Pražská Štvanice, zimák na ostrově, kde jsme se zamilovali do hokeje
17.01.2026
Foto: Wikimedia / volné dílo, magazín Pestrý týden 1937, autor neznámý
Popisek: Veřejné bruslení na pražském zimním stadionu Štvanice v roce 1937
ČASOSBĚR: Dějiny naší země jsou provázány s hokejem, vysvětloval nedávno sportovní komentátor Robert Záruba.
Právě jeho hlas nás podstatnou částí těchto dějin provázel, když pronášel svá slavná slova o otevírání zlaté brány na olympiádě v Naganu, asi každý si dodnes pamatuje, kde v tu chvíli byl. Blíží se nám další olympiáda a všichni se těší na další podobné zážitky. Že zase budeme fandit společně, vytáhneme vlajky a na sociálních sítích se pro jednou na něčem shodneme.
V Časosběru se snažím představovat příběhy, které jsou nějakým způsobem formativní pro naše společné dějiny a jejich vnímání. Příběhy pozitivního ducha, českých zlatých ručiček a okamžiky hrdosti. A hokejové zápasy v této galerii za posledních sto let nemohou chybět.
Právě japonské město Nagano, pořadatel zimní olympiády 1998, vstoupilo do českého jazyka jako označení pro nepravděpodobný, až zázračný úspěch, a to i ve zcela nesportovních oborech. Našla jsem jej i v kontextu rodičovského povzdechu „ta tvoje maturita, to bude nagano“.
Nikdo tomu nevěřil, ale stejně se to povedlo. A všichni na to koukali. Vzpomínky dodávají i po letech radost, ale i hrdost a inspiraci. Když jste tak jako já vyrůstali v devadesátých letech v litvínovském paneláku s výhledem na chemičku, víte, co to bylo, když jste najednou byli na zimáku obklopeni olympijskými vítězi, co porazili Kanadu se slavným Gretzkym?
Snad i toto fanouškovské vyznání přispělo k pochopení, že sport, který bereme jako běžnou součást života, prospívá nejen zdraví jednotlivce, ale má i důležitou roli společenskou. A nakonec i státní. Když v roce 1918 vznikala Československá republika, kvetla kultura, kam jste se podívali, od moderních architektonických stylů přes literaturu až po malířství. S tím, jak lidé měli čím dál víc volného času, přišlo i jeho trávení jiným způsobem. Biografy a divadla byly plné, lidé se chtěli bavit. A začali se věnovat i sledování sportu.
Sport lze totiž provozovat nejen aktivně, ale i „pasivně“. Znám dost lidí, kteří když si pustí sportovní přenos, tak to berou jako relax a radí úplně všem. Od rozhodčího přes trenéry až po hráče. Zrovna o nás Češích se s oblibou říká, že je nás deset milionů trenérů.
Začalo to už v počátcích naší republiky, když se stadiony začaly plnit desetitisíci diváků. Nejprve hlavně ty fotbalové, ale postupně se prosazoval i hokej. Už před první světovou válkou, v letech 1911, 1912 a 1914, se Češi stali mistry Evropy. Jako republika jsme ještě neexistovali, byli jsme součástí Rakousko-Uherska, ale některé sportovní federace už k nelibosti Vídně účast naší reprezentace připouštěly. Po vzniku republiky naše zlatá éra pokračovala v letech 1922, 1925 a 1929.
Ten poslední úspěch konečně přinesl, po čem hokejisté i jejich fanoušci dlouho toužili. Rada hlavního města Prahy se rozhodla postavit hokejistům svatostánek na ostrově Štvanice. S první umělou ledovou plochou na území Československa. K tomuto velkému rozhodnutí došlo 15. března 1929, měsíc po slavném návratu mistrů z Budapešti.
Stadion vznikl podle návrhu věhlasného architekta Josefa Fuchse, mimo jiné spoluautora vítězného návrhu na holešovický Veletržní palác. Moderní bylo také technické řešení, Brněnská strojírna dodala unikátní chladírenské zařízení, tak výkonné, že během dvou hodin provozu dokázalo vyrobit čtyři centimetry ledu.
Plocha byla dělena na dvě části, rozměr 60 metrů na 30 byl určen pro hokej. Celkem si mohlo přijít zafandit na 10 000 diváků, zvláštností bylo, že některé tribuny byly pojízdné. Už tehdy se myslelo i na komfort, takže součástí stadionu byla i kavárna, sportovci měli k dispozici ohřívárnu i posilovnu.
Stadion byl původně „otevřený“, střecha byla postavena až pro Mistrovství Evropy v basketbalu žen v roce 1956. Největší slávy ale Štvanice dosáhla v době, kdy byla beze střechy.
Když už padlo rozhodnutí, vyrostla hala tak rychle, že by stavitelé všech pozdějších arén mohli závidět. První zápas se hrál už 17. ledna 1931 a otvíračka to byla, jak se patří. LTC Praha hostil kanadský mančaft z Manitoba University Graduates, a i když v té době byl jedním z nejlepších týmů v Evropě, prohrál 0:2. Hned o den později následoval svátek největší, naše československá reprezentace se postavila národnímu výběru Kanady.
Země ze severní hranice USA vždy byla a asi vždy bude vnímána jako kolébka hokeje, kde se kluci a holky rodí s bruslemi na nohou přímo na zamrzlém jezeře. Zápas s Kanadou byl tím největším, co může být, tehdy stejně jako v Naganu a stejně jako letos 12. února, kdy „javorové listy“ vyzveme na olympiádě v Miláně.
