České Ghost Sisters tváří v tvář duchům. Záhady života

Místo večerního Netflixu nebo kina vyrážejí AnyOli a Vany na noční výpravy do opuštěných a strašidelných míst.

Tyto vyšetřovatelky paranormálních jevů, známé jako Ghost Sisters, dokazují, že o duchy se dá zajímat s nadhledem, respektem a občas i s pořádnou dávkou odvahy. Na Instagramu a YouTube kanálu ukazují záznamy z vyšetřování i momenty, kdy odhalují skryté příběhy legendami opředených lokalit.

Některá místa mají temnou minulost, jsou spojena s vraždami nebo tragédiemi a většina lidí by se sem nikdy neodvážila vkročit. „Nikdy nevíme, co tam na nás čeká,“ říká AnyOli. „Občas máme pocit, jako by nás někdo sledoval.“ Její sestra Vany dodává: „Každá lokalita má svůj příběh a my se snažíme zjistit, jestli se mezi stěnami neskrývá něco víc, než jen obyčejná historie.“

Jak jste se, tak mladé, dostaly k vyšetřování paranormálních jevů? Upřímně, není to něco, co by většina žen ve vašem věku běžně vyhledávala.

AnyOli: Videa na YouTube natáčím už od roku 2013. Začínala jsem různými vlogy, bavily mě hry, ochutnávání jídla, chtěla jsem tvořit něco zábavného a zároveň užitečného. Moje sestra se ke mně později přidala a v roce 2022 vzniklo duo Ghost Sisters.

Vany: Náš zájem o paranormální jevy je společný a všechno začalo už v dětství. Mně bylo sedm a ségře čtyři. Byly jsme tehdy u babičky s dědou a ve stejný moment jsme viděly, jak kolem nás prošel duch. Obě jsme vykřikly současně. Později jsme se shodly, že jsme viděly naprosto stejnou postavu. Bylo to jako vystřižené ze strašidelné pohádky.

Co přesně jste viděly?

AnyOli: V domě je kamenné točité schodiště a my jsme tam s bratranci seděli na schodech. Oni seděli výš a my se ségrou níž, obě jsme se dívaly směrem nahoru. Najednou se zjevil duch ve světlém plášti, ledabyle prošel zdí a zmizel. Dost nás to tehdy vyděsilo, protože horní patro bylo v tu chvíli prázdné, babička s dědou zůstali dole.

Vany: Strašně jsme se tenkrát bály, ale nikdo nám tehdy nevěřil. Přesto nás od té doby svět duchů přitahoval jako magnet. Bavily nás mysteriózní seriály, dokonce jsme se kdysi společně pokoušely i čarovat. Chtěly jsme víc porozumět tomu, co jsme tehdy viděly na vlastní oči. Později přišla škola a jiné zájmy, ale osud tomu chtěl, abychom se k  tématu smrti a umírání vrátily, tentokrát už  s  dospělejší optikou.

Stalo se ve vašem životě něco zásadního?

AnyOli: Ano. Naši rodiče postavili dům a brzy se v něm začaly dít opravdu podivné paranormální jevy. V té době jsme ani netušili, že jsme si vybrali bydlení na místě s temnou, krvavou historií. Objevovaly se tu přízraky, které nám dávaly jasně najevo svou přítomnost. Pamatuju si, jak jsem jednou ležela v posteli, nikdo jiný tam nebyl, a kousek od mé hlavy se ozvalo ťukání. Bylo to, jako by někdo klepal prsty netrpělivě na skříň.

Vany: Na okenních sklech se navíc začaly objevovat otisky velkých rukou. Vypadalo to, jako by měl dotyčný rukavici a do skla se snažil vyrýt obrys ruky nějakým ostrým předmětem. Na několika místech v domě jsou ty škrábance dodnes, když se na to člověk podívá pod určitým úhlem, jsou jasně vidět. V kuchyni, koupelně i v obýváku.

AnyOli: Aktivita sílila a začala zasahovat do běžného života – nechápaly jsme proč. Někdy v té době se mamce podařilo v knihovně zjistit, že z jedné strany nedaleko našeho pozemku kdysi stálo popraviště a z druhé strany se nacházel lazaret Napoleonova vojska. Konečně nám to začalo dávat smysl. Ségra to tehdy odnášela mnohem víc než já, skoro to vypadalo, jako by si na ni nějaký neklidný duch vyloženě zasedl.

Vany, na co dalšího si z té doby pamatujete?

