Vladimír Menšík a jeho jediná, kvůli níž rozjel vražedný kolotoč
02.01.2026
Foto: Se svolením České televize - Jitka Bylinská
Popisek: Vladimír Menšík jako Karel Majer v nesmrtelném pohádkovém seriálovém hitu Arabela
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Jel stále naplno a ubrat plyn nedokázal. Nemohl se totiž zbavit pocitu, že jí něco dluží.
Pokračování ze středy 31. prosince
Svůj život brzy proměnil v nikdy nekončící závod na hranici fyzických možností, kterou se neustále snažil překračovat. A když už to vážně nešlo, pomáhal si svými „berličkami“. Tím, že se při fungování naplno neobejde bez nějaké té skleničky, se Vladimír Menšík nikdy netajil. Ve skutečnosti jich bývalo spíš víc a k nim přidával ještě každodenní dávku cigaret, přestože byl těžký astmatik. Pak mu z toho bývalo špatně, což se snažil napravovat léky. Dostal se tím do vražedného kolotoče, jehož otáčky stále zrychlovaly. Ke konci už si píchal injekce sám, a když už nebylo kam, nechal si nastálo zavést kanylu. Dokázal vydělat obrovské peníze, většinu z nich si ale užívali jiní.
Ztělesnění anděla
Ten pocit v něm klíčil už od útlého dětství. Cítil se za všechny zodpovědný a chtěl se o všechny postarat. Hlavně ale o jednu jedinou ženu, kterou bezmezně zbožňoval a která byla v jeho očích ztělesněním anděla. Jeho maminka Andělka. Na přilepšenou k malému důchodu jí každý měsíc posílal tisíc korun, někdy i dva, což byla tenkrát spousta peněz. Vydělat je ale dokázal, protože se pro rychle se rozvíjející televizní tvorbu stal téměř nenahraditelným „materiálem“. Pracoval prakticky neustále, jinak ani žít neuměl. A se stále stejně skvělými výsledky. S několika kolegy dělal až tři besedy denně, o prázdninách většinou natáčel filmy. V divadle hrál jen výjimečně, většinu svých nezapomenutelných postav vytvořil pro film a televizi. Žil silou okamžiku, miloval improvizaci a vtipnou historku dokázal vytvořit i z naprostého nesmyslu. Dokázal to vždy a za všech okolností, i když mu bylo nejhůř.
Humor je vážná věc
Populárním se podle něj klidně může stát i diletant, zatímco dobrý herec se někdy ocitne na okraji zájmu veřejnosti. Pak zbývá položit otázku, zda jednomu či druhému nechybí opravdovost. Umění navázat tu neviditelnou nitku mezi komikem a divákem se totiž neobejde bez lidskosti a laskavosti. A v tom spočívalo jádro jeho originálního humoru, který lidé tak milovali. Rád vzpomínal na dětství, vyprávěl historiky ze života a současně kolem sebe šířil tak obrovskou dávku energie, že jí nešlo nepodlehnout. „Humor je vážná věc. Jakákoliv tvořivá práce se neobejde bez vnitřní pohody tvůrce. Radost a utrpení je možné v umění zúročit jenom tehdy, když je do hloubky zažité. Jsou sice v životě člověka události a situace nad jeho síly, ale častěji nás trápí a rozdrobují rozličné malichernosti, kterým připisujeme větší význam, než ve skutečnosti mají. Schopnost uchovat si vnitřní pohodu spočívá v tom, najít věcem pravé místo v žebříčku hodnot a věnovat se podstatnému,“ vyjádřil svůj přístup k životu v knize Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života, kterou uspořádala z jeho různých rozhovorů s novináři a veřejných vystoupení jeho druhá manželka Olga.
Silvestr na přání aneb Čí jsou hory Kavčí:
Dětská láska
První manželku Věru poznal už ve skautu a dětské přátelství časem přerostlo v lásku. Skvěle si rozuměli a báječně se doplňovali, jenže to nestačilo. V roce 1955 se jim narodil Petr, o dva roky později Vladimíra a Věra se rozhodla zůstat v domácnosti. A stále více se jí zajídalo, že její partner trápí většinu času buď v práci, nebo popíjením s kamarády. Klidně odešel třeba v neděli před obědem se džbánkem pro pivo a vrátil se až za dva dny. Její pokusy o dohodu a stížnosti nebral vážně, věřil, že když se omluví s kyticí v ruce a bude chvíli „hodný“, láska všechno překoná. Za pokus o vtip považoval i předvolání k rozvodovému soudu. A přestože se nedostavil, manželství bylo rozvedeno. O děti se dá vzorně staral, většinou na ně platil mnohem víc, než měl nařízeno, a zlobit se na něj Věra nedokázala. Prostě už neměla důvod. Nakonec oba umírali ve stejnou dobu v nemocnici u sv. Anny, jen pár desítek metrů od sebe.
Trpělivá Olga
Zatímco Věra pak už zůstala sama, Vladimír se zamiloval do krásné zpěvačky z dívčí skupiny Inkognito Kvartet Olgy Strnadové, která by tehdy strčila do kapsy nejednu modelku. Už v roce 1962 se jim narodil syn, režisér Jan Menšík, o pár měsíců později se konečně vzali a v únoru 1965 přišla na svět dcera, herečka Martina Menšíková. Pak se i Olga rozhodla věnovat pouze rodině, vytvořila Vladimírovi spolehlivé zázemí, dokázala ho držet nad vodou, když mu bylo zle, a pečlivě střežila soukromí. Bylo mu 58 let, když si uvědomil, že už je opravdu zle, a tak poslal po synovci mamince peníze skoro na celý rok dopředu. Naposledy stanul kamerou 27. května 1988 v pořadu ABECEDA. Po natáčení odjel do Brna, kde měl druhý den vystupovat na galavečeru v brněnské hale Rondo. V tu dobu slavila maminka narozeniny.
Vražedný koktejl
Před odjezdem si vyzvedl léky a v Brně se nejprve stavil v nemocnici. Když pozdě večer konečně dorazil k mamince, byl prý v hrozném stavu. „Aplikoval si do kanyly střídavě stříkačky antihistaminik s těmi na povzbuzení srdce. Když si vzal léky na astma a sedativa na bolesti, usínal, nebo téměř upadal do bezvědomí. Pak si vzal léky na povzbuzení srdce, ale za chvíli se zase dusil a naříkal bolestí. To se periodicky opakovalo. Přitom ještě bral léky na bolesti žaludku. Nemohl jíst, všechno, co snědl, vyzvracel. Těžko posoudit, zda si touto samoléčbou spíš neubližoval. Možná vícenásobně překračoval přípustné maximální dávky léků,“ prozradil později deníku Aha! jeho synovec Pavel Svozil. Na večer v Rondu už sílu neměl, místo něj zaskočila Magdalena Dietlová. A diváci ho už pak nikdy nespatřili. Druhý den ráno lékař doporučil převoz do nemocnice, do sanitky už ho ale nesli na nosítkách. Po pár hodinách boj o život prohrál.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Aha!, Slávka Kopecká: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, idnes.cz, denik.cz, Reflex, Vladimír Menšík: Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života, Slávka Kopecká: Dík za váš smích aneb Já – a moje trosky)
Vložil: Adina Janovská