Poslední nákup. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Ve snu se mi zdálo o generálovi. Přesněji o tom, jak mě přemlouval, abychom zajeli do Prahy na nákupy. Měl u toho skoro psí oči a v ruce držel balík nějakých neznámých bankovek a mluvil při tom o eurech. Usmívala jsem se na něj a on na mě a měli jsme radost oba současně, což bylo pro mě nové a příjemné. Pak jsme ruku v ruce vyrazili vstříc nákupním radostem.

Co jsme koupili, už jsem se ale nedozvěděla, protože mě generál probudil. A to dost neomaleně. V ložnici rozsvítil, protože nemohl najít ve skříni ty správné spodky. Bylo mu úplně jedno, že spím, a ostrým stropním světlem mě vzbudil.

„To si nemůžeš rozsvítit baterkou na mobilu?“ bručela jsem na něj naštvaně.

„Nevidím na to,“ odbyl mě a ani se neomluvil.

Opravdu se někdy choval jako buran.

„No tak já tě taky budu budit, uvidíme, jak ti to bude příjemný,“ nepovolila moje naštvanost.

Ale generál byl imunní. Našel spodky a odešel do koupelny, kde něčím bouchal. Pak jsem slyšela, jak si vaří kafe, a už jsem nezabrala.

Převalila jsem se na posteli, na chvíli ještě zavřela oči a představovala si, jak ten sen o nákupech mohl pokračovat dál. Zašli jsme si společně na oběd, já si koupila krásně vonící parfém, generál nový svetr. Pak generál navrhl, že půjdeme ještě do kina.

Ó, to byl krásný den, chtělo se mi vykřiknout. Jenže v tom se přišoural generál, aby mě vyhnal z postele.

„Vstáváme a nelenošíme. Uvařil jsem ti kafíčko.“

Tak s tímhle mě docela štval. O kafe jsem si neřekla a vstávat si budu, až budu chtít. Do prčic, je tak těžké se zeptat druhého, jestli chce kafe? Nebudit, nerozkazovat?

No nic, vzdychla jsem si, udělala na generála obličej, přidala poznámku o respektu, slušnosti a svobodné volbě a zvedla se z postele. Ne proto, abych mu ukázala poslušnost, ale protože bych stejně už neusnula.

Generál seděl na terase, pil kávu a kouřil. Jeho ranní rituál. Mně nechal kávu na stole doma – a já pak nechápala, proč mi ji vlastně vždycky vaří, když ji potom pije sám a mně ji nechává v kuchyni. Jako kdyby říkal: neruš mě, tohle je moje ráno. Jen se dívej a mlč.

Vzala jsem si kávu, uloupla k ní kus housky a šla do pracovny – na něco jsem si vzpomněla, co jsem včera zapomněla.

A jak jsem tak šla, napadlo mě, že bychom mohli jet na nákupy. Dát si venku oběd, zajít do kina. Že ten sen mi určitě říkal, že tohle potřebujeme oba. Podle hesla: sny se mají plnit bez odkladu. I ty noční, proč ne.

Měli jsme volný den. Filda byl zrovna na soustředění. Škoda, že to ale – stejně jako ve snu – neinicioval generál. Tak jsem udělala, co jsem měla, dopila kafe a když jsem se setkala se svým mužem v kuchyni, navrhla jsem mu výlet. Jak reagoval, jsem odhadla přesně. Už jsem to znala, ani mě to nerozčílilo. „Jéé, do Prahy… tam je lidí… no nevím…“ Tak nějak to probíhalo.

Řekla jsem, že mají slevy, že potřebuje svetr, že lidí bude tak akorát. To částečně zabralo. Musela jsem si ještě vyslechnout, že ho bolí nohy, že by nerad někde něco chytil a jestli budeme brzy doma. Což ale znamenalo, že jedeme.

