Předvedl, že my Češi dokážeme totéž co jiní, a někdy i lépe… Doba velkých mužů minula

Foto: Wikimedia Commons / Ignác Šechtl – Archiv Šechtl a Voseček, volné dílo, curid=462432

Popisek: František Křižík na fotografii Jindřicha Eckerta

ČASOSBĚR: Český Edison, který k nám zavedl elektřinu… Když se věnujete historii českého hospodářství, nevyhnete se příběhům techniků a vynálezců. Především v devatenáctém století, kdy se svět měnil neuvěřitelnou rychlostí a díky tomu se dokázali prosadit i lidé, jejichž úspěch nám dodával i národní hrdost. O Františku Křižíkovi lze navíc říci, že je asi největším z vynálezců, co naše země světu dala.

I když jsme si ze školního dějepisu mohli odnést, že v devatenáctém století v naší zemi stále dominoval německý element a Češi byli utlačováni, ve skutečnosti pro naší národní myšlenku znamenalo „století páry“ obrovský rozvoj. Z úspěšných podnikatelských příběhů postupně vznikala vzdělaná elita národa, jejíž rozmach položil základ i k úspěchu politickému v podobě československého státu.

Základem bylo sebevědomé odhodlání utkat se s celým světem a postavit Čechy do globálního měřítka. Sám František Křižík k tomu kdysi řekl: ,,Chtěl jsem jen dokázat, že my Češi dokážeme totéž co jiní, a někdy snad i lépe.“

Současně ale nová podnikatelská vrstva dávala práci nejen svým krajanům, ale i německy mluvícím obyvatelům na našem území. Českou kotlinu zkrátka sdílely oba národy a hospodářská prosperita přinášela prospěch všem. Národnostní spory byly spíše nárazové, třeba když přišlo z Vídně nějaké jazykové nařízení, ale mezitím byli lidé zvyklí spolupracovat, zejména v pohraničních oblastech.

Právě tady, v pošumavské Plánici, se  8. července 1847 narodil chlapec František. Nikdo netušil, že se právě jediný syn ševce Václava Křižíka a jeho ženy, posluhovačky Marie, jednou stane velkým vynálezcem.

V patnácti letech odešel na jedinou českou reálku v Praze. Reálné školy se v Rakousku-Uhersku zaměřovaly na přírodní vědy a technické vzdělání, na rozdíl od gymnázií,  ta se v 19. století vyznačovala hlavně studiem latiny a řečtiny. František Křižík projevoval technické nadání už od dětství, byla to pro něj tedy jasná volba.

Oba druhy středních škol byly již tehdy zakončovány maturitou. Ale zatímco dnes nám stačí vyplnit na příslušné škole přihlášku, tehdy jste museli za složení zkoušky platit peníze, a ty František neměl. Jeho talentu si však všiml profesor Pražské polytechniky Václav Zenger. Ten dovolil, aby byl budoucí vynálezce zapsán jako mimořádný posluchač.

Křižík si uvědomoval, jaká šance na lepší život se mu otevírá, proto se do studia vrhl naplno. Během studií si musel přivydělávat, od doučování a opisu not se dostal do firmy Markuse Kaufmanna. Ta vyráběla telegrafní a signalizační zařízení pro železnice a student Křižík jen tak mimochodem vylepšil jednu ze železničních signalizací. Dnes je to považováno za první z dlouhé řady jeho vynálezů a kromě uznání se mu dostalo i  mimořádné odměny 1 000 zlatých.

Během sedmdesátých let 19. století začal pracovat jako úředník a opravář pro různé železniční dráhy. Železnice tehdy zažívala rozmach a Křižík všude, jde se objevil, dokázal vylepšovat instalovaná zařízení, nebo rovnou vymýšlet nová řešení. Rukama mu prošlo vše – od výhybek přes návěstidla až po blokovou signalizaci. Právě ta byla důležitým bezpečnostním prvkem v dobách, kdy si nikdo nedovedl představit dnešní dispečink a ECTS zabezpečení.

Vynálezy výrazně zlepšily jeho finanční situaci, ale jeho touhou stále bylo poznávat svět a posouvat možnosti. Inspiraci hledal po celém světě. Fenoménem století byly Světové výstavy, kde jste na jednom místě mohli vidět zázraky vědy a techniky, které ulehčovaly život ve velkém. Na výstavě v roce 1878 v Paříži Křižík nemohl chybět a viděl tam obloukovou lampu ruského vynálezce Jabločkova. Svět elektrické energie jej fascinoval už předtím, ale nyní se definitivně rozhodl zaměřit svůj zájem právě do tohoto nového odvětví. 

Jen o dva roky později, v roce 1880, si nechává patentovat vlastní obloukovou lampu, přinášející převratné řešení. Do té doby bylo velmi složité lampu nastavit, respektive uhlíková vlákna, a regulovat proud, který ji napájel. Křižík tento problém vyřešil díky elektromagnetickému zařízení, které udržovalo stálý proud v lampě.

S nadsázkou se dá říct, že právě lampa rozjela jeho byznys. V Plzni si otevřel elektrotechnickou dílnu, v roce 1881 na Světové výstavě v Paříži získal zlatou medaili. Prosperující firmu přesunul do pražského Karlína a jeho patent se v licencích vyráběl po celém světě. Jen v Německu za rok firma Schuckert vyrobila na pět tisíc lamp. Bezplatně osvětlil technickou výstavu ve Vídni a odnesl si odtud další medaili. V osmdesátých letech realizuje první veřejná osvětlení, zájem mají města Jindřichův Hradec nebo Písek a postavil první městskou elektrárnu pro Žižkov. Kromě obloukovek do výrobního programu zařazuje i dynama a lustry.

