Proč byl František Smolík v Německu několik let zakázán
26.01.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: František Smolík s Alenou Vránovou v ladovské pohádkové komedii Hrátky s čertem. Jeho chytrý, ale pyšný a líný poustevník Školastykus se chce dostat do nebe bez práce, za což je nakonec potrestán a musí tvrdě pracovat.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: aneb Historická věta, která by dnes vyvolala ve všech médiích obrovské pobouření, a proč důstojný Smolík musel ustoupit Janu Werichovi.
Pokračování z pátku 23. ledna
Stal se ztělesněním moudrosti, skromnosti, slušnosti, noblesy, laskavosti, zdvořilosti i gentlemanství, vysoká a štíhlá postava, inteligentní tvář, kouzlo osobnosti, elegance a distingované vystupování se staly jeho devízami, mistrně ztvárňoval rozmanité charaktery, od rázovitých mužů z lidu přes demokraticky založené intelektuály a humanistické idealisty až po zdegenerované aristokraty a maloměšťáky. Není divu, že Františka Smolíka rádi obsazovali filmaři i po znárodnění naší kinematografie a počátkem padesátých let už měl na kontě téměř pět desítek rolí, když v českém filmu zazářil režisér Bořivoj Zeman. Po úspěchu Pyšné princezny a Dovolené s Andělem přišel na řadu jeho další nesmrtelný skvost, pohádka Byl jednou jeden král. A možná nevíte, že Zeman původně uvažoval o Smolíkovi jako o představiteli krále Já I., na scénáři se ale s Jiřím Brdečkou podílel i Jan Werich, takže není ani divu, že Smolík o tuto příležitost přišel.
Pohádka nevhodná pro děti
Na „svoji“ pohádku čekat dlouho nemusel, hned o rok později ho obsadil jako stařečka v adaptaci příběhu Karla Jaromíra Erbena Obušku, z pytle ven! A dokonce si v ní i zazpíval. Mnohem výraznější příležitost mu ale nabídla v roce 1956 původně divadelní hra Jana Drdy Hrátky s čertem, které vtiskli nesmrtelnost výtvarník Josef Lada a hudba někdejšího kapelníka Osvobozeného divadla Jiřího Srnky. Jako poustevník Školastykus rozehrál Smolík naplno svůj smysl pro humor hned dvakrát, už o dva roky dříve se v této roli představil rozhlasovým posluchačům. Premiéru měl film 26. dubna 1957 v pražském kině Lucerna, jejíž sál praskal ve švech celých deset týdnů, a zárukou sledovanosti je dodnes, takže se pravidelně vrací na obrazovky o všech svátcích. Samozřejmě v kategorii pohádkové, takže nejspíš nikoho ani nenapadne, že původně byla uvedena do kin jako nepřístupná dětem do patnácti let.
Když vražda není zločin?
Kdyby dnes tato slova někdo vyřkl na veřejnosti, nedej bože snad dokonce před filmovou kamerou, byl by rázem pořádný oheň na střeše. „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem,“ říká František Smolík jako třídní profesor Málek ve válečném dramatu Vyšší princip, v němž se navždy zapsal do paměti diváků. Dnes by se na hlavu autora takového prohlášení nejspíš snesla vlna trestních oznámení, v kontextu nejkrutějšího masového nacistického řádění v naší historii po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha něco takového ale nikoho ani nenapadne. František Smolík, který odmítne souhlasit s popravou nevinných studentů, v této roli mimořádně mistrně vyjádřil svoji vnitřní rozhodnost a smysl pro spravedlnost.
Vyšší princip:
Zákaz kvůli antiněmectví
Scénář napsal s režisérem Jiřím Krejčíkem spisovatel Jan Drda, jenž ve své stejnojmenné povídce zpracoval největší tragédii v historii příbramského gymnázia. Příběh mu nedal spát, protože sám příbramské gymnázium vystudoval. Popravu ředitele gymnázia PhDr. Josefa Lukeše, studenta Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha za údajné schvalování atentátu. Doktor Lukeš se ho měl dopustit tím, že jako profesor řečtiny a latiny ve svém výkladu připomněl, že i to největší impérium, rozuměj římská říše, došlo svého zániku. Student Stočes pak za vytržení fotografie Adolfa Hitlera z časopisu a jeho otec kvůli tomu, že rodiče jsou zodpovědní za činy svých dětí. Film, který byl natočen v roce 1960, vyvolal v tehdejším Západním Německu obrovskou vlnu nevole, jeho promítání tam bylo dokonce kvůli údajnému antiněmectví několik let zakázáno. Příbramské gymnázium je v současnosti pojmenováno po Antonínu Stočesovi a jeho zbytečnou smrt si každoročně připomíná koncem června stejnojmenným atletickým memoriálem.
Zapomenutý zpěvák
V šedesátých letech vytvářel František Smolík už jen menší postavy a po Bláznově kronice Karla Zemana z roku 1964, k níž namluvil komentář a propůjčil hlas šaškovi, pak spolupracoval hlavně s televizí. Jeho posledním filmovým hrdinou se stal v roce 1967 felčar, přezdívaný Sivá hlava, v dětském dobrodružném filmu režiséra Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze. Zatímco filmových postav ztvárnil téměř stovku, televize k němu byla mnohem skoupější, i když s ní spolupracoval již od počátku vysílání. Rád spolupracoval s rozhlasem, pro nějž nastudoval některé své velké divadelní role, načetl řadu knih a často hrál pro děti v nedělních pohádkách. Jeho podmanivý melodický hlas zachycuje mnoho gramofonových nahrávek, málokdo už dnes ví, že na přelomu dvacátých a třicátých let dokonce nazpíval na deskách značky Homocord řadu tehdejších domácích i zahraničních šlágrů.
Mistr dramatu
Za herecký výkon v dramatu Vyšší princip získal František Smolík cenu ankety filmového diváka na festivalu v Ostravě a medaili prezidenta festivalu Bienále na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Na jevišti vytvořil zhruba šest stovek rolí, některé i několikrát. Už v roce 1951 získal cenu na festivalu v Karlových Varech za svůj výkon v propagandistickém snímku Vstanou noví bojovníci, inspirovaném životním příběhem tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého. O dva roky později byl jmenován Národním umělcem a v roce 1958 mu byl udělen Řád práce, o rok později s ním režisér Jaroslav Mach natočil středometrážní medailon, nazvaný prostě Národní umělec František Smolík. A o tři roky později převzal z rukou prezidenta Antonína Novotného Řád republiky. Jedinečný František Smolík zemřel 26. ledna 1972, pouhé tři dny po jednaosmdesátých narozeninách.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie, Národní divadlo Praha, Filmový přehled, František Černý: Hraje František Smolík)
Vložil: Adina Janovská