Proč si Vladimír Menšík přidával celý život pět let
29.12.2025
Foto: Se svolením Filmexportu
Popisek: Vladimír Menšík jako Václav Hampl a jeho nevěsta Jana Brejchová alias Marie Marková ve filmu Štěňata, příběhu studentek zdravotní školy, které se všemožně snaží vyhnout práci mimo Prahu na tzv. umístěnku
TAJNOSTI SLAVNÝCH: aneb O náhodné chybě, která se ujala, a jak to bylo doopravdy s pradědečkem černochem
Pusu nezavřel nejspíš ani ve spánku a pohár jeho fantazie byl bezedný. Ve vyprávění vtipů byl nepřekonatelný, a i když některý třeba dávno znáte, v jeho podání je stále dokola čemu se zasmát. Kam vkročil, stal se okamžitě centrem pozornosti, společenský, navenek ve stále dobré náladě, k níž pro něj neodmyslitelně patřila i sklenka něčeho „dobrého“. A ve víru nikdy nekončící srandy nejspíš leckoho ani nenapadlo, že základem všeho, co kdy činil, byla především mimořádná zodpovědnost za všechny své nejbližší, pro které jeho srdce neustále přetékalo láskou, trpělivostí a empatií. Legendární Vladimír Menšík, bez kterého se dlouhá léta neobešel jediný zábavný program, byl prostě čistokrevný Moravák. A věřte, že vím, o čem mluvím, pár mi jich vklouzlo do života a vždy to bylo mimořádné. Moravák je totiž zvláštní druh chlapa, který někde jinde na světě nepotkáte. Rázná hlava rodiny, která je nejen zvyklá rozhodovat, ale hlavně je bezpečnou oporou, i když často velmi svéráznou. A právě v tom je to jejich kouzlo.
Chyba jako inspirace
Do velmi početné rodiny se narodil v Ivančicích u Brna 9. října 1929, později ale býval uváděn letopočet 1924. Jak to tedy doopravdy bylo? „Když jsem Láďu jednou přitlačil ke zdi, přiznal, že všechny papíry postupně předělal na rok 1924,“ prozradil Slávce Kopecké v knížce Smích a slzy Vladimíra Menšíka jeho kamarád a kolega Oldřich Velen. „Inspiroval ho ledabylý zápis úřednice při vystavování nové občanky. Napsala devítku jako čtyřku... A Láďa toho využil. Proč to udělal? Nakonec kápl božskou a povídá mi: Oldo, já bych chtěl jít dřív do penze!“ Po narození také dostal jméno Vladislav a na Vladimíra ho „překřtil“ až později legendární E. F. Burian. Smích a zábava se staly jeho světem už v dětství. Chodil na poutě, hody a tradiční venkovské veselice, ve škole ho chválili nejen že dobře zpívá… Hlavně se ale rád předváděl a byl na vrcholu blaha, když se všichni kolem bavili.
Černoch z lahůdkářství?
Dalším tajemstvím, které budilo po celý jeho život pozornost, byl jeho poněkud exotický vzhled. Kdo mu ho nadělil do vínku? Na to míval po ruce několik vysvětlení. „Já vymyslel, že se jeho prababička zapomněla s jedním z elitních Napoleonových mameluků, když se vraceli z bitvy u Slavkova. On zase vykládal, že naproti brněnskému nádraží měl velký lahůdkářský obchod pan Lamplota. Hlídal mu to fešný černoch. A tam chodila prababička nakupovat,“ vzpomínal další rodák z Ivančic a Vladimírův další kamarád, spisovatel a scenárista Jaroslav Matějka. Když bylo Vladimírovi sedm, rodina se přestěhovala do Brna. Naučil se na klavír, uměl ale také na mandolínu i klarinet. Miloval fotbal, málokdo už dnes ale ví, že kdysi dokonce hrál závodně házenou. Už tehdy také poprvé „přičichl“ k divadlu v Dětském souboru lidových písní a tanců ZK ROH První brněnské strojírny, který vedl tělovýchovný cvičitel a organizátor Adolf Pištělák. Toužil bavit lidi jako profesionál, u tatínka se ale tenhle nápad nesetkal s pochopením, takže nejprve vystudoval strojní průmyslovku.
Štěňata:
Start v uniformě
Po maturitě nejprve pracoval nějaký čas v Brněnských strojírnách, až pak se rozhodl pro Janáčkovu akademii múzických umění. Přijat byl ale až na druhý pokus. „Míjeli jsme se v tělocvičně, byl to tehdy milý kudrnatý klučík. A najednou jsme se koncem čtyřicátých let viděli při přijímačkách na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně,“ vzpomínal Lubomír Kostelka. „On mi napovídal, komise se bavila a oba nás tehdy přijali.“ Po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, a právě tam ho v roce 1954 objevil E. F. Burian. Pro své divadlo D34 (tehdy Armádní umělecké divadlo – pozn. autorky). A právě na Burianův popud začal vystupovat pod jménem Vladimír, protože prý na plakátech vypadalo lépe. Už po měsíci ale musel narukovat, takže byl oficiálně převelen do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a jeho první rolí se stal Řehořík v politické satiře Fráni Šrámka Hagenbek.
Srážka u Buriana
Přestože ho divadlo úplně pohltilo, nepřestával snít o filmu. Poprvé se mu sice povedlo dostat se před kameru už v roce 1949 v budovatelském dramatu ze života svazáků na stavbě Trati mládeže režiséra K. M. Walló Veliká příležitost, získal ale jen malý „štěk“. Teprve v roce 1956 získal i díky své vizáži postavu italského automechanika ve sportovní komedii Alfréda Radoka Dědeček automobil, diváci ho ale ve filmu sotva objeví. Poprvé se také mihl jako „křoví“ na televizní obrazovce v inscenacích Ženichové, Škorpion a Podivín, konečně ale na sebe upozornil až o rok později jako ženich v komedii Štěňata, k níž napsal s režisérem Ivo Novákem scénář Miloš Forman. Zahrál si v kriminálce Padělek, natočené podle divadelní hry Eduarda Fikera, v dramatu Miloše Makovce Snadný život a v komedii Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče Konec jasnovidce, v níž exceloval Miloš Kopecký. A v divadle byl oheň na střeše. Burian totiž filmařinou pohrdal, nepovažoval ho za umění a s prací „svých“ herců na filmových projektech nesouhlasil. Došlo ke konfliktu, který vyvrcholil Vladimírovým odchodem z divadla. V roce 1958 pak podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov a na jeviště se od té doby vracel jen výjimečně.
Pokračování ve středu 31. prosince
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Slávka Kopecká: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, idnes.cz, denik.cz, Reflex, Vladimír Menšík: Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života)
Vložil: Adina Janovská