Proč dostal Menšík od Jana Wericha padáka na hodinu
31.12.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov - Jaromír Komárek
Popisek: Vladimír Menšík jako vedoucí bufetu Pepi ve výjimečném pokusu režiséra Jindřicha Poláka o akční kriminálku z roku 1967 Hra bez pravidel
TAJNOSTI SLAVNÝCH: aneb O skvostu, který skončil v popelnici, a o uznání od samotného prezidenta Husáka
Pokračování z pondělí 29. prosince
Inteligentní humor (pozor – nikoli intelektuální), elegantní choreografie, kvalitní tvorba scenáristů, skladatelů a textařů, profesionální práce štábu a geniální práce se scénou, světly a efekty režiséra Jána Roháče byly zárukou dobré zábavy. A když se role průvodce pořadu neboli konferenciéra (dnešního moderátora) chopil Vladimír Menšík, úspěch byl zajištěn. Skutečnou perlou mezi svátečními zábavnými peojekty, k níž se diváci nadšeně vrací i po téměř půlce století, se staly tři celovečerní silvestrovské pořady z let 1977-1979. Pět let po Menšíkově smrti vytvořil dramaturg Jaroslav Sedlák střihový vzpomínkový pořad toho nejlepšího s názvem Silvestry Vladimíra Menšíka, takže si ho můžeme znovu připomenout právě dnes na ČT1 ve 14:15, v rámci odpočinku po dobrém obědě, při přípravě slavnostního večera či později z archivu. To jsem ale ve vzpomínkách předběhla dobu. Takže…
Padák od Wericha
Dostal spoustu příležitostí, některé z nich dokonce promarnil, ať už kvůli přetlaku v pracovním diáři či následkům nějaké bujaré oslavy. Například v roce 1960, když mu Jan Werich nabídl roli v legendární divadelní hře Osvobozeného divadla z roku 1939 Těžká Barbora. Premiéru, která se uskutečnila v pražském Divadle ABC 14. listopadu 1958, jako überlandský důstojník odehrál, pak ale úspěch představení tak mohutně oslavovala, že druhý den zaspal a nedorazil na zkoušku. A nekompromisní Werich ho okamžitě vyhodil. Později, 14. června 1960, byl pořízen záznam, který ale televizní diváci viděli pouze jednou, 29. prosince 1960. Z něj filmový historik Myrtil Frýda a historik a scenárista František Goldscheider později zachránili z popelnice ve Vladislavově ulici vystříhané forbíny a scény s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem. Další části pak zachránila z archivu dramaturgyně Alena Berková, díky níž se podařilo záznam představení rekonstruovat. Lidsky ale na něj Werich nezanevřel a později se bez problémů několikrát před kamerou setkali. Například v roce 1963 v úspěšném pohádkovém podobenství režiséra Vojtěcha Jasného Až přijde kocour.
Pro srandu šla i práce stranou
Po odchodu z Divadla E. F. Buriana se už na jeviště vracel jen výjimečně a na přelomu padesátých a šedesátých let nabrala jeho filmová a televizní kariéra téměř nadzvukovou rychlost. Navzdory jedinečnému smyslu pro humor totiž rozhodně nebyl vyhraněný komik, ale bravurně zvládal i tragikomické, či dokonce dramatické postavy. Jen obtížně bychom hledali úspěšný film, v kterém by chyběl, a i při malém rozsahu role zůstával nepřehlédnutelný. V roce 1966 se mihnul i v jednom z prvních seriálů Jaroslava Dietla Eliška a její rod, a pak už se stal pro produkce zárukou kvalitního výkonu. „Byla s ním ukrutná legrace, která měla vždy určitou noblesu, dotyk vyšších mocností, poezie,“ vzpomínal na něj Jiří Sovák v knížce Slávky Kopecké Dík za váš smích aneb Já – a moje trosky. „Nebylo to opilství pro opilství, nikdy jsme netáhli flám jen proto, abychom zcepeněli. I když musím přiznat, že Laďa občas dokázal pro srandu zasklít i práci.“
Happy End:
Bakaláři mu nešli pod nos
V sedmdesátých letech byl obsazován ve filmech i na obrazovce převážně v komediích, jako skvělý bavič, suverénní konferenciér a excelentní vypravěč se ale stal především nenahraditelným „materiálem“ pro rychle se vzmáhající televizní tvorbu. Vystupoval ve stovkách pořadů, za připomenutí určitě stojí mezi jinými i legendární Bakaláři neboli příběhy ze života. Začínaly v roce 1972 podle povídek psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. A pak kohosi napadla výzva, aby své životní zážitky poslali diváci. Dopisy, které během následujících let přišly do televize, se počítaly na desetitisíce, lidé psali i to, co dosud nikomu neprozradili. Jeden z nich prý dokonce začínal slovy: „To bych neřekla ani panu faráři...“ Menšík jimi provázel diváky několik let, paradoxně je ale vůbec neměl rád. Populární pořad, který byl natáčen téměř dvacet let, považoval za „kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem“.
Srážka s ředitelem
Mnohem raději měl natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Pohádal se kvůli tomu i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou. Nakonec se „Křesla“ přece jen zbavil, údajně tak, že jednou prostě dorazil na z natáčení opilý, čímž si vysloužil okamžitého padáka. Zatímco jeho pracovní tempo bylo hektické, z pohledu režimu se z „celospolečenského hlediska“ vůbec neosvědčil. Sice se stejně jako většina kolegů stal už v padesátých letech členem KSČ, z oficiálních akcí se ale vždycky nějak vykroutil, takže byl po deseti letech ze strany vyloučen pro pasivitu. Byl ale tak jedinečný, záruka úspěchu a miláček národa, že se stal nenahraditelným. Dobře si toho byli vědomi i tehdejší mocipáni, takže ho na udělení titulu Národní umělec osobně navrhl prezident Gustáv Husák.
Pokračování v pátek 2. ledna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Slávka Kopecká: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, idnes.cz, denik.cz, Reflex, Vladimír Menšík: Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života, Slávka Kopecká: Dík za váš smích aneb Já – a moje trosky)
Vložil: Adina Janovská