Byl Petr Kellner nejbohatší, nebo neexistující Čech? TEORIE X
04.01.2026
Foto: Se svolením PPF Group
Popisek: Nejbohatší Čech Petr Kellner
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Z tohoto úhlu pohledu se představa o náhlém zbohatnutí jednoho, majetkem největšího z Čechů, může jevit více historkou z podsvětí devadesátek, než skutečnou historickou epizodou doby popřevratové. Tragická smrt na těžko dostupném místě pak nejenže neukončuje příběh, ale nechává jej záhadně nedopovězený… Existoval vůbec někdy skutečný podnikatel Petr Kellner, tak jak jsme o něm občas četli v novinách? A pokud ano, nebyl jen bílým koněm nejvlivnějšího českého ministra financí všech dob, prof. Ing. Václava Klause, CSc., dr. h. c. mult.?
Když se v Česku řekne „úspěšný podnikatel z 90. let“, většině lidí se vybaví směs kuponové privatizace, zmatených front na výdej kuponových knížek, ekonomických experimentů a hlavně… pocit, že kdo zbohatl, musel nutně udělat něco, co by se v učebnici občanské výchovy neobjevilo ani v poznámce pod čarou. V tomto díle se podíváme na příběh Petra Kellnera, podnikatele, který se stal symbolem českého kapitalismu a zároveň postavou, zahalenou takovým tajemstvím, že by to vystačilo na tři seriály HBO a jeden dokument na Netflixu. Nebo naopak.
Představte si děj fiktivního seriálu asi takto: Rychlý střih, dobové záběry z kuponové privatizace, usměvavý, občas i ne úplně usměvavý, tedy na hraně mračení zachycený ministr financí Václav Klaus, ranní mlhy polistopadového kapitalismu a sem tam prolétne fotografie Petra Kellnera. Většinou stále ta samá, protože oficiální, veřejnosti určená. Čím víc je střih zběsilý, tím častěji se objeví logo PPF – až nakonec přeroste celou obrazovku. Ano, tak si to představuje skoro každý, kdo hledá odpověď na otázku: „Jak je, proboha, možné, že jeden člověk v devadesátkách takhle vyrostl?“
Petr Kellner se narodil v České Lípě, vyrůstal v Liberci, vystudoval ekonomku v Praze, a poté pracoval ve Strojimportu. Pak přesídlil na Barrandov, kde dělal produkčního. Zkrátka běžná kariérní dráha, od zahraničního obchodu přes film až po největší finanční impérium v zemi. Proč ne? Pokud chcete fiktivně přistát na Měsíci finanční představivosti, ideální kariéra.
V roce 1991 však přišel zásadní zlom. Kellner společně s Milanem Maděryčem a Milanem Vinklerem založil První privatizační fond, později nazvaný jednoduše PPF. Počáteční kapitál? Podle dostupných informací čtyřicet milionů korun. A kdo dodal finance? Manažeři Sklounionu Teplice, Dr. Ing. Štěpán Popovič, CSc. (člen Strany od roku 1978), a Ing. Jaroslav Přerost. Ti za to také usedli v představenstvu. V devadesátkách docela běžný mix, mesaliance osobní podnikavosti a finančního zázemí i know how „starých struktur“.
Podezření, že Maděryč měl velmi přesné informace o privatizačním procesu, pak nepřekvapí. A policejní stíhání Milana Vinklera také ne. Vinkler začal mít potíže se zákonem, zatkla ho policie, ve vazebních věznicích strávil 2,5 roku a za podvody a krácení daně dostal šest let. Vinu vždy popíral, skrýval se před policií, měnil identitu, vyhýbal se vězení. Jeho trestní řízení trvalo téměř desetiletí. Oddechl si až díky loňské amnestii Václava Klause.
Oproti němu PK prošel podnikatelským životem bez ztráty kytičky masožravky. Inu, někteří lidé měli v 90. letech dobrý cit, jiní dobré kontakty. Někteří oboje. A někteří ještě něco navíc. Bezpečnostní analytik, publicista a v době disentu bubeník Plastic People of the Universe Jan Schneider v rozhovoru pro platformu Svatopluk vysvětluje, jak už na jaře 1989 ÚV SSM zakládalo akciovky se zahraničními partnery a jak bývalí pracovníci státní bezpečnosti prostřednictvím zahraničních účtů převáděli majetek, který se pak v době nástupu raného domácího kapitalismu prezentoval jako zahraniční investice.
Mezi Kellnerovy největší úspěchy patří převzetí České pojišťovny v roce 1996, krok, kterým PPF vystřelila do ekonomické stratosféry. Předsedou představenstva se následně ocitl i bývalý komunista (1988-1989), ministr financí a místopředseda 1. a 2. vlády V. Klause, Ing. Ivan Kočárník, CSc., který podle časopisu z pozice ministra pomohl PPF právě k její privatizaci. V roce 2008 se pojišťovna spojila s italskou Generali a vznikl Generali PPF Holding. A tak PPF rostla. Bankovnictví, pojišťovnictví, energetika, retail, nemovitosti. A spolu s ní rostl i osobní majetek Petra Kellnera, odhadovaný v době jeho života v desítkách miliard dolarů.
Ale proč ho nikdo nikdy neviděl na veřejnosti? Ačkoli byl Petr Kellner nejbohatším Čechem, pro běžného občana zůstával téměř neviditelný. Rozhovory neposkytoval, fotografií bylo jako šafránu. A co víc – na většině z nich vypadal pořád stejně, jako by si tajně platil členství v Klubu nesmrtelných podnikatelů. Tedy, nepočítáme li jeho odchod ze scény. A tak se logicky objevila otázka: Může být takhle bohatý člověk skoro neviditelný? A není to přesně naopak? Nevytvářejí miliardy na účtu mlžný závoj, který by i Popelka záviděla?
Svou kariérou ji ostatně trochu připomínal. Jak píše časopis Refresher: „Petr Kellner tvrdil, že sám pocházel z chudých poměrů, a bez kvalitního vzdělání, které získal, by se mu nikdy nepodařilo prorazit. Proto později pomáhal prostřednictvím své nadace Educa získávat nadstandardní vzdělání talentovaným dětem z chudých rodin. Vedle školy si přivydělával jako asistent filmové produkce ve Filmových studiích Barrandov. Dokonce se objevil v malé roli ve filmu z roku 1989 Čas sluhů, kde hrál charismatického hostitele večírku.“
Režisérka filmu Irena Pavlásková Petra Kellnera verzi 1.0 logicky potkat musela. A také o něm hovoří velmi pozitivně „Bylo to v roce 1988, kdy k nám Petr nastoupil jako čtyřiadvacetiletý absolvent Vysoké školy ekonomické do produkce na Barrandově. Takový náš společný debut. Byl to milý kluk, řekla bych, že spíš uzavřenější, introvert. Žádný suverén, naopak skromný, citlivý kluk. Očekával, že bude dostávat velké, těžší úkoly, byl do toho zapálený.“
Ekonom Ing. JUDr. Dušan Tříska, CSc., už poznal poněkud jiného Petra Kellnera, který více odpovídá budoucímu mocnému finančníkovi. „Chodil v kraťasech na naše semináře. Dravost mu rozhodně nechyběla.“ Jako úspěšný investiční fond proto jednoznačně označuje Kellnerovu finanční skupinu PPF. „Za vítěze bych určitě považoval Petra Kellnera, kdybychom měli personifikovat.“
Prezident samoustavené republiky Liberland Mgr. Vít Jedlička má ohledně PK jasno: „Samozřejmě že existuje. Jde o to, jestli je něčí bílý kůň.“ A tady může začít alchymistický proces české polistopadové fantazie vedoucí až k jádru pudla, který má vodítko v Moskvě, boudu doma. Podle konspirační teorie, která říká, že 17. listopad 1989 byl řízeným přesunem majetku, byl Kellnerův otec Josef oficiálním pracovníkem stálého zastoupení ČSSR při RVHP v Moskvě. To by znamenalo jediné, musel by být prověřený, loajální, mít kontakty, a především dokonale znát místní prostředí. A všichni víme, že informace jsou v podnikání tím, čím je v kuchyni sůl, bez nich to není tak úplně ono.
Možná i proto se následně Petr Kellner v Ruské federaci byznysově pohyboval jako tolstolobik bílý, psal se jako Petr Josefovič Kellner a za dlouhých moskevských večerů vyprávěl svým ruským partnerům, že je bezmála jedním z nich. Byly to především staronové kontakty, které se podle kritiků promítaly do mnoha privatizačních příběhů 90. let. Ostatně velká množina privatizačních fondů měla v pozadí osoby, napojené na StB, KSČ či jiné vlivové struktury režimu minulého, rozuměla více východnímu způsobu myšlení než západnímu a řídila se kódem byzantinské cti více, než oficiální legislativou.
