Strčím ho do zásuvky. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Možná to znáte… Prostě si tak stárnete, ale technický pokrok si jede dál, bez ohledu na to, zda stíháte všechny ty vymoženosti moderní doby - mobily, tablety, iPody a iPady, chytré hodinky, chytré domácnosti, chytré vysavače, dokonce i sekačky. Všechno se může zdát jednodušší a pohodlnější, ale opak je pravdou. Zvlášť když už vám je víc než šedesát a nejste z IT oboru.

Generál technický pokrok řešil s klidem. Nebo spíš neřešil. Tedy alespoň ze začátku na to šel selským rozumem. Když něco nefungovalo, měl na to jednoduchou pomůcku. Vypnout ze zásuvky, napočítat do pěti a zase zapnout. To by podle něj mělo skoro na sto procent zabrat.

A tak mi tohle radil pokaždé, když jsem řešila na svém počítači nějaký problém. A bylo jedno, jestli mi zmizel článek nebo odcházel hard disk – prostě to vypni a zapni a máš po problému.

„A to i když mám zavirováno, jo?“ zeptala jsem se ho jednou, když jsem evidentně měla v počítači vir.

„No tak to ti spíš uvařím čaj, ne?“ řekl klidně generál a já v tu chvíli nevěděla, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.

Tohle všechno byl ale slabý čajíček oproti tomu, co nastalo s dalším vývojem technologií. Generál byl sice z generace boomerů a na technické vymoženosti si příliš nepotrpěl, ale s chytrým telefonem se zacházet naučil, a dokonce si hledal různé věci na internetu.

S příchodem internetového bankovnictví si zřídil SMS zprávy informující ho o stavu účtu a u toho už zůstal. Byl nedůvěřivý – ve zprávách před tím pořád varují, to nechci, byl jeho argument, když jsem mu dokola vysvětlovala, že nemusí chodit pro každou změnu na účtu, odeslání platby a přehled o penězích do banky, kde za to tvrdě zaplatí. Ale on zaplatil rád, protože to bylo podle něj na rozdíl od internetového bankovnictví bezpečné.

A pak tu byla ještě jedna zřejmá věc. Generál je muž z generace, kdy se všechno vyřizovalo tváří v tvář. To bylo pro něj přirozené. Žádná komunikace se strojem ohledně jeho financí. Lidský kontakt a komunikaci potřeboval, ne stroje.

Na druhou stranu si ale občas rád hrál s hračkami, které nám tenhle svět servíroval pod záminkou ulehčení života, aby z nás postupně učinil otroky systému. Tak to viděl generál – a musím uznat, že na tom něco bylo.

Vzal na milost mobil. Když špatně viděl, naučil se ovládat telefon hlasem. Zapnul mikrofon, dal si telefon těsně k ústům a zřetelně, hodně nahlas řekl třeba: „Filda.“ A ono to zafungovalo – mobil zvonil Filipovi.

Generálovi se to tak zalíbilo, že nám volal i tehdy, když byl od nás vzdálen jen několik metrů. Nebo když jsem vyšla z domu na zahradu a on ležel a odpočíval. Najednou si vzpomněl, kde že má ženu, a tak si mě zavolal.

„Škoda, že tě v tom telefonu nemůžu vidět,“ povzdechl si jednou.

A to mu poradil Filda, že může. Stáhl mu známou aplikaci a naučil ho volat přes WhatsApp. No, naučil… Generál to sice vytočil i zvedl, ale skoro vždycky měl problém zapnout kameru, takže se pořád dokola ptal, kde to má zapnout. Nakonec se mu to ale vždycky povedlo.

Jinou kapitolou byla zahradnická technika. Generál toužil po sekacím traktůrku, ale zdál se mu drahý a mně zase naprosto zbytečný – těch pár metrů zahrady se dá posekat v klidu normální sekačkou.

„Co bys tu jako na traktoru sekal?“ ptala jsem se.

A tak se musel smířit s tím, že traktor nebude. Navrhovala jsem spíš koupit robotickou sekačku, ale tu zase nechtěl generál, protože on si to chce posekat sám, a navíc měl silný argument, a to že to přece robot nemůže posekat dobře. Tím uzavřel celou diskuzi a my jsme tedy zůstali u benzínovky – těžké a na můj vkus příliš náročné na údržbu.

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna s tou technikou, ale asi nejtěžší kalibr přišel ve chvíli, kdy se nám rozbilo auto. Nevyplatilo se ho opravovat, a tak nezbylo nic jiného než pořídit nové. A tady jsem narazila.

Jsem v jistém ohledu pokroková a miluju věci, které šetří energii i peněženku. Ano, nadchla mě představa elektromobilu. Ne tak generála. Podle něj je to všechno nesmysl – nikam to nedojede, určitě to jede pomalu, co když nepůjde elektřina, můžu s tím jezdit leda tak po městě, mám po výletech, jak se tohle opravuje, to do normálního servisu nedám… a další stostránkový výčet mínusů tohohle vynálezu.

Jenže generál měl smůlu. Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Leasing bych si brala na sebe, on už vzhledem ke své oční vadě řídit nemůže, takže 2 : 0, miláčku.

Ještě mě uraženě upozornil, že dělám chybu, že budu litovat a že se té kraksny budu rychle zbavovat. S úsměvem na rtech jsem mávla rukou a pustila se do výběru našeho nového moderního auta.

Když nám ho po měsíci přivezli před dům – ano, i takový komfort moderní doba umožňuje – byla jsem nadšená. Ačkoliv to bylo auto tři roky staré, bylo jako nové. Jak se ale řídí, na to jsem musela přijít sama.

Poprvé jsem měla auto s bezklíčovým odemykáním, startováním, automatickým řazením a ještě k tomu s elektrickým pohonem. Generál na nové auto koukal s velkou nedůvěrou a odmítl i první jízdu. Asi se bál, že to neujede ani blok ulice a bude ho muset tlačit.

Sedala jsem si tedy s jistým vzrušením a kapkou obav do auta sama. Zmáčkla tlačítko a tím nastartovala. Vtom se rozsvítil se displej, kontrolky, auto mě upozornilo, ať řídím bezpečně, a já zcela tiše a hoooodně pomalu po sešlápnutí plynu vyrazila.

Bylo to parádní. Auto příjemně nevonělo ani nepáchlo po benzínu. Žádný hluk, žádné otřesy, řídilo se samo. Prostě paráda. S nadšením jsem přidala plyn, slyšela jen tiché hučení, vyjela na hlavní silnici a začala si to užívat.

Dojezd mi hlásil 270 kilometrů a auto nebylo nabité naplno. „S tím dojedu i do Olomouce,“ řekla jsem si, abych později zjistila, že to zvládnu i na Slovensko nebo do Polska.

Když jsem se ale vrátila ze své první jízdy, zářila štěstím a chválila sama sebe, že jsem udělala dobře, generál se nedůvěřivě díval střídavě na mě a na auto, aby nakonec pronesl:

„To jsem zvědavej, co budeš dělat, až nenajdeš nabíječku.“

Vytáhla jsem z kufru kabel, na jehož konci byla běžná koncovka do zásuvky na 220 voltů, a zamávala jsem jí generálovi před nosem.

„Strčím ho nabít do zásuvky.“

Na to se generál nevím proč urazil a odmítl se dál na téma elektromobility bavit.

Nicméně mu nezbylo nic jiného než se tím zatraceným elektrickým autem nechat dovézt tam, kam potřeboval. Pokaždé si ale neodpustil větu: „To jsem zvědavej, jestli dojedeme…“

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová