Moudrost Věry Galatíkové, která zkrotila i rozevlátého bohéma
21.01.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Věra Galatíková v poetickém příběhu emigranta Návrat ztraceného ráje, s nímž se režisér Vojtěch Jasný vrátil v roce 1999 po letech nucené emigrace do české kinematografie. Po více než třiceti letech tak navázal na slavné Všechny dobré rodáky a jako své alter ego zvolil Vladimíra Pucholta, který se od svého odchodu z Československa s výjimkou německého filmu Malatesta z roku 1970 kameře vyhýbal.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: aneb Jak česká Železná lady Věra Galatíková dokázala pevnou vůlí zahnat alespoň na čas i paní Smrt
Pokračování z pondělí 19. ledna
Působila až tajuplně, jako kdyby vždycky věděla něco víc než ostatní. Vždy perfektně upravená, s hrdým držením těla, postojem, milým úsměvem. Věra Galatíková okouzlovala nejen vzhledem. V jejím projevu a vystupování byla až aristokratická vznešenost. Budila respekt, a kdybychom hledali českou Železnou lady, nejspíš by tento titul získala právě ona. Mimořádně pevnou vůlí, pílí a usilovnou prací si dokázala vybojovat vše, co si usmyslela. i do Národního divadla se dostala jen díky své cílevědomosti. Hrála charakterní a dramatické role, vynikala jako představitelka psychologicky složitých hrdinek, k nimž měla blízko zvláštním spojením přirozené oduševnělosti i temperamentu.
Ztracený syn
Když Věra porodila dceru Kristýnu, zbýval její životní lásce, o tři roky mladšímu herci Ladislavu Frejovi, do oslavy třicátých narozenin přesně měsíc. Za sebou už měl ale tři rozchody, takže se do dalšího manželství právě nehrnul. Poprvé se oženil se svou velkou studentskou láskou Alenou Sklenarikovou, s níž má syna Davida, „Ženil jsem se tehdy už na škole, protože jsem musel. Dodnes to cítím jako jeden z těžkých hříchů,“ svěřil se před lety v rozhovoru pro Magazín DNES. „Žena se synem emigrovala v osmašedesátém. Provdala se ve Švýcarsku a její muž Davida adoptoval.“ Druhé manželství s herečkou Gabrielou Wilhelmovou zničila marná touha po dítěti a dva potraty. A třetí manželství s krásnou kolegyní Evelynou Steimarovou vzalo za své ze stejného důvodu, ale ještě tragičtějšími konci. S ročním odstupem Evelyna porodila dvě děti, vždy v osmém měsíci těhotenství a obě mrtvé. „Měli jsme špatný Rh faktor, problémy s krvi, nebyli jsme kompatibilní,“ prozradila deníku Blesk.
Bouřlivé manželství
Teprve s Věrou se mu konečně podařilo mít vytouženou rodinu, ke Kristýně přibyl o dva roky později i syn Ladislav, na žádost o ruku přesto Věra dál marně čekala. Dočkala se v roce 1977, když ležel v nemocnici se svalovou chřipkou. Jejich vztah byl ale extrémní. Ladislavova výbušná povaha a zalíbení v jiných ženách dávaly Věře zabrat. Věrnost nic moc neříkala, vášnivý románek prožil mimo jiné s Janou Šulcovou, které ho ale opustila právě proto, že neuměl být věrný. Křehká Marta Vančurová zase prý marně doufala, že se kvůli ní rozvede. „Byl jsem zkrátka takový rozevlátý bezstarostný bohém a dodnes nedokážu pochopit, jak to, že mě Věra za to neopustila,“ svěřil se deníku Aha!. Moudrá Věta ale nejspíš dobře věděla, koho má doma, a na rodině jí záleželo, takže vždycky všechna úskalí překonali a nepřestali se milovat. Jejich vztah, plný lásky a bouřlivých emocí, ale také harmonie a klidu, vydržel úžasných třicet šest let.
Temperament i moudrost
V roce 1972 přešla Věra do souboru Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), odkud po sedmi sezónách přešla do souboru Městských divadel pražských. Nejvýznamnější zlom v její kariéře nastal až v roce 1993, kdy se stala členkou činohry pražského Národního divadla a současně začala vyučovat herectví na DAMU. I když se tu a tam objevila i v komediích, filmoví a televizní režiséři je nejraději obsazovali do dramat, v nichž většinou hrála životem zkoušené a utrápené ženy. K této volbě ji předurčovaly krásné oči, jakoby neustále zahalené smutkem, a příjemný hlas, znějící velmi dramaticky. Na jednu stranu byla vitální, temperamentní a živočišná, na druhou dokázala působit i klidně a mimořádně důvěryhodně. I vedlejší, rozsahem nevelké role uměla zahrát tak, aby divákovi její výkon nadlouho utkvěl v paměti, připravovala se vždy velmi pečlivě a zkoušet prý dokázala až do zemdlení, jen aby se na jevišti přiblížila k naprosté dokonalosti.