Připočteme-li k tomu tvrzení ekonoma doc. Ing. Tomáše Ježka, CSc., že některé chyby v privatizační legislativě možná nebyly úplně náhodné: „S odstupem času, a po těch všech amnestiích, co ten Klaus udělal, si skoro myslím, že to byl záměr.“ Není divu, že po výrocích takto exponovaných otců privatizace lid obecný zostražitěl a začal bezuzdně spekulovat. Zda šlo o záměr, či o kombinaci tlaku, spěchu a lidských omylů, to stále čeká na nezávislou analýzu.
Faktem je, že vztah mezi otcem privatizace Václavem Klausem a průkopníkem našeho kapitalismu Petrem Kellnerem zůstal dlouhodobě přátelský. Kellner se postaral o provoz Institutu Václava Klause, který sídlí v rozlehlém zámečku na pražské Hanspaulce. Lakonickým popisem titulku Hospodářských novin: „Klaus se z Hradu přestěhuje do Hanspaulského zámečku. Účty platí nejbohatší Čech Kellner.“
Zde se však Petr Kellner výjimečně rozpovídal detailněji: „Rozhodl jsem se dát Institutu Václava Klause jednorázově prostředky na dlouhodobý pronájem prostor. Myslím, že už je i vybraná budova, kterou si pronajmou. Nesouhlasím se sto procenty jeho politických názorů. Ale určitě je to více než polovina. To je jedna rovina věci. Druhá je, že jsem přesvědčen, že o tohle by se měl normálně postarat stát. Když odchází prezident, tak nemá odcházet s rentou padesát tisíc. Člověk, který tu zemi reprezentoval, a je jedno, jestli to byl Václav Havel nebo Václav Klaus, má být zabezpečený, má mít zabezpečenou kancelář, pracovní zázemí. Ti lidé jsou symboly země a stát by se o to měl postarat. Ale když to stát nedělá, nezbývá, než aby to udělal soukromník jako já nebo Bakala.“
Jedna z nejrozšířenějších teorií, která kolovala po internetu, proto tvrdila, že skutečným lídrem PPF je Václav Klaus a Kellner je jen „bílý kůň“. Podle ní šlo v jejich vztahu o „uložený majetek převratu“. Právě podobné zkazky ukazují, jak silná je v české společnosti chuť vysvětlit si velké úspěchy temnými dohodami a zákulisními machinacemi. Koneckonců, je to mnohem zajímavější než varianta „narodil se ve správné rodině, byl schopný, dravý a měl štěstí“. Autor tohoto článku si ostatně prezidenta Klause za jeho názory a postoje váží natolik, že částí závratného honoráře za tento článek do Krajských listů pokryje rád další desetiletku IVK.
Kdo tedy byl Petr Kellner a kdo ho „vlastnil“? Kdo jiný by ale mohl řídit tak obří firmu místo něj? Není jednoduché, tajit dlouhodobě takové schéma moci. I v byznysu totiž platí jedno železné pravidlo – někdo by se pochlubil. Asi jako když PhDr. Petr Kolář nevydržel a musel médiím sdělit, že současného prezidenta ovládá on sám.
Ostatně právě pan Kolář byl tím, kdo do vývoje naší demokracie vstoupil ještě dříve, než občanům na Hrad umístil podkladek v podobě komunistického rozvědčíka. To když zveřejnil, že tehdejší předseda ODS Václav Klaus zná pravdu o fiktivních sponzorech své strany. „Bylo to moje svědomí a moje odpovědnost mladého 33letého člověka, který se nechtěl stydět.“ Jiný adept v soutěži o Američany vlivově řízeného prezidenta, česko-americký ekonom prof. Jan Švejnar, M.A., Ph.D., dr. h. c. mult. konstatuje: „Tím, že právní systém ještě nebyl pevně usazen, došlo k velkým přesunům peněz, které nebyly transparentní. Nebylo možné kontrolovat všechnu korupci, která se tehdy děla.“
Divíte se, že český občan v tomto chaotickém postkomunistickém skleníku Made in Czechia zasazuje do takto nakypřené živné půdy spekulací jeden konspirační plevel kokotice ladní za druhým? Podobně jako v případě mladší konspirace o majetku Klausových ve Švýcarsku tu však platí – veřejnost ráda věří velkým černobílým přehledně vystavěným příběhům, ale realita bývá méně dramatická, a naopak mnohem komplikovanější i chaotická. Nelze se však divit podezřívavosti lidí, protože česká žitá zkušenost nahrává konspiracím více, než jakkoli zlovolná fantazie. Bohatství v zemích, kde tolikrát došlo k majetkovým transferům, jako se tomu dějinně děje u nás, má za sebou prostě až příliš často temný stín.
