Hra světla a stínu, co „drtila kola, která ho svírala“: Fotograf František Drtikol

Foto: Nakladatelství Svět a Stanislav Doležal

Popisek: Na fotografii z konce roku 1960 je František Drtikol se svojí žačkou Aničkou Soukupovou, která byla s ním když odcházel...

ČASOSBĚR: Všichni umělci touží dobýt svět a dosáhnout uznání. Některým se to ale naplno podaří až po mnoha letech nebo až po smrti. Jejich zvláštnost a nekonformita zůstane za jejich života opovrhována a až případní dědicové se mohou radovat z částek vydělaných na aukcích.

Když jsem se bavila s bývalým spolužákem z vysoké školy, pracujícím pro jeden aukční dům, dostala jsem pozoruhodný tip: Sbírat má člověk to, co se jemu samotnému líbí. Já už jsem se v Časosběru několikrát vyznala ze své lásky k modernímu českému umění, a jednou jsem při listování katalogem nějaké online aukce objevila fotografii ženského aktu. Ta fotografie byla krásná, ladné křivky modelky a podmanivá hra světla a stínů. Ač ženě, vlastně se mi to jako umění líbilo. Autorem byl František Drtikol.

Ten chlapík mě zaujal. Už proto, že takto odvážné snímky prezentoval v době, kdy nahota rozhodně nebyla tak běžná, jako dnes. Taky jsem zjistila, že dnes se jeho fotografie prodávají jako jedny z nejcennějších. Příběh odvážného příbramského rodáka mě začal vyloženě přitahovat.

Životní příběh tentokrát nezačneme od narození, ale od smrti. Před 65 lety umíral ve vile na pražské Spořilově. Šedesátá léta, dekáda sexuální revoluce, teprve začínala a umělec obklopený žáky byl upoután na lůžko či invalidní vozík. Smrt pro něj byla v podstatě vysvobozením. Kdo mohl tušit, jak svobodný duch doby promění vkus a z Drtikola udělá jednoho z odvážných průkopníků nových trendů?

Nejmladší potomek drobného příbramského obchodníka Františka Drtikola a jeho ženy Marie se stal fotografem po absolvování místního gymnázia. Rodiče té doby si pro maturanta nejspíš představovali zcela jiné práce, fotografie, které v té době nebylo ani padesát let, tehdy představovala opravdovou řeholi. Dnes si vystačíme s telefonem a sociálními sítěmi, tehdy byl fotograf designér, technik a chemik v jednom.

Učeň majitele příbramského fotoateliéru Antonína Mattese se vydal zdokonalit své dovednosti do světa, v letech 1901-1903 na odborné fotografické škole v Mnichově. Město na Isaru mělo na přelomu století pověst druhé Paříže, kvetla zde secese, na širokých bulvárech se potkávali intelektuálové a umělci a jejich centrem byla především čtvrť Schwabing, kde jste mohli potkat Thomase Manna i Kandinského. Z někdejšího hubu moderního umění bohužel po bombardování moc nezbylo, přesto se bavorská metropole k tomuto odkazu hlásí. Raději než k jinému malíři, který se po neúspěších v umění dal na politiku a Mnichov byl jeho základnou.

Drtikol se vrátil do Příbrami, kde si vlastní ateliér otevřel v roce 1907. I když hornická Příbram byla bohatší než dnes, asi fotografovi jeho ambicí přesto neposkytovala tolik příležitostí, a tak místní ateliér po čase zavřel. Roku 1912 otevírá nový v Praze ve Vodičkově ulici a postupně se stává vyhlášeným mistrem portrétů. A jeho snímky lidských těl se stále častěji prosazují i na uměleckých výstavách.

Slibnou kariéru přerušuje válka. Drtikol rukuje na frontu a o ateliér se stará jeho společník Augustin Škarda. Tím větší boom poptávky mistr portrétů zažívá, když se vrátí z války a po zvěčnění historických časů nové republiky touží nejen politici, ale i umělci a obyčejní lidé. V ateliérů se vystřídají  Ema Destinová, Leoš Janáček, Josef Suk či Bohuslav Martinů. Z politické elity prezident T. G. Masaryk a budoucí prezident Edvard Beneš. Ale také třeba neznámá zákaznice, která se stane modelem snímku Dáma v klobouku, který dnes bourá aukce.