Vany: Je toho dost, ale nejzásadnější je zážitek, na který nikdy nezapomenu. Byla jsem tehdy doma sama se ségrou. Ona seděla u počítače a soustředila se na střih videa. Já vyšla ven z vchodových dveří a najednou by se ve mně krve nedořezal. Těsně za mnou se ozvalo hlasité zarachocení zámku a dům se zamkl! Nikdo kromě nás dvou doma nebyl. Strašně mě to vyděsilo a sestru taky, když jsem jí zvenčí ťukala na okno, aby mě pustila dovnitř.

Spojila jste si to okamžitě s nějakým paranormálním jevem?

Vany: To tedy ano. Jak už bylo řečeno, neviditelný návštěvník se z nějakého důvodu zaměřoval hlavně na mě. Dělal mi naschvály a přišlo mi, že se mě snaží psychicky deptat. Pamatuju si třeba, jak jsem seděla na gauči a najednou mi někdo zašeptal jedno slovo přímo do ucha.

Jaké slovo?

Vany: Už si ho nepamatuju, je to asi osm let zpátky. Neumíte si ale představit, jak jsem se v tu chvíli lekla. Nikdo živý tam se mnou nebyl!

AnyOli: Dost často se nám také v domě samovolně rozsvěcovalo světlo. Třeba jsme s celou rodinou seděli v obýváku, a najednou blik! Jindy jsme byli všichni na zahradě a zvenku slyšeli, jak v kuchyni někdo tříská se skleničkami.

Dělo se to všechno hlavně v noci?

Vany: Právě že ne. Náš duch si nedával žádné pauzy, byl s námi pořád. Vnímali jsme ho úplně všichni.

Jak jste to řešili?

AnyOli: Prostory domu necháváme průběžně energeticky čistit, protože přítomnost duší bývá nepříjemná, atmosféra houstne a dokáže citelně ovlivnit psychiku. Obrátily jsme se na člověka, který umí odvádět duše do Světla. Ten nám ale řekl, že v našem domě existuje jakýsi portál mezi světem mrtvých a živých, který nelze trvale uzavřít. Musely jsme se tedy naučit žít s občasnou přítomností duší, jež po smrti dosud nenašly klid.

Vany: Navíc když vyrážíme na vyšetřování do různých strašidelných míst, některé duše nás často následují domů. Možná proto, že konečně cítí šanci najít cestu ke Světlu.

Proč jste se vydaly na dráhu vyšetřovatelek paranormálních jevů? Chtěly jste uspokojit svou přirozenou zvídavost, nebo někomu něco předat?

AnyOli: Řekla bych, že obojí. Spiritualita hraje v našem životě zásadní roli, podle nás stojí za to ji v sobě objevovat. Když jsme si to poprvé zkusily, cítily jsme ohromný nával adrenalinu, byla to kombinace strachu a fascinace. Bavilo nás, že můžeme od duchů získat informace a odkrýt tajemství, která by jinak zůstala skrytá. Pátrání po paranormálních jevech je vlastně průzkum se vším všudy, každý okamžik je napínavý a plný překvapení. Zároveň nás lákala myšlenka ukázat lidem, že smrtí těla život nekončí. Lidská duše je nesmrtelná, o tom nemáme pochyb.

Povězte mi něco bližšího o vašem prvním vyšetřování paranormálních jevů. Jak probíhalo? Vzaly jste si do ruky kameru a šly hledat duchy?

Vany: Nedaleko od nás je zámek, o němž se traduje, že tam občas straší. Pro nás bylo lákavé i to, že si zde lze zaplatit ubytování přes noc. Tenkrát jsme měly k dispozici jen kameru, ale rozhodly jsme se pořídit i nějaký „duchařský“ přístroj. Nechtěly jsme do toho investovat moc, zatím totiž nebylo jasné, jestli nás tento nový koníček vůbec bude naplňovat. Pořídily jsme si proto EMF K2, detektor elektromagnetického pole, který by měl signalizovat přítomnost entit. Při práci s ním je nutné vždy vypnout mobily a další elektronická zařízení, protože by mohly vytvářet falešné výkyvy a rušit veškerá měření.

Jak to probíhalo?

AnyOli: To video je pořád na YouTube. Když se na ně zpětně díváme, musíme se smát, když si uvědomíme, jak ohromný strach jsme tenkrát měly jen z toho, že jsme měly vyjít potmě na zámeckou chodbu. Přístroj nám totiž začal problikávat a celé tělo se nám chvělo strachy.

