtině. A aby se to nepletlo, tak na východě království byla ještě rozšířena polština.

Renesanci češtiny přineslo až devatenácté století, kdy se potkalo mnoho příznivých okolností. Rakouské mocnářství po Napoleonských válkách v podstatě zkrachovalo a muselo se otevřít průmyslové revoluci. Inovační vlna parního stroje proměnila svět od manufaktur k propojení skrz železnici, která umožnila nejen transfer lidí, ale i myšlenek. Povinná školní docházka Marie Terezie zase dala všem dovednost informace přijímat. A když vám česky vycházejí noviny a knihy, jazyk se tím samozřejmě rozvíjí.

Národní obrození nepřineslo jen české básně, písně a knihy, ale také se začala tvořit moderní gramatická pravidla. Nauka o našem jazyku se nazývá bohemistika, a za praotce může být považován Josef Dobrovský. Autor Podrobné mluvnice jazyka českého, která poprvé vyšla v roce 1809. Perličkou je, že zpočátku musel obrozenec Dobrovský psát v němčině.

Století pak přineslo revoluci roku 1848, ale také dualismus z roku 1867, od těchto dob se podunajská monarchie nazývala Rakousko-Uhersko. Zklamaní Češi, na které se nedostalo, věnovali zbytek století boji za uznání češtiny jako úředního jazyka. Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 zrovnoprávnila češtinu ve vnějším jednání s úřady, takže pokud jste napsali úřadu v češtině, tak odpověď taky musela být česky. Ale při vnitřním oběhu mezi institucemi stále vládla němčina. Badeniho jazyková nařízení z roku 1897 měla být největší revolucí, veškerý úřední oběh povinně dvojjazyčně. Bohužel pro odpor Němců nebyla tato nařízení uvedena do praxe. A přelom století díky tomu Češi a Němci strávili jednou z nejurputnějších jazykových válek.

Roku 1914 vypukla první světová válka, na jejím konci v říjnu 1918 vznikl samostatný československý stát. Bod nula, od kterého začal i jazyk psát novou historii. Tavící jazykový kotlík Československé republiky v sobě skrýval češtinu, němčinu, slovenštinu, polštinu, maďarštinu a rusínštinu. A nový stát musel zajistit, aby všichni jeho občané svým úřadům rozuměli. A třeba také zajistit, jak spolu „potomci všech praotců“ budou komunikovat v parlamentu. Rok 1920 tak nepřinesl jen první volby a první ústavu, ale také první jazykový zákon.

Už za války Masaryk se svými spolupracovníky, Čechem Benešem a Slovákem Štefánikem, přišli s konstrukcí „československého národa“, podle kterého jsou Češi a Slováci v podstatě jeden národ, do kterého však odlišný historický vývoj vnesl některé rozdíly. Nyní byl podle této teze jako úřední jazyk vyhlášen jazyk československý, čeština a slovenština byly označena každá za jednu z forem jazyka. Jinak považuji tento zákon za velice liberální, zákonodárci si uvědomovali, že na území republiky se mluví i jinými jazyky, které musí mít zajištěny svá práva.

Menšiny dostaly záruku, že pokud jejich podíl v soudním okrese dosáhne aspoň 20 procent, tedy každý pátý, budou moci používat v úředním styku svůj jazyk. Jak podání, tak odpovědi budou zajištěny v jejich jazyce. Ve školství byly dány záruky, že menšiny se budou moci vzdělávat ve svém jazyce, opět platila hranice 20 procent, ale výuka československého jazyka byla povinná pro všechny.

Jazykový zákon měl zajistit jednotnost státní správy, československý jazyk měl být úředním u státních orgánů, úřadů, soudů, armády a třeba i na bankovkách. Jenže praxe liberální představy zákonodárců příliš nerespektovala a práva menšin zůstávala spíš na papíře.

Situace se lišila kraj od kraje, respektive okres od okresu. Ve většinově německém pohraničí, kde některé okresy měly podíl Němců klidně i 80 až 90 procent, nebyl problém se domluvit s úřady německy. Třeba Liberec, typicky německojazyčné město s dominancí menšiny, fungoval v němčině v podstatě zcela. 

Složitější to bylo na jihu Slovenska s menšinou maďarskou, která zde žila po staletí. Na mapě dodnes na Dunaji najdete řekou rozdělené město, jehož jedna část se jmenuje slovensky Komárno a druhá maďarsky Komárom. Z obou je blíže do maďarského Győru než do Bratislavy. Hranice vytyčená na Dunaji vypráví příběh krvavé kapitoly Jazykového zákona. Ta se psala v okresech, kde většina nebyla jednoznačná.

Projevilo se zde to, co bylo zákonu vyčítáno nejvíce - tlak na asimilaci menšin. Kromě jižního Slovenska se ukázal třeba i severněji a západněji při konfliktu o Těšínsko. Tady se v lednu 1919 reálně bojovalo, když si na hraniční území kladlo nárok jak Československo, tak nově vzniklé Polsko. Vítězné mocnosti Dohody pochopitelně o žádný konflikt nestály, takže obě strany rychle (také se tomu říká Sedmidenní válka) přiměly k ukončení bojů a ve Francii také byla narýsována hranice napříč sporným územím. Vede dodnes přímo skrz hlavní město Těšín.

Za vojenským tažením a diplomatickým řešením se ale skrývají konkrétní lidské příběhy. Už poněkolikáté k pochopení zvláštností tohoto regionu na pomezí zemí a jazyků doporučuji trilogii Šikmý kostel od místní rodačky Karin Lednické. V prvním díle se hrdinové dostanou přímo doprostřed války a jatka jsou popsána opravdu mimořádně. Když kniha v roce 2020 poprvé vyšla, mnohým to otevřelo oči, o těchto kapitolách počátků naší samostatnosti se totiž moc nemluvilo.

Postupem času bylo zřejmé, že bude třeba podrobnější nařízení, které jazykové poměry v Československu upraví přesněji. Po několika letech odkladů bylo 3. února 1926 vydáno vládní nařízení, které potvrzovalo československý jazyk jako „oficielní“, jak se tehdy říkalo.

Atmosféra se ale od roku 1920 zásadně změnila. Menšiny se za ty roky sjednotily, měly své spolky i politické zástupce, a představovaly si něco zcela jiného. Únorové nařízení tak bylo  vodou na mlýn všem jejich nacionalistům. Velmi zklamaní byli Rusíni, kterým byl politickou reprezentací Československa přislíben vlastní sněm s kompetencí řešit právní úpravu jazyka na Podkarpatské Rusi. K tomu ale nikdy nedošlo.

Zklamaní byli i Němci, jejichž třímilionová menšina měla potenciál řadu regionů zcela rozvrátit. Tady někde začal smutný příběh, který urychlily ekonomické problémy průmyslového pohraničí a další historické okolnosti, které na konci třicátých let postaví staleté sousedy a spoluobčany proti sobě.

Po druhé světové válce jsme ztratili Podkarpatskou Rus, německý problém vyřešili tím, čemu jedni říkají odsun a druzí vyhnání, a jazykový zákon tím zcela ztratil smysl. Oficiálně bylo vládní nařízení zrušeno 9. června 1948.

Těžko říci, jakou roli v tom všem sehrál sto let starý předpis. Pro některé nacionalisty určitě znamenal poslední kapku, ale historie je bohužel plná kdyby. Po všem, co jsem o ní nastudovala, jsem dospěla k názoru, že důležité je, že přes všechny peripetie 20. století dnes dokážeme se svými sousedy žít v klidu a nevracíme se ke složité minulosti. Běžně jezdíme do Německa, Rakouska, Slovenska i Polska, za prací i na nákupy, a státní a jazykové hranice nevnímáme.

Když přijedu z Prahy do Mnichova a pozdraví mě „Grüss Gott“, přijde mi to stejné, jako když v Brně před nádražím slyším „Pozdrav Pánbů“.

Zdroje: Wikipedia

Karin Lednická: Šikmý kostel

https://pravo21.cz/pravo/peripetie-jazykoveho-zakona-z-prvni-republiky

https://prazska.drbna.cz/zpravy/spolecnost/4764-pred-95-lety-byl-ceskoslovensky-jazyk-prohlasen-za-jazyk-statni.html

Vložil: Radka Vosáhlo