V cukuletu jsem byla oblečená, a i když jsem věděla, že sen je sen a realita s generálem bývá většinou dramaticky odlišná, nějak jsem se – i po ranní nevrlosti způsobené jeho neomaleností – těšila.

Samozřejmě jsem si po cestě vyslechla přednášku o řízení. Třikrát na mě křičel „brzdi“, následovaly výhrůžky typu „vezmou ti řidičák“ a pak obligátní „tady je lidí jak sra…k“, když jsem asi deset minut kroužila po parkovišti a nemohla najít jediné volné místo. Nakonec jsem ho přece jen našla, zaparkovala, zavěsila se do generála a užívala si konzum se vším všudy.

Pluli jsme s davem dalších nákupuchtivých. Generál mlčel jako zařezaný – jak se soustředil na krok a výlohy. Pak se zastavil, řekl „počkej“, sáhl si pro peněženku a pronesl, že ji asi nemá.

Nastalo hledání. Mě to rozladilo. A pak jsme zjistili, že ji určitě nechal doma. No nic, tak zase budu všechno platit já. Vpluli jsme do obchodu s pánským oblečením a generál – jako slečinka – prohlížel kousky, něco si i zkusil, pak zakroutil hlavou, že nic, a šlo se dál. Takhle to bylo asi pětkrát a já už byla unavená.

Navrhla jsem, ať si zajdeme na jídlo a kafe, které jsem nutně potřebovala.

Generál si nemohl vybrat. Říkal, že je to samá čína a že to nechce. Prostě jako malej. Já si dala pad thai a byla spokojená. On si dal nakonec guláš v české kuchyni a byl asi taky spokojený. Pak jsme zašli do kavárny na kafe.

Generál mi řekl, ať jdu po obchodech sama, že na mě počká v kavárně, trochu si odpočine. To jsem uvítala a po vypití kávy mu s radostí zamávala. Asi po hodince bloudění po obchodech jsem se vrátila do kavárny. K mému překvapení tam ale generál nebyl. Asi si odskočil na záchod, řekla jsem si, objednala si ledový čaj a čekala, až se můj muž zjeví. Čekala jsem víc než půl hodiny. Nic. Vstala jsem a šla ho hledat. Prošla jsem celý obchoďák, ale generál nikde. Fakt jsem měla strach. I vztek. Sakra, to je celej on. Zabloudil?

Vzpomněla jsem si, jak jsme se kdysi smáli, když jsme spolu začali chodit, že až zestárne a bude mít stařeckou demenci, dám mu GPS, pro případ, že by se ztratil. No možná ta doba nastala, vzdechla jsem si a zamířila k infostánku, kde jsem poprosila, aby mi generála našli.

Prý to není jen tak. Prý když se nejedná o dítě… No milý pane, je to jedno: dítě, nebo stařec. Evidentně jsem ho svou nejapnou poznámkou rozesmála. Řekl, že to nejdřív oznámí ochrance, ať neplašíme zákazníky, a zeptal se, jestli mám fotku. No jo. Vytáhla jsem generálovu fotku z peněženky. A pak mě to napadlo. Generál určitě čeká v garážích. Šel si zakouřit a pak si myslel, že se tam sejdeme. Poděkovala jsem a skoro utíkala. Hledala jsem sektor E, kde jsem asi před dvěma hodinami zaparkovala. Generál tam ale nebyl. Ani u auta. Byla jsem v koncích.

Vrátila jsem se znovu k infostánku a zjišťovala, jaké mám možnosti. Pán vytočil nějaké číslo. Když zavěsil, řekl mi, že před chvílí někoho odvezli záchrankou. Tak třeba… pokrčil rameny.

Pak už to šlo všechno rychle a pomalu zároveň. Jaká nemocnice? Co se stalo? Jestli to byl generál? Po další hodině – nebo věčnosti – jsem se rozjela do nemocnice Na Bulovce. Tam jsem se dozvěděla, že měl mrtvici. A že teď leží na ARO a vůbec to nevypadá dobře.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová