Jak mi došlo, že jsem Lucemburk. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
31.01.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Ladislav Krečmer
Hrabě Luxemburg (nezaměňovat s mojí generací daleko oblíbenějším Radiem Luxembourg!) je jedna z mála Lehárových operet, které končí šťastně. Pokud si tedy štěstí představujete tak, že si na konci kusu padnou hlavní představitelé do náručí a dohodnou se, že svůj další život prožijí společně.
Rudolf Vedral, režisér v Karlíně, neměl operety moc rád, raději inscenoval kusy jako Žebrácká opera nebo Slavné město Mahagony. Problém ovšem byl, že na tyhle věci do divadla nikdo nechodil…
Jednou ke mně přišel s kyselým výrazem v obličeji a znechuceně řekl: „Janáku, mám pro tebe roli v operetě.” Na rozdíl od Rudy, který vypadal, jako když ho bolí žaludek, jsem se zaradoval. „Zdeněk Jelen je nemocnej, tak to vezmeš za něj. Je to čurda, tak se neboj. Seš přece herec!“
Že to bude čurda, jsem nepochyboval, spíš jsem byl na vahách, jak jsem na tom já jako zpěvák s herectvím.
„Vyzvedni si noty a nauč se to. Zkouška na to není, zeptej se Ládi Krečmera, on ti to všechno řekne,“ řekl režisér, který se snažil mít rozhovor co nejdřív za sebou – a utekl.
Noty jsem si vyzvedl a umluvil korepetitora, aby mi to alespoň zahrál. Nebylo toho opravdu moc:
„Probuď se, zjasni líc,
láska ti letí vstříc
a nevrátí se víc,
tak dej si říct.“
„Nebojte se toho, pane Janák, je to hned pryč, a potom už je jen duet,” informoval mě pan korepetitor Maršík.
Celkem jednoduché, melodie nekomplikovaná, ale bylo to tam třikrát a nevěděl jsem kdy.
Musel jsem tedy k Láďovi Krečmerovi, silnějšímu herci velkých rolí (jako byl třeba otec titulní Lízy, Popelář Doolittle, v My Fair Lady) u nás v divadle, a na plátně a obrazovce malých rolí ve velkých špalcích, od filmového Švejka přes Majora Zemana až po Formanova amerického Amadea. (A samozřejmě – tatínkovi Jarky Kretschmerové z Ypsilonky, která si na rozdíl od tatínka příjmení nepočeštila.)
Láďa Krečmer mi dal skvělé rady: „Hele, já moc nevím, kdy máš začít, ti ukáže dirigent Homolka, ty se jen drž a neupadni. Víš, že mám novýho barkase, to je super fáro, jenom se to klepe jako wartburg?“
Po jeho vyčerpávající informaci jsem poznal, že mě nic nezachrání…
Večer jsem přišel do divadla, v maskérně mě nalíčili obličej na bílo, přes oči a nos nasadili černou masku s nosem, vedle kterého i můj proslavený cyranovský nos vypadal jako pralinka, dostal jsem černý plášť, do ruky futrál na housle a Láďa mě popohnal: „Už pojď, ať to neprošvihnem.“ (On to tedy řekl jinak, ale já se před čtenářkami-dámami stydím.)
Na jevišti bylo přítmí. Osvětlovač na mě namířil štych. O kousek dál stál karlínský bard Franta Voborský, cosi zpíval, načež dirigent mávl rukou na mě. Poznal jsem to, co mi zahrál pan korepetitor a spustil jsem:
„Probuď se zjasni líc, láska ti letí vstříc…“
Frantovi přímo do ucha… Byl nesvůj a pokoušel se mi utéct, což jsem komentoval slovy „A nevrátí se víc!“, načež jsem Františkovi do ucha zařval: „Tak dej si říct!“
Toho se Franta zjevně lekl a podíval se na druhou stranu jeviště, kde stála paní Rosíková, připravená zazpívat duet. Stála tam sama, bez Zdeňka Matouše, který ho měl zpívat s ní.
„Matouš to prosral, běž tam k ní…“ šeptl mi za trest bard František.
Neměl jsem důvod mu nevěřit, byl jedním z pilířů divadla, a navíc to byl předseda našeho ROH…
Paní Rosíková se mě kupodivu nelekla, položila mi ruku na rameno a začala zpívat duet, který jsem naštěstí znal ze svých mimodivadelních kšeftíků: „Příteli, vás hvězdy nepochválí!“ Potom přišlo Luxemburkovo (tedy teď moje): „hvězdy jsou v tak nadpozemské dáli“, potom zase paní Rosíková: „k hvězdě té se marně namáháte“, a zase já: „cítím, jak mi plá, jak plá, hle, již odlétá…“
Načež mě někdo zezadu žárlivě chytil za kalhoty a já letěl do portálu…
Místo mě stál u paní Rosíkové Zdeněk Matouš a pokračoval v duetu, což paní Rosíková přijala s klidem zkušené umělkyně a dělala, že si nevšimla Zdeňkových nedopnutých kalhot a toho, že mu zpod saka vykukovaly kšandy sice elegantně, ale směrem dolů. Udýchaně lapal po dechu, ale duet šťastně dozpíval.
„Zachránil jste mě, pane Janák,“ řekla mi hodná paní Rosíková.
„Máš to u mě, taky jsi mě zachránil,“ řekl drsný Zdeněk (a mám to u něj dodnes?)
Odešel jsem do šatny a vzpamatovával se. O pauze vešel pan dirigent Homolka, pro svůj „účes“ zvaný Fantomas, a poklepal mi na rameno: „Pane Janák, výborně. Vnesl jste do toho nové prvky, ale stejně to byla derniéra, tak to už nebudete mít možnost zopakovat...“
Ve své galaroli jsem se tedy moc neohřál. O to větší jsem však sklidil ovace:
„Janáku, tys vlastně zachránil představení, ty vole,“ řekl mi potom v klubu kamarád Tonda, hrabě Bořek-Dohalský, který (možná za to, že byl ze šlechtického rodu, jenž dělal až do heydrichiády spojku mezi Benešem v Londýně a Háchou v Praze, za což byla řada jeho příbuzných povražděna) to za minulého režimu dotáhl z kulisáka až na zástupce jevištního mistra.
„No, vlastně jo,“ vracelo se mi sebevědomí.
„Zachoval ses jako pravej Lucemburk. Já se v tom vyznám, my jsme s nima byli příbuzný,“ řekl Tonda a rozhodl: „Tak na oslavu provedeme trepanaci!“
Trepanaci se v divadelní hantýrce neříkalo provedení náročné operace, ale pochutnání si na třech skleničkách něčeho dobrého.
Dali jsme si s Tondou koňak. Pak ještě jeden, aby se mi přestaly klepat ruce, a ještě do třetí nohy.
„Divadlo je stejně krásný, viď?“ řekl mi Tonda a vytáhl grófsky z kapsy poslední peníze, že si dáme ještě jednu skleničku.
(Měl pravdu, divadlo je krásné. Hlava mě bolela ještě tři dny. Jako po trepanaci…)
Vložil: Jaromír Janák