Vany: Bylo to naše první vyšetřování a tehdy jsme vůbec netušily, jak přístroj přesně funguje a co nám ty blikající kontrolky vlastně sdělují. Děs nás ochromil natolik, že jsme v té černočerné tmě nedokázaly dojít dál, než pár metrů od pokoje. Neměly jsme nejmenší tušení, co děláme.

AnyOli: Lidé se nás často ptají, jak je možné, že nemáme strach. V takovém případě bych jim doporučila podívat se na naše úplně první vyšetřování. Tehdy jsme měly opravdu nahnáno. Ale člověk si s přibývajícími zkušenostmi zvykne a postupně posouvá svůj práh strachu stále dál.

Cítily jste tam tehdy něco zvláštního?

AnyOli: Strach přehlušil veškeré ostatní vjemy. Ale obě jsme měly velice neklidné spaní. Měly jsme zvláštní sny a vzbudily se úplně rozlámané.

Přibližme našim čtenářům, kteří žádná vaše videa neviděli, jakým způsobem vaše vyšetřování paranormálních jevů probíhá.

AnyOli: Postupem času se vyvíjíme. Když se dnes podívám na naše starší videa, vidím, jak moc jsem tehdy toužila lidem dokázat, že posmrtný život skutečně existuje. Zkrátka aby se něco stalo. Dnes se trochu stydím, že jsem na duchy tolik tlačila. Chtěla jsem, aby se ozvali, a byla zklamaná, když se nic nedělo. Se sestrou jsme ale časem pochopily, že právě tohle není cesta. Klíčem je přistupovat k zemřelým s respektem a bez očekávání. Když cítí tlak, prostě nekomunikují, a to je naprosto pochopitelné. Ani nám by se nelíbilo, kdyby nás někdo do něčeho nutil. Dnes už se nesnažíme za každou cenu něco zaznamenat. Když se na místě nestane vůbec nic, přijímáme to s nadhledem a bereme to jako součást naší cesty.

Vany: To se nám stalo třeba ve Skotsku, kde se nám podařilo pronajmout si na noc celý hrad. Nakonec jsme tam ale téměř nic neobvyklého nezaznamenaly. I tak to pro nás byl skvělý zážitek, hrad je nádherný a dýchá historií. Neříkám, že jsme necítily zklamání, ale snažíme se zůstat pokorné a brát každou zkušenost takovou, jaká je.

 

Ghost Sisters AnyOli a Vany v Conjuring House

Pojďme si teď probrat vaše nejsilnější prožitky, které jste za čtyři roky vyšetřování paranormálních jevů nashromáždily.

AnyOli: Každá z nás má jiné. Mě osobně nejvíc zasáhl pobyt v Pendle Hill, kam jsme se vydaly do Anglie vyšetřovat jevy, spojené s čarodějnickými procesy. Natáčely jsme se dvěma kamarády, kteří jeli s námi. Naše pátrání probíhalo v přírodě, na vrcholu kopce. Správné místo jsem vytipovala podle několika videí jiných lovců duchů a mapy, kde jsem si označila oblast s nejčastějším výskytem aktivit. Ti, kdo tam byli před námi, vždy přelézali plot a všichni na tom místě zaznamenali silnou paranormální aktivitu. Bylo to pro nás něco nového, protože jsme poprvé vstupovaly na cizí pozemek bez povolení. Moc se nám do toho nechtělo, ale nakonec jsme to riskly. Chovaly jsme se tiše, nic jsme nepoškodily.

Jak to probíhalo?

AnyOli: Přístroje, které reagují na přítomnost entit, se tam ozývaly neobyčejně silně. Pokládaly jsme duchům nejrůznější otázky a komunikace šla překvapivě dobře. Když jsme se rozhodly vyšetřování ukončit, z přístroje se ozvala prosba, abychom ještě neodcházely. V tu chvíli se atmosféra změnila. Přepadl mě zvláštní neklid. Z místa, které mi na začátku připadalo klidné, se najednou vytratil pocit bezpečí. Duchovi jsme se omluvily, že už musíme jít, a vydaly se zpět k plotu. A právě tam se stalo něco, z čeho mi dodnes běhá mráz po zádech.

Co se stalo?