Štvanice byla samozřejmě vyprodaná, ale dostalo se i na desítky tisíc dalších fanoušků. Televize a přímý přenos obrazu byly hudbou budoucnosti, ovšem existovalo jiné médium, které dokázalo zachytávat a přenášet prchavé okamžiky vítězství a porážky v reálném čase – rozhlas. Jméno Josef Laufer tehdy znal každý nadšenec stejně jako dnes Roberta Zárubu, rozhlasový komentátor byl praotcem všech sportovních přenosů a reportáží. Na Štvanici odkomentoval v prvním mezistátním zápase na novém stadionu bezbrankovou remízu.
Po prvních zápasech se počítalo s dostavbou stadionu, aby se zde mohlo konat Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1932. Jenže na podzim roku 1929 vypukla v USA finanční krize, která se přelila přes oceán do Evropy a nevyhnula se ani meziválečnému Československu.
Společnost Ing. Keclíka, která byla původně jen stavitelem, nakonec byla nucena začít otevřenou ledovou plochu i provozovat. Praha jí nabídla velmi nízký nájem a všemožné daňové úlevy, jen aby se nákladný provoz zimáku v časech krize udržel. Vše se nakonec dovedlo do zdárného konce, svátek hokeje se v Praze konal, ale o rok později.
Oficiálně došlo k otevření dostavěného stadionu 6. listopadu 1932, když se hrál mezinárodní mač s reprezentací Francie. Zápas sledovalo celkem 6000 diváků a země Galského kohouta nám svátek nepokazila, remizovala s naší hokejovou reprezentací 4:4.
Štvanice zažila celkem čtyřikrát mistrovství světa v hokeji, kromě zmíněného roku 1933 následně i v letech 1938, 1947 a 1959.
V roce 1938 jsme získali bronzové medaile po zápase s Německem. Adolf Hitler ten den pronesl v Berlíně jeden ze svých výhružných projevů proti Československu a němečtí hráči si večer v Praze neodpustili pozdrav zdviženou pravicí. Dostali 3:0 a celoživotní nesportovec Jaroslav Seifert druhý den přinesl do redakce Lidových novin dojemnou báseň s velmi úderným závěrem: Z těch hokejek se mohou státi kvéry!
Po letech kvérů a druhé světové války byl šampionát z roku 1947 prvním a stal se památným. Naše národní mužstvo mělo obrovskou motivaci, protože vyhrát doma, před svými fanoušky, je pro hokejisty nejvíc, jak si ještě pamatujeme z roku 2024.
První poválečný šampionát se stal slavným nejen díky zlatým medailím, které nám trochu usnadnila neúčast Kanady, ale na to se historie neptá. V atmosféře poválečného optimismu se Češi a Slováci poprvé představili jako „hokejový národ“, který stojí za svými hráči a dělá z hokejového zápasu neuvěřitelný zážitek. Legendami stala i trojice rozhlasových komentátorů, doporučuji pustit si na webu Českého rozhlasu reportáž ze zápasu našich se Spojenými státy, je to úžasná ukázka tehdejší atmosféry.
Štvanice ale byla důležitá, i když se zrovna nevyhrávaly zlaté medaile. Právě zde vyrůstaly další generace sportovců, nejen hokejistů, ale také krasobruslařů. Po její ploše se proháněla legendární Ája Vrzáňová, dvojnásobná mistryně světa, ale také stovky nadšených amatérů. Veřejné bruslení se stalo velmi oblíbenou kratochvílí Pražanů.
Když se po dvanácti letech vrátil na Štvanici hokejový šampionát, přineslo to nejen sladké vítězství nad Kanadou, ale také střetnutí s novým králem světového hokeje Sovětským svazem. Historie našeho vztahu s „velkým bratrem“ se pak odrážela i v kláních mezi mantinely a hokej se stal jedinou příležitostí, jak okupantovi říci alespoň: Vy nám tanky – my vám branky.
Ale to už se odehrávalo na jiných stadionech. Ten štvanický se dočkal velké opravy symbolicky právě v roce 1968. V zemi, která si hokej zamilovala, ale začaly růst nové haly jak houby po dešti. Na Štvanici chodily bruslit hlavně děti a někdejší domov mistrů světa postupně chátral. Nic se nezměnilo ani po roce 1989 a dílo zkázy nakonec dokonala v roce 2002 povodeň. Po ní si mnozí řekli, co dojde asi každému, kdo jede podél Vltavy. Stavět hokejovou halu se vším technickým zázemím na ostrově je dost rizikový podnik.
Mnoho hokejových fanoušků i milovníků staré Prahy usilovalo o její zachování, ale nakonec se v roce 2011 stavba poroučela k zemi. Asi je skutečně otázkou, jaký by její udržování mělo ekonomický smysl. Když dnes jedete kolem, uvidíte už jen zbytek stadionu, na jehož čelní stěně se skví Fuchs 2, jméno klubu, který v budově dnes působí. Na bývalé ledové ploše se prohánějí bikeři a snaží se překonat překážky různých obtížností.
Mezi válkami se ale právě Štvanice stala místem, kde se Čechoslováci naučili milovat hokej. A kde se tento sport provázal s naší historií tak pevně, že nás asi už nikdy nepustí.
Zdroje: Wikipedie, Kudy z nudy (ZDE), Národní památkový ústav - Památkový katalog (ZDE), archiweb.cz (ZDE), metro.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo