S Madurem do Nuslí. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Vánice

Stál jsem na stanici tramvaje. Tam, kde je naproti hotel Union, kousek pod hradbami a na druhé straně je železniční trať, tak tam je taková zastávka bez ostrůvku.

Stál jsem tam dost otrávený, hledal jsem kamaráda Brychťáka ve všech hospodách kolem Albertova a nenašel jsem ho ani v Zapadáku na rohu, kde odbočuje tramvaj k železničnímu mostu. U stolů bez ubrusů tam seděli divní lidé, pili dávno vyvětralé pivo bez pěny a nikdo nenosil nové.

Ptal jsem se jich, jestli Brychťáka neviděli, a jeden z nich mi mlčky ukázal na rozvrzané dřevěné schody, po kterých jsem, drže se rozbitého zábradlí, vylezl do dalšího lokálu, bídně osvíceného několika svíčkami, provoněného vůní vánočních františků a zbytků nedokouřených cigaret, které se válely po zemi.

Na nízkém pódiu stála stárnoucí zpěvačka Teresa Stratas a tančila a zpívala erotické tango Kurta Weilla Youkali.

Tančil s ní hubený kluk, v koutku úst držel zapálenou cigaretu, a jen tak se otáčel na podlamujících se nohách. Měl světlé vyhaslé podmalované oči a kolem krku dlouhou šálu, jejíž konce tahal po zemi.

Teresa Stratas se na mne udiveně podívala. Neviděli jsme se už léta a jí se začal rozpíjet obličej a já v ní najednou poznal servírku Sašu z hotelu AXA, kam jsem chodil po divadle pít víno Dimiat a která mne přitahovala velikým poprsím, a tak jsem s ní navázal vztah. Vlastně jsem se s ní párkrát vyspal, jenže mě brzy přestala bavit, tak se vrátila k taxikáři, s nímž měla dítě i protože byl lepší existence, než já od divadla.

„Neviděla jste Brychťáka?“ nevím, proč jsem jí vyknul.

Odplivla si a otočila se ke mně zády.

Vyšel jsem ven a řekl: „No, snad se toho tolik nestalo, jen jsem se ptal,“ a podíval se do sálu, kde Teresa Stratas a servírka Saša v jedné osobě tančila dál a opilýma očima se vpíjela do bledé tváře kluka s podmalovanýma očima.

Venku bylo zvláštní šero, takové šero, co už není tma a ještě se nerozednilo.

Tam, v parku, co je vedle hotelu Union, tam, kudy se jede do Nuslí, stála šedá budova, do které se vcházelo po několika ochozených širokých pískovcových schodech s ozdobným zábradlím na terasu, na které stáli dva vojáci, jeden měl v ruce housle na druhý klarinet, oba nástroje ozdobené dlouhým černým průhledným tylovým fáborem, a těmi nástroji na mě mířili. Nechtěl jsem být padlý hrdina, a tak jsem se otočil a odcházel za zvuků Valse triste Oskara Nedbala. Trochu jsem předstíral tanec, který by mi ale asi nikdo nevěřil, protože jsem utíkal.

Postavil jsem se na stanici tramvaje proti Unionce, tam, kde býval přechod přes železniční koleje, po kterém chodila manželka malíře Vejrycha pro vodu, než mu utekla s Maxem Švabinským.

Ucítil jsem, jak mne někdo tahá za rukáv mého starého saka, a zezadu se na mně přimáčklo vyzáblé tělo tanečníka Teresy Stratas, co vlastně byla servírka Saša. Měl zkažené zuby a z úst mu páchly cigarety a rum, zapitý zvětralým pivem. Díval se na mne vyhaslýma podmalovanýma očima a chtěl mě líbat.

Odstrčil jsem ho od sebe, až odlétl na koleje, a ještě jsem ho vztekle kopl. Rozplakal se a natáhl ke mně ruce a říkal, že je Vasil Mohorita. I když jsem mu nevěřil, pomohl jsem mu vstát a on mi za to začal líbat ruce. Pak odešel po železničních kolejích zpátky do hospody.

Kolem se začali shromažďovat lidé a nadávali na vládu a na tramvaje. Konečně se v dálce objevila tramvaj, ověšená cestujícími. Na stanici se do ní začali cpát lidé, pomohl jsem nějaké paní s kočárkem, ale sám zůstal přiskřípnutý mezi dveřmi. Do toho jsem zjistil, že to není tramvaj, ale autobus. Řídil ho černovlasý dlouhán.

„Kde se couráte, pane řidiči?” vytkl jsem mu zpoždění. Řidič se na mne zle podíval a řekl: „Jedu pozdě, protože už nemám naftu. A říkejte mi: pane Maduro!“

Podíval jsem se dozadu, autobus tlačili dva vojáci s oholenými hlavami a otrhanými uniformami. Jeden měl hlavu pomalovanou červenými, modrými a bílými pruhy, druhý byl natřen žlutou a modrou. Z bosých nohou jim kapala krev.

Za vojáky kráčel vysoký tlusťoch s kovbojským širákem, naraženým do očí. Podařilo se mi vecpat se do autobusu, co měl být tramvaj, kovboj zapráskal bičem a odhodil svůj širák, srovnal si vlasy podivně obtočené kolem hlavy a udělal pár baletních kroků, aby si neumazal vysoké jelenicové holínky. Bosí vojáci zabrali a autobus, co měl být tramvaj, se pomalu rozjel.

Podjeli jsme Nuselský most, ze kterého přistoupil jakýsi sebevrah. Dopadl přímo na střechu, až řidiči zařinčela pouta na rukou, která používal místo zvonku.

Minuli jsme divadlo Na Fidlovačce, kde hráli muzikál Šumař na střeše a ze kterého vycházeli chudí Židé, vyhnaní z Anatěvky, aby našli štěstí v Americe. (Ti, kteří si mysleli, že blíž budou šťastnější, šli jen do předválečného Krakova…)

Kovboj za námi znovu zapráskal bičem, autobus se rozjel rychleji a vjel na křižovatku, kde tramvaj jede rovně do Vršovic, anebo odbočuje na Náměstí bratří Synků, kteří kdo ví, zda by pokládali život za svobodu své země, kdyby věděli, že jejich prasynovec se v té svobodné zemi stane zmocněncem vlády pro oblast médií a dezinformací. Tam koleje končily, místo nich tam byla obrovská díra, připravená pro trasu metra D.

Lidé se váleli jeden přes druhého, potlučení vojáci se objímali a plakali.

Nahoře, na okraji jámy, stál kovboj s vlasy, obtočenými kolem hlavy, a vítězně mával bičem. Vedle něj stála Teresa Stratas, přeměněná na mou dávnou milenku Sašu, a křičela na mě: „Stejně seš blbej! Ten tvůj kamarád Brychťák je dávno mrtvej!“ a vjela kovbojovi s obarveným zdáním vlasů rukou pod klobouk. Pak ztratili rovnováhu a já jsem skomírajícím zrakem viděl, jak padají dolů, na hromadu trosek mezi nás.

Nad námi se houpal bič, který kovbojovi vypadl z ruky.

Zoufale jsem vykřikl, načež jsem ucítil, jak mne někdo líbá na tvář. Z posledních sil jsem otevřel oči. Kocour Záviš právě zatahoval jazyk do tlamy a díval se na mne zkoumavým pohledem zkušeného psychiatra.

Vložil: Jaromír Janák