AnyOli: Byla jsem poslední, kdo přelézal plot, otočená k němu zády. Řekli jsme si, že ještě vytvoříme náhledový obrázek k videu, a tak kamera běžela. Ostatní stáli přede mnou. Vtom jsem najednou ucítila, jak mi někdo položil ruku na rameno. Měla jsem pocit, že se zpomalil čas. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že za mnou někdo stojí a snaží se mě vtáhnout zpět na to místo. Bez vlastní vůle jsem se otočila a začala couvat, a kdyby mě kamarád nezastavil, nejspíš bych spadla dozadu. Byla jsem v šoku a rozbrečela se. To byl zatím nejintenzivnější fyzický kontakt, který jsem dosud s duchy zažila. Ten dotek byl skutečný!

Zajímalo by mě, jaké to je vyšetřovat paranormální jevy v zahraničí. Musely jste na duchy mluvit anglicky, aby vám rozuměli?

AnyOli: Do zahraničí jezdíme docela často. Se sestrou jsme byly nejen v Anglii, ale i v Americe, Polsku a dalších zemích. Vždycky na ně mluvíme česky, občas v úvodu použijeme i angličtinu, abychom se lépe propojily, ale není to nutné. Podle našich zkušeností duchové žádnou jazykovou bariéru nemají. S přístroji i s námi komunikují telepaticky a všemu, co se jim snažíme sdělit, rozumí. I když odpovědi na česky položené otázky přes aplikaci přicházejí v angličtině, naprosto odpovídají tomu, na co se zrovna ptáme. Mobilní aplikace jiný jazyk neumožňuje.

K takovým vymoženostem v mobilu jsem značně skeptická.

Vany: Měly jsme to kdysi stejně. Nevěřily jsme, že by nám duchařská aplikace mohla poskytovat skutečné odpovědi. Hodně vyšetřovatelů paranormálních jevů ji ale používá, a tak jsme se rozhodly tento způsob komunikace vyzkoušet, abychom si udělaly vlastní názor. Pořád v nás ale byla velká nedůvěra. Jenže časem se náš postoj změnil. Odpovědi totiž vždycky přesně odpovídaly tomu, na co jsme se ptaly, přestože jsme vždy měly telefon v letovém režimu, aby ji nic nemohlo ovlivnit. K našemu obrovskému překvapení aplikace generovala slova, která souvisela s historií daného místa i konkrétními jmény lidí, o nichž jsme věděly, že tam kdysi zemřeli.

Jak si to vysvětlujete?

AnyOli: Podle nás je v aplikaci nahrané obrovské množství slov a duchové si z nich mohou vybrat ta, která odpovídají tomu, co chtějí sdělit. Když na strašidelných místech používáme jiný přístroj, takzvaný spirit box, bývají odpovědi v různých jazycích. Někdy na nás mluví česky, jindy anglicky, záleží na tom, v jaké části světa právě vyšetřujeme a jaký byl rodný jazyk člověka, s nímž jsme po jeho smrti navázaly kontakt.

Vany, jaký nejsilnější prožitek z vyšetřování paranormálních jevů jste si odnesla vy?

Vany: U mě jednoznačně vede Amerika, konkrétně náš pobyt v Conjuring House. O tom, co se na této farmě kdysi odehrálo, vznikl první díl slavného filmu V zajetí démonů. Nutno říci, že je to jen slabý odvar toho, co se tam dělo ve skutečnosti. Svědci tam v minulosti vídávali postavu se zalomeným krkem.

Ví se, kdo by to měl být?

Rodina Perronových, která v tomto domě žila a podle které se natočil film V zajetí démonů, tvrdila, že se jedná o entitu, která se snažila posednout matku Carolyn. Konkrétně se zjevovala jako paní s ohnutým krkem a chtěla jí ublížit. Někteří tvrdí, že se jednalo o Bathshebu Sherman, ale to není potvrzené. Proto bohužel nikdo nezná skutečnou identitu této entity.

Řekněte mi o tom legendárním domě něco víc.

AnyOli: Byl postaven v roce 1680 a říká se o něm, že je to jedno z nejstrašidelnějších míst na celém světě. Nedaleko odtud se kdysi odehrávala bitva, takže se zde mají zjevovat padlí vojáci, a nejen oni. Dům je podle mnohých jakýmsi portálem, přes který se mrtví mohou dostávat do naší reality. Všichni lidé, kteří statek obývali po osm generací, tu zažívali podivné věci. To nejhorší ale čekalo rodinu Perronových, která se do domu nastěhovala v roce 1971. Manželé i jejich pět dcer čelili fyzickým útokům bytostí, které rozhodně nepatřily do našeho světa.

