Očkování nabíjí, nebo zabíjí? TEORIE X
11.01.2026
Foto: Gemini AI
Popisek: Očkování, ilustrační foto
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Jenže pandemie Covid‑19 s dosud stále nikoli zcela vyjasněným původem působí dojmem řízeného procesu, nebo alespoň řízeného zrodu viru natolik persuasivně, že samotný autor, který se v době vrcholící krize nechal poctivě očkovat ve třech vlnách, jak bylo politiky i odborníky doporučováno, nemá do dnešního dne jistotu, před čím se to vlastně nechal vakcínou chránit. Prostě neví, zda očkování virus nabíjí, nebo zabíjí.
Jak se vlastně o vakcinaci mluvilo ještě dřív, než svět poznal covid neboli odborně přesněji SARS-CoV-2? Už tehdy mnozí uvažovali, zda očkování je spásou lidstva, nebo jen velmi drahým způsobem, jak si nechat do těla zapíchnout jehlu. Dávno před pandemií Covidu-19 bylo očkování jedním z těch témat, u nichž po sobě lidé dokázali vystartovat v hospodě rychleji, než u politiky nebo fotbalu. Dokud jim ty hospody nezavřeli. Stačilo vyslovit slovo „vakcína“ a společnost se rozdělila na dva tábory, které se navzájem obviňovaly buď z bezcitnosti, nebo z naprosté iracionality. Jedni mluvili o zázraku moderní medicíny, druzí o nebezpečném experimentu a výnosném byznysu. Že pravdou může být obojí, to si lidský mozek ve své oblibě černobílého řešení situací nerad připouští.
Nedůvěra k očkování se často rodila z konkrétních lidských příběhů. Tragických, emotivních a těžko zpochybnitelných. Když někdo spojil vážné zdravotní komplikace, nebo dokonce smrt dítěte s očkováním, statistiky a procenta šla stranou. Najednou to nebyla abstraktní „nežádoucí reakce s výskytem jedna ku statisíci“, ale konkrétní dítě, které „mohlo být kterékoli z nás“. Otázka, zda jde o příčinnou souvislost, nebo jen o nešťastnou shodu okolností, v takových chvílích působila téměř necitlivě.
Do toho vstupoval farmaceutický průmysl, který si, mírně řečeno, dlouhodobě tak úplně nebudoval pověst běloskvoucího anděla strážného lidstva. Miliardové pokuty za uplácení lékařů, nelegální marketing nebo zatajování rizik léků působily jako živná půda pro podezření, že zdraví pacientů je často až na druhém místě, hned za ziskem. Když firmy dokázaly ohýbat pravidla u léků, proč by to u vakcín mělo být jiné? A když se k tomu přidaly spory o patenty nebo levné generické léky z Indie, obraz „ušlechtilé péče o zdraví“ dostával znatelné trhliny.
Ostatně není to tak dávno, co nám bylo kouření prodáváno jako zdravotní prevence. Ještě ve 40. letech 20. století byly například cigarety Camel propagovány reklamami s tvrzením, že je „doporučuje více lékařů než jakoukoli jinou značku“, a kouření bylo lékaři uvažováno jako legitimní prostředek proti stresu či podráždění dýchacích cest. Teprve v 50. letech začaly rozsáhlé studie prokazovat přímou souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, o dalších nemocích nemluvě. Lemmy by mohl vyprávět. Tedy pokud by nekouřil první ligu, a tudíž neodešel v obvyklém věku silných kuřáků, sedmdesáti letech.
Zastánci očkování vždy namítají, že házet vakcíny do jednoho pytle s marketingovými průšvihy farmaceutických firem je intelektuálně pohodlné, ale nepřesné. Očkování podle nich funguje na jednoduchém principu naučit imunitní systém reagovat dřív, než se nemoc projeví naplno. Připomínali Edwarda Jennera, pravé neštovice a jejich úplné vymýcení. Tedy jeden z mála momentů, kdy si lidstvo mohlo poklepat po rameni a říct si, ano, tohle se povedlo. K tomu přidávali výrazný pokles výskytu dětské obrny, záškrtu nebo spalniček a argumentovali kolektivní imunitou, která má chránit i ty, kdo očkováni být nemohou.