Úspěšný podnikatel je ale mentalitou pořád hlavně vynálezce, stále touží po něčem novém, vydělané peníze dál investuje. A pustil se do projektu, nad nímž přemýšlel již delší dobu. Elektrickou tramvajovou trať, 800 metrů dlouhou cestu po kolejích, představil v rámci Jubilejní výstavy v roce 1891. Pro tento očekávaný svátek českých dovedností sestrojil i dodnes plně funkční Křižíkovu hrající světelnou fontánu v areálu holešovického výstaviště. Ale jeho tramvajová trať na Letné způsobila doslova senzaci. Devatenácté století bylo obdobím nadšení pro vše nové a tady lidé pokrok pociťovali na vlastní kůži. Křižíkovi fenomenální úspěch na výstavě otevřel dveře všech bank a s jejich financováním měl možnost realizovat ještě velkolepější nápady. 

Roku 1896 byla spuštěna tramvajová trať Florenc – Karlín – Libeň – Vysočany. Později byla prodloužena a rozvětvena, celková délka dosáhla úctyhodných osm kilometrů a ročně přepravila na dva miliony cestujících. Význam tohoto spojení byl mimořádný i proto, že všechny čtyři vyjmenované čtvrti byly průmyslovým srdcem hlavního města Českého království. Není proto divu, že byla trať hojně využívána. Koleje skrz Karlín a Palmovku po dnešní Sokolovské ulici jsou využívány dodnes, mnoho mých spolucestujících patrně netuší, jak tato trať proměnila Prahu a že za ni vděčíme Františku Křižíkovi. Roku 1907 byla tato trať vykoupena Elektrickými podniky.

Pokrok v rozvoji elektrické energie vedl na přelomu 19. a 20. století ke střetu dvou koncepcí dalšího rozvoje. Rozhodování, zda upřednostnit proud stejnosměrný nebo střídavý, dostalo podobu konkurenčních projektů. Křižíkovi se postavil o generaci mladší, neméně nadaný a také ambiciózní inženýr Emil Kolben, vyznavač proudu střídavého. Zkušenější Křižík viděl větší perspektivu v stejnosměrném napájení. Kuriozitou bylo, že do Kolbenovy vysočanské továrny svážela dělníky Křižíkova trať.

Technický spor se zhmotnil do souboje o klíčovou zakázku, která určila budoucnost české elektřiny. Soutěž na ústřední pražskou elektrárnu v Holešovicích vyhrál Kolben, i když se Křižík mohl vykázat zařízením více než 130 elektráren.

Pro Františkovo podnikání to znamenalo malou katastrofu. Veškerá podpora byla přesměrována na Kolbenovo řešení, bankovní úvěry se tenčily a na další projekty docházely peníze. Ale ještě v roce 1903 zprovoznil první elektrifikovanou trať v Rakousku, mezi Táborem a Bechyní.

Finanční problémy Křižíkovo podnikání poznamenaly zásadně, banky jej přinutily přeměnit společnost na akciovou formu, přes kterou získaly vliv na rozhodování. A pak dosavadní struktury zcela rozvrátila válka. Roku 1917 byla společnost převzata Pražskou úvěrní bankou, a vynálezce se po této prohře stáhl do rodinného kruhu.

Svou ženu Pavlínu Štulíkovou si vzal v roce 1872, měli spolu celkem sedm dětí, tři syny a čtyři dcery. Paní Křižíková zemřela v roce 1923, o tatínka ve stáří nejdříve pečovala jeho dcera Anna a později syn Jan. Velký vynálezce zemřel 22. ledna 1941 v obci Stádlec u Tábora.

František Křižík coby průkopník elektrického pohonu ovlivnil v podstatě vše, co dnes skrze tento proud ovládáme. S přimhouřením očí jej můžeme považovat i za praotce elektromobility, v roce 1908 se pustil do vývoje prototypu elektrického vozidla. Vzal tehdejší pýchu mladoboleslavské automobilky vůz Laurin&Klement typ E a v podstatě z něj udělal to, co dnes nazýváme jako hybridní vůz. Motor přestavěl tak, aby poháněl generátor a ten následně rozpohyboval automobil. Dodejme, že se nedochoval ani vůz ani jeho technické parametry. Ale bylo to přesně v křižíkovském vynálezeckém duchu – Hurá, jdeme zkusit postavit prototyp.

Na českého Edisona můžeme být náležitě pyšní. On sám toto spojení s americkým pionýrem elektřiny neměl rád a bránil se mu, ale já si myslím, že si tuto přezdívku zaslouží právem. Na druhou stranu jsem moc ráda, že se jedna ze stanic metra v Karlíně jmenuje Křižíkova, a ne Českého Edisona.

Můžete na ní přestoupit na tramvajovou trať. Přesně tu, co František Křižík nechal postavit a navždy tím změnil způsob dopravy po Praze.

Zdroje: Wikipedie

https://www.mestobechyne.cz/redakce/index.php?xuser=&lanG=cs&portal=2697&slozka=102519&xsekce=106442&clanek=106468

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1216/krizik

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/frantisek-krizik-nejslavnejsi-cesky-elektrotechnik

https://lib.cas.cz/casopis-informace/frantisek-krizik/

Vložil: Radka Vosáhlo