Vany: Matka Carolyn Perron zjistila, že asi před sto lety měla v jejich domě žít jistá Bathsheba Sherman, žena obviněná z čarodějnictví. Domnívala se, že právě ona stojí za vším děním. My jsme ale při našem vyšetřování zjistily, že pravda byla trochu jiná. Bathsheba skutečně žila nedaleko, ale ne přímo na statku. Dokonce jsme navštívily i její údajný hrob. Vandalové sice původní náhrobní kámen poškodili natolik, že musel být odstraněn, ale našly jsme jeho zbytky. Bylo to velmi ponuré místo. Podle některých legend Bathsheba měla jehlou zabít dítě, které hlídala, ale to jsou jen neověřené povídačky.

AnyOli: Každopádně v době, kdy tam Perronovi žili, se děly věci, na které rozum nestačí. A podle všeho se všechno ještě zhoršilo po příjezdu slavných vyšetřovatelů paranormálních jevů Eda a Lorraine Warrenových. Ti přišli s knězem a médiem a bez souhlasu rodiny provedli v domě spiritistickou seanci. Jedna z dcer, která seanci tajně pozorovala zpovzdálí, později uvedla: „Neúmyslně otevřeli dveře, které nemohli zavřít. Médium pozvalo duše dovnitř a společně s nimi přišlo něco, co napadlo moji matku. Viděla jsem to na vlastní oči.“

Vany: Carolyn Perron tehdy před zraky mnoha lidí levitovala a byla neviditelnou silou vymrštěna tak, že přeletěla z jedné místnosti do druhé. Dcera vyprávěla: „Všichni jsme si tenkrát mysleli, že jsme ji právě viděli zemřít.“ V domě nastal křik, pláč a naprostý chaos. Roger Perron ve vzteku vykázal vyšetřovatele i s knězem a médiem ven. V tu chvíli nikdo netušil, jestli Carolyn vůbec dýchá. Naštěstí přežila, ale celá rodina si z toho odnesla doživotní trauma.

Co jste tam zažily vy?

Vany: Bylo toho víc. Když jsme se sestrou a kamarádem Portym procházeli domem, neustále jsem cítila, jak mi něco přejíždí po vlasech a sahá na hlavu. Nebylo to vyloženě nepříjemné, ale působilo to až zlověstně skutečně. Pak jsme šli do auta pro věci, a když jsme se vrátili ke vchodovým dveřím, znovu na mě někdo sáhl, tentokrát ještě razantněji. Měla jsem na zádech batoh a někdo do něj zespoda udeřil, až nadletěl. Myslela jsem, že to udělal Porty, jenže když jsem se otočila, nikdo za mnou nestál. To byly mé první, ale rozhodně ne poslední zážitky z Conjuring House.

AnyOli: Největší aktivita byla ve sklepě. Když jsme měly natočené hlavní záběry a připravovaly se na vyšetřování, vracely jsme se do místnosti, kde jsme měly základnu s přístrojovou technikou. Povídaly jsme si a sestra najednou celá ztuhla.

Vany: Viděla jsem, jak za dveřmi do naší místnosti něco proběhlo. Byla to tmavá silueta a doprovázelo ji malé stvoření, které připomínalo kočku. Strašně mě to vyděsilo a ten obraz mám před očima dodnes.

AnyOli: Mimochodem, bylo nám potvrzeno, že přízrak kočky se v Conjuring House vyskytuje celá léta. Že sestra něco takového uvidí na vlastní oči, to jsme opravdu nečekaly. Jakmile zařvala strachy, okamžitě jsem skočila po kameře, abych všechno nahrála, ale přístroj nešel zapnout. Kamera se spustila jen na vteřinu, a pak vypověděla službu. Takhle se to opakovalo asi třikrát, než se všechno vrátilo do normálu a nahrávání začalo fungovat bez problémů. Bylo to tenkrát poprvé, kdy došlo k nevysvětlitelnému technickému selhání, přízrak zkrátka nechtěl, abych v tu chvíli natáčela.

Vany: Už dávno jsme si zvykly, že se na místech se zvýšenou paranormální aktivitou extrémně rychle vybíjejí baterie, protože z nich duchové čerpají energii, ale tohle bylo něco úplně jiného…

Jitka Svobodová

Pokračování rozhovoru příští týden

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Ghost Sisters,