Ráno přišla další rána. Generál a já
30.01.2026
Foto: AI / Midjourney
Popisek: Ilustrační obrázek
Domů z nemocnice jsem se dostala až pozdě večer. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale naprosto vyčerpaná jsem se doma složila na gauč a v šíleném rozpoložení si stále dokola promítala, co se vlastně stalo. Generál už měl svůj věk, nějaké zdravotní trable taky, ale že by byl na tom tak, že by to s ním zničehonic švihlo?
Nakonec jsem naštěstí usnula a probudil mě až telefon z nemocnice. Generála museli prý ještě v noci rychle operovat, protože měl krvácení do mozku, což se při mrtvici prý stává. To mě dokonale probralo. Dala jsem si kafe, rychlou sprchu, oblékla se a odjela zpátky do nemocnice. Ten nemocniční pach dezinfekce, špinavého prádla, jídla a lidské bezmoci mě vždycky dostával do úzkých. Chodby byly dlouhé, osvětlené nepříjemným ostrým světlem. Každý zvuk se tu rozléhal – pípání přístrojů, vzdálené hlasy, občasné zakašlání, vrznutí pojízdného stolku. Divné na tom všem bylo, že v jednadvacátém století může nemocnice pořád vypadat jako vystřižená ze sedmdesátek, jen s modernějšími přístroji.
Domluvila jsem si konzultaci s lékařem, aby mi řekl, co se děje a ideálně i to, co se bude dít. Seděla jsem na tvrdé plastové židli, která studila i přes kabát. Kolem mě seděli další lidé. Někteří mlčeli a koukali do prázdna, jiní se snažili něco číst, ale očima pořád sklouzávali jinam. Jedna paní se pořád dokola ptala, kdy přijde doktor, a její dcera jí to trpělivě vysvětlovala, pokaždé znovu, jako by to slyšela poprvé. Dívala jsem se na ty lidi a napadlo mě, že všichni tady čekáme na nějakou verzi špatné zprávy. Jen nevíme, jak přesně bude znít.
Doktor mi vysvětlil aktuální stav generála a říkal, že nemůže zaručit, že se vrátí do života v plné parádě. Může být ochrnutý, třeba jen částečně, může mít potíže s pamětí, s mluvením, ale může z něj být taky ležák. Okamžitě se mi vybavila teta se strýcem. Teta zamlada ovdověla, ale měla štěstí, že si po čase našla druhého muže. Žili spolu dobře až do chvíle, kdy jeho postihla mrtvice. Pár měsíců se o něj starala, protože ochrnul, ale jednou, když se chystala ho vykoupat, v koupelně strýc zkolaboval a byl zničehonic konec. Bylo mi do breku. Co Filda, jak mu to řeknu? Jak se bude koukat na nemocného tátu? Nebo budeme mít štěstí a generál nás dál bude svou nesnesitelnou povahou otravovat? Tohle jsem nevěděla a bylo to docela nervy drásající.
Nakonec jsem se nějak dala dohromady a zamířila od doktora rovnou za generálem s nadějí, že se stane zázrak. Cestou jsem míjela pokoje, do kterých jsem asi neměla skrz pootevřené dveře nakukovat. Viděla jsem pacienty, kteří tupě a bez výrazu koukali do stropu, jiní něco nesrozumitelně mumlali. A napadlo mě, že takhle může za pár dní nebo týdnů vypadat i generál. Ta myšlenka mě vyděsila víc než všechno, co mi zatím kdo řekl.
Když jsem uviděla generála, rozplakala jsem se. Vypadal nějak jinak, jako kdyby z něj všechno odešlo. Ležel obklopený přístroji, které pípaly v pravidelném rytmu, jako by hlídaly, jestli ještě patří k tomuto světu. Hadice, kabely, dráty. Všechno bylo zapojené do něj a on do toho. Připadal mi menší, než byl. Bylo mi najednou všechno líto. Proč jsem se musela zamilovat zrovna do starýho chlapa? Vždyť mi to všichni říkali, varovali mě, a teď to mám. Trochu jsem se zastyděla, že můj muž tu bojuje o život a já se tu nad ním sobecky lituju. Každopádně ale obraz generála nehybného a nemluvného, napojeného na přístroje, se mi vryl do paměti navždy.
