Zdenka Procházková a její utajená láska třikrát do roka
12.01.2026
Foto: Se Svolením CinemArtu (snímek v článku se svolením Falconu)
Popisek: Zdenka Procházková jako osmdesátiletá Lída Baarová ve velkofilmu režiséra Filipa Renče z roku 2016
TAJNOSTI SLAVNÝCH: aneb Živoření s nálepkou emigrantky a za volantem na cestách i po devadesátce
Pokračování z pátku 9. ledna
S velkolepým úspěchem divadelní hry Jerome Kiltyho Drahý lhář se jí konečně podařilo vystoupit ze stínu populárního manžela, nabídky se jí doslova hrnuly a stala se hvězdou Vídně. „A to už jsem byla já, Zdenka Procházková, ne manželka Karla Högera,“ vzpomínala po desetiletích v rozhovoru pro týdeník Vlasta. Dokonce měla natáčet i v Hollywoodu s legendárním modrookým krasavcem Paulem Newmanem. Jenže soudruzi z Pragokoncertu na to měli jiný názor.
Hvězdou ve Vídni
S vídeňským Burgtheatrem vystupovala v Německu, Holandsku, severní Itálii, Švýcarsku i ve Švédsku, jenže se to začalo zajídat v Městských divadlech pražských, takže jí dali na výběr: Buď se zahraničních aktivit vzdá, nebo dá výpověď. Zvolila druhou možnost a zaplatila si legální povolení pobytu v zahraničí. Dala za ně třicet tisíc korun, což tehdy bylo víc než roční průměrný plat v Československu. Už jako hvězda rakouského divadla se seznámila s vídeňským podnikatelem Erichem Hartmannem, s nímž se paradoxně setkala v Praze, při návštěvě spisovatele, dramatika a výtvarníka Adolfa Hoffmeistera a jeho ženy Lilly. „Hrozně mě miloval, říkala jsem mu vždycky, že jsem se nezamilovala do něho, ale do jeho lásky ke mně. Byl o deset let starší,“ vzpomínala ve své biografii Chuť na lásku.
Sbohem, domove
„Nechtěla jsem se znovu vdávat, ale Erich mě přesvědčil, že když si jej vezmu, dostanu rakouské občanství, budu moci cestovat, hrát v cizině. Láska k němu byla taková jiná, zralá,“ přiznala v únoru 2019 při besedě v muzeu v Uherském Brodě. Po invazi „spřátelených armád“ v srpnu roce 1968 se rozhodla zůstat v zahraničí natrvalo. Přijala angažmá v Kolíně nad Rýnem a působila na univerzitě v Düsseldorfu, kde se stala docentkou pro jevištní řeč. A po Erichově boku byla opravdu šťastná. „Když poslední rok svého života po těžkém úrazu prožil v nemocnici a já jsem za ním každý den jezdila, abych mu posloužila. Poznala jsem, že toto je ta úplně pravá láska. Ta obětující se. Láska v mládí je plná pudů, zvratů. Ta pozdní už ne.“
Těžké návraty
Dramatický zlom v jejím životě nastal koncem sedmdesátých let, když si po otcově smrti vzala k sobě do Vídně maminku. Jenže ta si v cizině nedokázala zvyknout, fyzicky chřadla a psychicky se hroutila.A tak si Zdenka vzala v Burgtheatru roční neplacenou dovolenou, vrátila se s ní do Prahy a tiše doufala, že i doma najde uplatnění. Jenže o pořádnou roli nezavadila, předchozí působení v zahraničí jí kdekdo nedokázal odpustit a dostala nálepku emigrantky. Maminka se ale doma brzy zotavila a nakonec se dožila pětadevadesáti let. „Maminka žila, já živořila. Mám ale dobrý pocit, že jsem jí zachránila roky života,“ přiznala po letech. Do Burgtheatru už se sice nikdy nevrátila, po matčině smrti v prosinci 1989 ale obnovila kontakty se zahraničím a v polovině devadesátých let znovu sklízela obdiv na rakouských jevištích. Muselo ale uplynout ještě dalších téměř patnáct let, než znovu navázala na někdejší spolupráci s českými televizemi. Její první postavou „nové éry“ se stala v roce 2003 matka v komedii Když chcípne pes, kterou natočil pro Českou televizi režisér Vladimír Drha, pak už následovala řada postav v inscenacích a seriálových projektech.