Jsem to já:
Emancipovaná a nezdolná
Velmi výraznou osobnost vzdorující těžkému osudu, manželku sedláka Františka, ztvárnila například v roce 1968 v legendární kronice o poválečné vesnici Všichni dobří rodáci. Režisér Vojtěch Jasný také za ni přivezl cenu za režii z mezinárodního festivalu v Cannes. V následujících filmech na ni připadly vedlejší postavy současných žen, většinou milenek, v různých krizových situacích. Od počátku sedmdesátých let byla poměrně stereotypně obsazována do rolí manželek či matek dospívajících dětí, ošetřovatelek a lékařek. Významné jsou zejména dvě z nich, učitelka Pavla Kodetová ve Vláčilově Dýmu bramborové natě a vdavekchtivá venkovanka Halina Vašicová v Hanibalově psychologickém příběhu Láska s vůní pryskyřice. Mateřské typy energických, emancipovaných a nezdolných žen převažují také mezi jejími televizními hrdinkami. Nejznámější je ředitelka školy Martínková ze seriálu My všichni školou povinní. Zahrála si ale i v dalších seriálových projektech, například vrchní sestru záchranky Sanitce či Peřinovou v Četnických humoreskách. V roce 1988 dostala titul Zasloužilá umělkyně a v roce 1994 získala za svoji královnu Hekabé v inscenaci Eurípidova dramatu Pokořitelé Tróje Cenu Thálie.
Vůle pevná jako ocel
Často spolupracovala s dabingem a proslavila se jako český hlas francouzské legendy Annie Girardot. Za celoživotní mistrovství v dabingu také dostala v roce 2000 Cenu Františka Filipovského. Filmových a televizních postav ztvárnila více než stovku. Naposledy stanula před kamerou v roce 2005 jako babička v dramatu Hadí tanec, které je součástí cyklu České televize Oběti. Natáčel ho jako svůj hraný debut zkušený dokumentarista Petr Slavík. Když se v roce 2002 dozvěděla, že má rakovinu plic, byl to šok. Statečně absolvovala operaci a okamžitě přestala kouřit, přestože byla celý život silná kuřačka, dokonce se zapojila i do protikuřácké kampaně. Znovu tím prokázala svoji vyhlášenou, přímo železnou vůli. Za dva roky se ale zákeřná nemoc vrátila. Opět přišla na řadu operace, ale nemoc se odmítala vzdát. Přesto Věra odmítla další chemoterapii a rozhodla se pro alternativní léčbu. „Nestrávím přece poslední měsíce – nebo kolik mi zbývá – s hlavou v záchodové míse,“ prohlásila tehdy v rozhovoru pro MF Dnes. Injekcemi na podporu imunity jí pomáhal prodlužovat primář z kladenské nemocnice, který se staral také o Václava Havla a s nímž ji seznámila kamarádka Táňa Fišerová, a nakonec svůj boj prodloužila na dva roky.
Sbohem, anděli strážný
„Nechápu tu zděšenou reakci příbuzných, když se dozvědí, že někdo z rodiny má rakovinu. Myslím, že je velmi důležitý přístup k nemoci, snaha jí nepodléhat, a přitom počítat s tím, že až to přijde, tak to bude. Možná jsem s tím divná,“ svěřila se magazínu OnaDnes. Kromě nezdolné chuti do života totiž měla velké přání, dočkat se vnoučat a užít si je. Splnilo se jí to, i když jenom na příliš krátkou dobu (vnučku Ráchel porodila její dcera Kristýna v listopadu 2016, přesné datum ale není dohledatelné – pozn. autorky). Jedinečná Věra Galatíková navždy odešla v kladenské nemocnici těsně před vánočními svátky, 21. prosince 2007. „Na maminku myslím každý den. Nejvíc na její ruce. Měkké, teplé a krásné. S lítostí a vztekem z jejího odchodu už jsem se vyrovnala díky meditaci,“ prozradila před časem její dcera Kristýna témuž magazínu. „Když moje dcera Ráchel mluví o babičce Věře, používá ji jako synonymum pro dobro, něco jako anděl strážný, což je vlastně krásné.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Český rozhlas, Česká televize, Východočeské divadlo Pardubice, Činoherní klub, MF Dnes, Magazín DNES, Blesk, Aha!, Zuzana Sílová: Věra Galatíková – Obrazy ženského údělu, Ladislav Chmel: Věra Galatíková)
Vložil: Adina Janovská