Jenže právě tady přišli kritici s nepříjemnou otázkou: Opravdu za ten pokles může očkování? Statistiky totiž ukazovaly, že úmrtnost na infekční nemoci začala dramaticky klesat už dávno před zavedením plošných vakcinačních programů. Hygiena, kanalizace, čistá voda, lepší výživa a zdravotní péče udělaly podle nich většinu práce. Očkování se prý jen svezlo na vlně už rozjetého pokroku a následně si připsalo zásluhy. A kolektivní imunita? Podle skeptiků spíš hezký koncept, než univerzálně fungující realita, zvlášť když i očkovaní lidé mohou onemocnět a nemoc šířit dál.
Lokální epidemie spalniček v Berlíně, Ústeckém kraji nebo USA pak sloužily jako lakmusový papírek celé debaty. Lékaři je dávali do souvislosti s poklesem proočkovanosti, odpůrci očkování upozorňovali, že mezi nakaženými byli i ti, kteří vakcínu dostali. Každá strana si z čísel vybrala, co se jí hodilo.
Velkou část sporů vyplňovala i otázka bezpečnosti vakcín. Zatímco oficiální medicína mluvila o vzácných a pečlivě sledovaných nežádoucích účincích, kritici poukazovali na údajné podhodnocování hlášení a na složení vakcín, zejména přítomnost rtuti či hliníku. Padała silná slova o „jedech“, studiích na zvířatech i historických příkladech, jako bylo Japonsko a změny očkovacího kalendáře. Pro běžného člověka bylo čím dál těžší rozeznat, kde končí oprávněná otázka, nutná při každém hledání pravdy, a kde začíná senzacechtivost, šarlatánství, snaha po zviditelnění nebo prostě jen ideologie.
Buďme konkrétní. Pokud připočteme nedávnou epidemii žloutenky, která v České republice fakticky začala již v roce 2024 v Moravskoslezském kraji, především na Ostravsku, a víme, že se virus rozšířil z východního Slovenska, kde v té době existovala rozsáhlá ohniska nákazy v sociálně vyloučených lokalitách, obývaných cikánskými komunitami, potom je legitimní otázka, na co vše se budeme muset ještě nechat očkovat a zda nestačí jen přísněji sledovat přeshraniční pohyb osob. Politicky korektně řečeno, přenos hepatitidy typu A probíhal mezi strukturálně podobnými lokalitami na Slovensku a v Česku, a to především kvůli častému pohybu osob za prací, rodinnými vazbami a sociálními kontakty. Z Ostravska se následně nákaza šířila dál do velkých měst, zejména do Prahy a Brna. Nešlo tedy o náhodný import, ale o předvídatelný přenos v rámci dlouhodobě propojených komunit a sociálních sítí. Výsledek, onemocnělo 3253 lidí, z nichž nejméně 34 zemřelo.
