Závist strýce Pepina. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Donald Trump

Nedávno jsem se neprozřetelně podíval na Televizní noviny a nemohl jsem věřit vlastním očím…

Vzpomněl jsem si u toho na kamaráda-kolegu z opery, který když spustil, vypouštěl ze sebe neuvěřitelné monology, u kterých by i strýc Pepin bledl závistí. Třeba:

„Jen kdyby mě nechali režírovat, ti by koukali. Copak je to něco těžkýho? Začne to tím, že se zhasne a zvedne se opona. A když je to opera, tak je ještě předehra. To nic není, přijde dirigent a mává rukama. Orchestr to umí, a tak se to dohraje, a když přestanou hrát, tak dá dirigent ruce dolů a je to. Když to spletou, tak se začne znovu, což je zbytečné, protože lidi to stejně nepoznaj. Je to jen o tu chybu delší, a kdyby se to nedělalo, lidi by se stačili dřív vyčůrat. Páni by neměli problémy s močákem a dámy by nemusely stát u záchoda frontu jak na zlevněný máslo. I když ženský tedy obecně mají větší výdrž, navíc když vědí, že bude ještě jedna pauza, na kterou čekají, protože ta opera je nijak moc nebaví, spíš se chtěj rozlézt po foajé a podívat se na barák. Navíc by jim v bufetu mohli prodat víc krabičáku, kterej během prvního jednání rozlévají do značkových flašek a myslej si, že o tom nevíme.

Tohle jsou hlavní věci, co musí vědět režisér, a nevím nevím, zda je to učí na AMU, i když dneska už je možný všechno. To ostatní se poddá, herci jen musejí vědět, odkud mají přijít a kde to mají odzpívat, i když zkušenej režisér stejně ví, že je zbytečný jim cokoli povídat, protože ať to má režisér sebepromyšlenější, stejně se všichni při sólu hrnou na rampu, aby je líp slyšelo a vidělo publikum.

Já bych si klidně trouf režíroval i tu slavnostní Libuši, protože každej Čech přece ví, že Libuše je nuda na padnutí, takže ji lidi celou prospějí, aby byli čerství na konec, tam co je to proroctví o českým národu, co nikdy neskoná, kde zpěvačka zpívá ty vejšky, na což se lidi těší a sázejí se, jestli jí tentokrát zase rupne hlas.

I když jen kvůli tomu tam sedět od začátku, pít ten rozlévaný krabičák a poslouchat Přemysla, jak chodí po poli a zpívá Ó, vy lípy, to bych teda jako divák, kterej za tohle musí platit, nedával. Kdyby se Přemysl radši propadl do Jiráska a zasadil mu je v Lucerně, aby lidi viděli, jak taková lípa původně vypadá. Jinak tam nelze nic novýho vymyslet. Snad akorát jak ten Přemysl tam zpívá Hój, tvérdý Vyšehrad!, tak to vždycky lituju, že mi MHD nepovolí postavit od Národní vlečku až k nám na jeviště, aby si divák názorně představil, jak je ta vyšehradská skála fakt tvrdá a co dynamitu asi muselo stát, než v ní postřelili ten tunel, kterým dnes sedmnáctka může i s Přemyslem odjet směrem do Modřan.“

Díval jsem se na ty Televizní noviny, ve kterých mi jeden člověk pořád přišel jak ten můj kamarád – včetně jejich fyzické podoby a stejně napomádovaných hlav. Rozdíl mezi nimi byl jen jediný: Můj kamarád to, co říká, nemyslí vážně. On totiž není americký prezident.

Vložil: Jaromír Janák