Závěrem je třeba říct jedno. Velká část nejúspěšnějších českých podnikatelů 90. let skutečně vyrostla díky kontaktům s lidmi, kteří měli blízko k minulému režimu. Zákony byly měkké, rudí vlci stále hladoví a možnosti téměř neomezené. Z tohoto hlediska lze skepsi veřejnosti rozumět. Kdo chtěl hrát o velké peníze, musel být ve správný čas na správném místě, často i po boku správných lidí. Ale jestli byl Kellner součástí předem připravených machinací perestrojky, nebo jen výjimečně schopný podnikatel? To už asi zůstane spíš součástí českého folklóru než historického faktu. Vzhledem k tomu, že dodnes neznáme přesnou příčinu jeho odchodu ze scény…
Nehoda vrtulníku, která v březnu 2021 na Aljašce připravila o život pět lidí včetně Petra Kellnera, je sice oficiálně uzavřena zprávou amerického Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě (NTSB), ale klíčové otázky, týkající se záchranné akce a odpovědnosti, zůstávají nedořešeny. NTSB označila za pravděpodobnou příčinu nehody chybnou reakci pilota na špatnou viditelnost („bílou tmu“) při pokusu o přistání.
Právě zde ale začíná nejasná rovina. Rodina Kellnerových a jediný přeživší David Horváth podali žaloby na společnost Soloy Helicopters a další subjekty. Tyto žaloby tvrdí, že i kdyby pád vrtulníku zapříčinila chyba pilota, oběti včetně Kellnera, který byl po havárii naživu a při vědomí, by mohly přežít, kdyby záchranná akce nebyla zpožděna o kritické hodiny.
Dosud není definitivně objasněno, kdo nese plnou právní odpovědnost za selhání nouzového lokátoru (ELT) a nedostatečnou pohotovost provozovatele k okamžité reakci na nehody. Právní bitva se tak soustředí na určení, zda zranění Petra Kellnera byla skutečně fatální, nebo zda jeho smrt nastala v důsledku zpoždění pomoci a podchlazení během osmi hodin čekání v aljašské divočině. Další nejasnosti panují ohledně role a stavu palubního personálu a průvodců.
Poradce, kouč, terapeut, homeopat, průvodce rodinnými konstelacemi, publicista a vydavatel Jiří Maria Mašek v kapitole Je třeba zabít Kellnera!, díl 6. napsal: „Odlétá se sice skrýt na Aljašku, ale i tam je dohnán a za šest dní po Klausově odstoupení někým v jednom z nejbezpečnějších vrtulníků popraven....“ I zde se tedy objevily zásadní spekulace a teorie, jak se to děje vždy, když není k dispozici sdostatek věrohodných údajů.
Ty podložené pak hovoří o tom, že jeden z horských průvodců mohl mít v krvi stopy drog, což by potenciálně ovlivnilo jeho schopnost pomoci pilotovi či organizovat pomoc. Nejsou také zcela jasně definovány vnitřní procedury záchranné operace v Soloy Helicopters a míra dohledu nad nimi ze strany amerických leteckých úřadů. Tyto spory a detaily budou klíčové pro finální rozsudky v probíhajících soudních řízeních, které mají definitivně určit finanční a trestněprávní odpovědnost za tragédii.
Poděkování za spolupráci: Michal Petruš
Zdroje: Wikipedia (ZDE), lidovky.cz (ZDE a ZDE), Refresher+ (ZDE), YouTube (ZDE), kafe.cz (ZDE), neovlivni.cz (ZDE), Česká televize (ZDE), Zem&Vek (ZDE), Věk světla (ZDE), Hospodářské noviny (ZDE)
Vložil: Marek Dobeš