A právě aplikace politické korektnosti, kterou si mnozí alibističtí nebo aktivističtí novináři pletou s obelháváním svých klientů, vše zamlžuje a vede občana do tenat konspiračních úvah. Opět osobní pohled: Když jsem v roce 2019 odlétal do Indie, abych zde hrál v seriálu BBC Vhodný nápadník, byla podmínkou zevrubná očkovací kůra: žloutenka A, břišní tyfus, tetanus. Postupka mi byla do těla vpravena, protože už mi předchozí vakcinace z dětství vyšuměla. Měli by si dospělí zopakovat vše, co obdrželi v dětství? Doporučuje se to. A pokud bychom měli uvažovat i o dalších doporučených vakcínách, dojde řada ještě na hepatitidu A, každoroční injekci proti chřipce (ty si už léta nechávám aplikovat, protože mne chrání i proti běžným virózám a rozjíždějí mi podzimem oslabenou imunitu), meningokokové vakcíny, jako je ta proti klíšťové encefalitidě. Kdybych byl žena, zvažoval bych prevenci proti HPV, kteréžto onemocnění způsobuje rakovinu děložního čípku…
Jak už jsem zmínil, proti Covidu-19 jsem se očkovat nechal. Ze tří důvodů. Jako fanoušek sci-fi věřím na nové technologie i vědecké poznatky. Dále z vlasteneckých důvodů, protože jsem chtěl snížit virovou zátěž ve společnosti a mít čisté svědomí, až budu číst statistiky zesnulých seniorů. Naši předkové legionáři šli v cestě za samostatným Československem na bodáky, injekce do ramene je to nejmenší, čím mohu jejich příklad uctít. A do třetice zcela iracionálně. Odmítal jsem se podvolit čínskému viru. Kdo četl zde v Krajských listech první povídku z mé série Covid Wars nazvanou Únos nevěsty, jistě chápe.
A je to tady, zmínil jsem Covid-19 a konspirační teorie s ním spojené. Vydaly by na knihu. Ve které by však bohužel bylo nejspíš v realitě ukotveno mnohem více faktů, než jen ty vypsané na záložce. Příkladem za všechny je kauza kolem předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, známá jako Pfizergate. Týká se netransparentního nákupu vakcín právě proti Covidu-19. Jádrem sporu je osobní komunikace přes SMS a aplikaci WhatsApp, kterou si von der Leyen vyměňovala s generálním ředitelem Pfizeru Albertem Bourlou v době, kdy se dojednávala obří smlouva na 1,8 miliardy dávek. Evropská komise následně odmítla tyto zprávy zpřístupnit s tvrzením, že se „ztratily“ nebo nebyly archivovány, protože SMS prý nepovažuje za dokumenty, podléhající pravidlům o transparentnosti. Tento postup ostře kritizovala evropská ombudsmanka Emily O'Reilly i Evropský účetní dvůr, podle kterých jde o úřední pochybení. Celá věc vyústila v žaloby u Soudního dvora EU a vyšetřování Úřadem evropského veřejného žalobce (EPPO). Kritici vnímají smazání záznamů jako záměrné ničení důkazů o miliardovém obchodu z veřejných peněz.
Zakončeme tedy tento text shrnutím současného stavu na virových tocích. Stručně řečeno, infekcí bude letos víc, varují lékaři. Vracejí se „staré“ nemoci. Ani covid nemizí, loni postihl 55 tisíc lidí, 178 zemřelo. Epidemie žloutenky typu A v zemi úřadovala loni již dva roky. MF Dnes z pondělí 5. ledna se s odborníky ptala na to, proč se vrací dříve mizející „staré“ nemoci a jaké epidemie očekávají letos i v blízké budoucnosti. O příčinách návratu některých nemocí mají jasno. Zmiňují podceňování infekcí, pokles hygienických zásad mezi lidmi, polevení v očkování, ale i změny klimatu, které k nám v budoucnu mohou přinést i lehce přenosné choroby, které u nás dříve nebyly.
„Pokud jde o to, jaké epidemie můžeme očekávat, shodují se epidemiologové v tom, že po svátcích se znovu rozjede chřipka a dominovat bude i nadále covid. Odhady možných epidemií dalších nemocí se však liší.“ Například infektologové MUDr. Pavel Dlouhý a MUDr. Petr Kümpel mají obavy, že se k nám vrací dříve vymizelé infekce, o nichž si mnozí mysleli, že je máme pod kontrolou. „Problém je, že přibývá bakterií odolných vůči antibiotikům, a v populaci se tak znovu objevují nemoci, které dříve nebyly tak běžné,“ vysvětlují. Může jít třeba o stafylokoky či streptokoky, které jsou dnes odolnější vůči běžné léčbě.