Zdenka Procházková v roce 2019, s Tatianou Dykovou jako baronka Orssi v komedii Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka
Láska třikrát do roka
Po smrti druhého manžela už na lásku rezignovala, osud ale rozhodl jinak. Jednoho dne přivedl vášnivé cestovatelce do cesty v australském Melbourne muže, o němž byla přesvědčena, že už ho nikdy nespaří, protože emigroval v roce 1948. „Byli jsme do sebe zamilovaní jako gymnazisté, to mi bylo čtrnáct. Vodili jsme se za ruce a dali si pár pus. Byl to fešák, všechny holky do něho byly zamilované,“ přiznala v roce 1915 v rozhovoru pro novinky.cz. „Musíme dokončit, co jsme začali,“ prohlásil prý tehdy. Vídali se třikrát do roka, jednou jela Zdenka do Austrálie, jednou on do Prahy a jednou se setkali v některé exotické destinaci. „Byla to velká láska se vším všudy. Před pěti lety zemřel a od té doby jsem sama.“
Excelentní comeback
Mimořádný filmový triumf jí dopřál teprve v roce 1916 režisér Filip Renč, když ji obsadil do hlavní role stárnoucí Lídy Baarové v stejnojmenném životopisném filmu. „Dobré postavy se mi vždycky hrají dobře a tohle byla po dlouhé době rolička, která se mi líbila a kterou jsem si zahrála s chutí,“ prozradila tehdy serveru super.cz. A to přesto, že Baarovou ve skutečnosti vůbec ráda neměla. Role jí prý skvěle sedla až na jedinou výjimku. O Baarové je známo, že byla velmi silná kuřačka a tato nectnost jí vydržela až do smrti. A tak i Zdenka musela před kameru s cigaretou, a zatímco skvěle hrála zatrpklost bývalé hvězdy, dělalo se jí prý špatně od žaludku. „Paměť mi tak dobře neslouží a texty se už učím hodně dlouho. Ještě že ta stará Baarová toho v tom filmu moc nenamluví…“žertovala v rozhovoru po konci natáčení.
Odvážná seniorka za volantem
Přibývající léta na ni dolehla až v posledních letech, začaly ji sužovat ukrutné bolesti kyčlí a zad. „Poprvé v životě teď přemýšlím hlavně o svém zdraví,“ posteskla si Blesku v roce 2018. Musela se smířit s několikatýdenním pobytem v rehabilitačním ústavu, na volné místo ale čekala zhruba čtvrt roku. Elán ale neztrácela a ani zajímavé nabídky neodmítala. Ještě v 92 letech hrála v rakouském seriálu, v němž tehdy působila už devět let, takže jezdila sama autem mezi Prahou, Vídní, a dokonce i Budapeští, kam se natáčení časem přesunulo. „Pořád mě to velice baví, kolem seriálu je bezvadná parta, nevadí jim, že jezdím až z Prahy, mám tak úžasné podmínky, skvělý hotel a občas natáčíme i někde jinde. Byli jsme dokonce v Jižní Africe,“ prozradila o pár měsíců později Deníku N.
Dva domovy
V Praze bydlela v útulném bytě na Vinohradech, kde prožila dětství a mládí, doma se cítila v Čechách i v Rakousku. „Jsem samozřejmě Češka, v Praze rozená a Vltavou křtěná. Když jedu z Vídně do Prahy, tak řeknu, že jedu domů, ale platí to i naopak,“ řekla v roce 2003 ČTK. „Doma jsem tam, kde mám příležitost pracovat, hrát pěkné role, číst dobré texty, zkrátka dělat všechno, co patří k mému povolání, které moc miluji.“ Pravidelně jezdila hrát do vídeňských divadel, napsala dvě knížky, v Lyře Pragensis uvedla svou hru Drahý Diego, kterou si sama upravila a zrežírovala… Nerezignovala ani na svůj pořad o českých autorech, píšících německy, s nímž putovala po Čechách i po Rakousku, a v roce 2019 převzala Cenu Thálie za rozhlasové herectví. „V zásadě jsem ráda na světě. Mám různé bolístky, ale ty patří k věku. Jsou lidé daleko mladší, kterým je hůř. A taky hůř žijí. Já se snažím opravdu žít, ne jen živořit,“ dodala. Pracovala do poslední chvíle, dokonce si zahrála v klipu, přestože byla na vozíku a měla zlomenou ruku. A teprve po 95. narozeninách se kvůli snížené pohyblivosti přestěhovala do domova pro seniory. Mimořádná herečka a pravá dáma Zdenka Procházková zemřela na zápal plic 25. srpna 2021 v pražské motolské nemocnici.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Vlasta, Deník N, proprarodice.cz, idnes.cz, blesk.cz, novinky.cz, super.cz, expres.cz, divadlo.cz, Zdenka Procházková: Chuť na lásku, Zdenka Procházková, Pavlína Kadlecová: Procházka životem)
Vložil: Adina Janovská