Mísil se ve mně vztek i lítost, měla jsem v hlavě chaos a byla nesmírně unavená. Generál byl zatím v umělém spánku, aby se mozek nezatěžoval, a taky proto, aby se snížilo riziko dalšího krvácení, jak mi řekl doktor. Jak dlouho to bude trvat, prý se uvidí. Je moc brzy. Ok. Tak budeme čekat. Já doma sama. Filda přijede za tři dny, snad se do té doby generál probudí a pak se uvidí. Vzala jsem generála za ruku a pohladila ho. I když mě většinu našeho společného života neskutečně štval, prostě už jsme tak nějak k sobě patřili. Po dlouhé době jsem cítila, že ho mám ráda. Byl otec mého syna, byl to muž, se kterým jsem strávila dvacet let života. A to není málo. Snad si ještě nějaký ten rok spolu užijeme. Ještě jednou jsme ho pohladila, tentokrát po spáncích a odcházela s přáním, ať se ještě nějaký ten rok užijeme.
Doma bylo neskutečně prázdno. Chybělo tu jeho šourání sem tam, jeho hlasité poznámky ke všemu a všem, jeho neklidná energie, která mě tolik rozčilovala. Další dny se vlekly – nebýt toho, že přijel Filda, ani bych je nerozlišovala. Ráno jsem vstala, udělala jen to, co pracovně hořelo, pak jela do nemocnice, pak se z ní vrátila a do večera jsem jen seděla a dívala se ven na zahradu. Hlavou se mi honily nepříjemné myšlenky na budoucnost, které se míchaly se vzpomínkami.
Fildovi jsem řekla, že se tátovi udělalo špatně a musel si jít lehnout do nemocnice. Nijak jsem to nerozebírala, nechtěla jsem ho děsit. Nevíme, co bude – třeba generál zase vstane a bude tu s námi jako dřív. Zvláštní, ten otrava mi chyběl. Filda byl nejdřív vyděšený, plakal a ptal se mě, jestli táta umře. Slíbila jsem mu, že se za ním půjdeme podívat, jakmile to bude možný, a předem ho upozornila, že teď táta hodně spí, aby si odpočinul. Rvalo mi to srdce, když jsem viděla, jak se Filda trápí. Vzpomněla jsem si na kolegyni z práce. Její synovec měl výrazně staršího otce a v pubertě začal mít psychické problémy kvůli strachu z toho, že jeho otec brzy zemře, protože je starý. To ve mně samozřejmě vyvolalo ještě větší výčitky svědomí, že jsem se zachovala hloupě, když jsem měla dítě se starším mužem.
Naštěstí jsem ale na dlouhé přemýšlení typu „co by kdyby“ neměla čas. Každodenní návštěvy v nemocnici, domácnost, Filda, práce mě zaměstnaly. Navíc jsem musela zvládnout i to, co dělal generál. Ten zatím v nemocnici stále spal. To bylo nejhorší – ta nejistota.
Po skoro dvou týdnech ale nastal konečně zlom a generál byl z umělého spánku probuzen. Se strachem jsem se ten den plížila do nemocnice a doufala, že na mě vykulí oči, jak to umí jen on, a začne nadávat na personál a nemocniční stravu. Jak moc jsem si tohle přála. A ještě víc jsem byla naivní, když jsem si tuhle myšlenku vůbec dovolila. Generál byl stále připojený na hadičky, otvíral a zase zavíral oči. To bylo dobré znamení. Ale zatím to bylo všechno, co dělal. To ve mně vyvolalo paniku. Je ochrnutý? Bude ležák?
Otázkami jsem už poněkolikáté zahrnula lékaře. Rozčilovala mě jedna věc: pokaždé jsem mluvila s jiným – tentokrát už třetím doktorem, podle toho, kdo měl službu. Navíc dva z nich byli na můj vkus příliš mladí, tudíž nepříliš zkušení. Každý říkal něco trochu jiného, což bylo víc než stresující. Jeden mi řekl, že je možné, že se z toho generál dostane bez větších následků. Tedy ať si nepředstavuju, že bude jako dřív – to je už opravdu spíš sci-fi –, ale že existuje menší šance na částečné zotavení. Druhý řekl, že po krvácení do mozku je prognóza vždycky horší, ale uvidíme. Něco mezi tím mi řekl i ten třetí doktor. Na dotaz, kdy to zjistíme, když už je vzhůru, jsem dostala opět odpověď, že musíme být trpěliví.
Seděla jsem tedy tiše u generála, dívala se, jak na mě pomrkává, a zkusila takový malý test – dala jsem mu svůj prst do jeho dlaně a čekala, jestli stiskne. Pohnul prsty, ale nesevřel je. Tak jsem mu trochu pomohla a začala věřit, že to půjde. Nějak to půjde. Musí. Protože generál ani já to nevzdáváme.
Vložil: Naďa Hanuš Vávrová