Stále samozřejmě dominuje Covid-19. Člověk může být vysoce nakažlivý, aniž by o tom věděl. Virus má obvykle inkubační dobu dva až čtyři dny, během kterých se v těle množí, ale nezpůsobuje žádné potíže. Nejnebezpečnější je období 24 až 48 hodin před nástupem prvních příznaků, kdy nakažený vylučuje nejvíce viru a nevědomky ho šíří dál. U mnoha lidí navíc proběhne nemoc zcela bez příznaků po celou dobu, takže se o infekci teoreticky dozví jen díky testu.
Na druhém místě za Covidem-19 byly střevní infekce, vyvolané různými typy virů nebo bakterií. Za celý rok jich nahlásili lékaři přes 35 tisíc, z toho nejvíc kampylobakterióz – 13 027. Téměř 35 tisíc pacientů, hlavně dětí, mělo plané neštovice. Přes 11 tisíc lidí mělo lymskou boreliózu a téměř 12 tisíc svrab. Epidemie černého kašle, která loni postihla přes 37 tisíc lidí, loni významně zbrzdila, ale i tak onemocnělo téměř 7300 lidí. A k podobnému číslu se blížila žloutenka typu A. Klíšťata i dříve nevídané hrozby nás čekají do budoucna prakticky s jistotou.
„Musíme počítat s tím, že i v dalších letech budeme bojovat s různými infekcemi. K nárůstu dochází i v důsledku oteplování,“ říká Doc. MUDr. Milan Trojánek, Ph.D., z pražské Fakultní nemocnice v Motole. Pokračující oteplování totiž znamená, že se k nám stěhují zvířata a hmyz z dříve teplejších oblastí. Nákazy, které byly dříve typické jen pro tropické či subtropické oblasti, se postupně stěhují na sever. To se týká například onemocnění, přenášených klíšťaty či komáry.
A naopak, protože stále platí, že Mráz přichází z Kremlu, pokud ruská agrese na Ukrajině vybudí další vlnu migrace, můžeme očekávat totéž v oblasti pro Čechy nyní takřka neznámých nemocí, jako je tuberkulóza neboli TBC. Statisticky řečeno, podle předběžných údajů Státního zdravotního ústavu (SZÚ) a Národního registru TBC bylo v roce 2024 v ČR hlášeno 454 případů TBC. Podíl cizinců – téměř polovina (zhruba 48 procent, tj. 218 případů) se týkala osob, narozených mimo ČR. Největší skupinu mezi těmito cizinci tvoří lidé z Ukrajiny – v roce 2024 šlo o 133 až 134 osob.
Zajímavostí je, že meziročně došlo k mírnému poklesu, tedy ze 144 na 134 případů. Z celkového počtu v ČR bylo 197 případů mikroskopicky pozitivních, což jsou „otevřené“ a nejvíce infekční formy. Dodejme jen, že očkování proti tuberkulóze, tzv. kalmetizace, je v České republice možné, ale od roku 2010 již není plošné ani povinné pro všechny novorozence. Kolikátá že by to byla vakcína do balíčku virových Pokémonů?
Zdroje: When Cigarette Companies Used Doctors to Push Smoking, History.com, 13. 9. 2018; Jenner, E. (1798). An Inquiry into the Causes and Effects of the Variole Vaccinae, a Disease Discovered in some of the Western Counties of England, Particularly Gloucestershire, and Known by the Name of the Cow Pox; Vesmír: Článek 200 let očkování proti pravým neštovicím (1996) nebo Od Jennera po Karikó (2021); who.int (ZDE); seznam. cz (ZDE); Ivana Lesková: Covid nemizí, loni postihl 55 tisíc lidí (MF DNES, 5. 1. 2026); Státní zdravotní ústav (ZDE); COVID WARS povídku Únos nevěsty naleznete ZDE
Vložil: Marek Dobeš