Umělecká fotografie se postupně dostává do popředí zájmu a Drtikol nabízí velmi zajímavé kousky. Fotí hlavně ženy a snímků tvoří celé série. Elišku Jánskou, o 12 let mladší, se kterou si dopisoval z války, teď zaznamená v cyklu fotografií Před plesem.

Ovšem osudovou ženou se Drtikolovi stala jeho první manželka, výrazová tanečnice Ervína Kupferová, se kterou měl dcerku Ervínu. Manželství skončilo roku 1926, následoval její odjezd do angažmá v Charkovském divadle. Do vlasti se obě Ervíny vrátili až v roce 1933. Odloučení poznamenalo Drtikolův vztah s dcerou, která svého otce i poté viděla jen párkrát.

Během nacistické okupace se František oženil podruhé, opět zalovil mezi lidmi, kterými byl obklopen. V roce 1942 si vzal svou žačku Jarmilu Rambouskovou. Druhá paní Drtikolová zemřela v roce 1959 a tento svazek zůstal bezdětný.

Drtikol mezi válkami o zakázky nemá nouzi, ale umělecké akty, ke kterým čím dál častěji upíná pozornost, příliš chápány nejsou. Ve třicátých letech pořádá v ateliérů kurzy fotografování pro amatéry, také si tam ale podávají dveře policisté, vyslaní pobouřenými občany. Akty s mladými dívkami vedou ke stížnostem po mravnosti, a málokdo ocení jejich krásu, shrnutou v roce 1938 do velmi odvážné knihy Žena ve světle. Dnes je to sběratelský kousek s cenovkou kolem 30 tisíc.

Mnohé překvapí, že pan Drtikol nebyl jenom průkopníkem odvážných snímků, ale také východních učení. Rovnováhu nacházel v buddhistických seancích, józe i meditaci. Byl prvním překladatelem mnoha těchto textů do češtiny. Od roku 1944 až do smrti k němu dochází Evžen Štekl, který filozofii zaznamená a po jeho smrti šíří dále. Drtikola jako východního učence máme uchovaného právě díky Šteklovi.

Fanoušek pokroku a osvobození po druhé světové válce mnohé překvapí svým angažmá v Komunistické straně. Vstoupil do ní hned roku 1945. Podle všeho skutečně upřímně toužil po lepším a spravedlivějším světě. Když se ale sám aktivně zapojí do únorových událostí, některé svobodomyslné fanoušky to zklame. „V únorových událostech jsem hlídal spořilovský sekretariát a rozepisoval jsem službu a kontroloval, zda určené hlídky službu nastoupily. Sám jsem samozřejmě též hlídkoval a několikráte jsem držel službu po celou noc,“ napíše si později do životopisu.

I když se východ, jehož učení obdivuje, stane po roce 1948 preferovanou světovou stranou, Drtikol sám ve spořilovské vile spíše dožívá. Určitě jej zná mnohem méně lidí než dnes. Jeho díla jsou totiž ceněným sběratelským kouskem, buddhisticky založená veřejnost ho zná jako prvního posla těchto učení na našem území.

Až někde uvidíte pozvánku na výstavu jeho fotografií, neváhejte se vyrazit podívat. Třeba zjistíte, že akt může být uměním stejně jako portrétní fotografie. Nebo si můžete přečíst fenomenální román mapující život velkého muže Dějiny světla od Jana Němce. Po jeho přečtení pochopíte.

„Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání,“ definoval své krédo, tolik odpovídající časům po válce a v prvních letech republiky, kdy je drcení kol, bourání pomníků a všechny další formy rozchodu s minulostí velmi populární.

Ale v Drtikolově podání šlo při tom drcení a pobuřování vždy o krásu. 

Zdroje: Wikipedia

Jan Němec, Dějiny světla

https://www.upm.cz/frantisek-drtikol-vyroci-narozeni/

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/frantisek-drtikol-vyznamny-cesky-fotograf

https://www.poznejpribram.cz/frantisek-drtikol-1883-1961

Vložil: Radka Vosáhlo