Andělů ani salátu není nikdy dost. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Blížící se konec roku, včetně všech svátků, nemám zrovna mezi těmi nejoblíbenějšími. Určitě k tomu přispívá zima a s ní málo světla, což opravdu špatně snáším. A taky: jakmile se přiblíží konec října, ze všech stran na vás míří masová masáž vánočního šílení. I v práci přibude stresu – jako by se právě v tomhle období mělo stihnout úplně nejvíc.

A jako každý rok si říkám, že tomu nepodlehnu, a hraju hru sama se sebou s názvem O jakém to shonu lidé pořád mluví? Jenže jakmile se měsíc přehoupne a pak po městě začne chodit Mikuláš, jsem postižená jako většina ostatních. Všechny domy v naší ulici svítí jak obchody na Times Square – a to nemluvím o věncích zavěšených na dveřích, které mají sousedé rok od roku větší a rafinovanější.

Nejradši bych všechno bojkotovala. Snad i ty vchodové dveře bych nejradši vyrvala z pantů, abych na ně nemusela nic věšet. Jenže to nikdy neudělám. Pokrytecky obětuju i ten jediný den v týdnu, kdy bych mohla věnovat čas příjemné činnosti (nebo i nečinnosti), a vyrážím hned po snídani do garáže hledat vánoční dekorace.

Pod náporem generálových poznámek, že všude už výzdobu mají a my furt nic, a za hlasitého skandování syna My chceme Vánoce! nemám šanci vánočnímu běsnění utéct. A tak věsím světýlka – za asistence generála. Ten ale místo pomoci na mě hystericky křičí, když si dám schůdky na schodiště u domu, abych mohla zavěsit plastové světelné krápníky: co to dělám, že spadnu, ať jdu okamžitě dolů, že se to pověsí jinam.

A já na něj křičím z horního schodu, kam asi – a celá se u toho klepu zimou nebo strachem z metrové výšky – kam to jako chce věšet, když jsou to krápníky, ty přece musí být minimálně tady na té stříšce! V tu chvíli mám vánočního zdobení, které ještě ani nezačalo, po krk.

Ponechávám tedy krápníky ledabyle viset dolů ze stříšky nad vchodovými dveřmi – a se slovy, ať si je generál pověsí třeba na krk, jdu radši připravit těsto na perníčky. K tomu si pustím svou oblíbenou rozhlasovou stanici, abych si mohla poslechnout, jak (ne)milují Vánoce celebrity. A těší mě – i zároveň závidím – když slyším, že cukroví si nechávají péct, výzdobu jim dělá profesionál a salát připravuje příbuzný. Někteří dokonce slaví Vánoce v Karibiku.

A já? Až do Vánoc nevydechnu, protože je nepřípustné, aby dům nevoněl cukrovím, aby salát obsahoval pochybné ingredience (kdyby ho připravoval někdo jiný než já), a abych zaplatila majlant za profi výzdobu – to už vůbec nepřipadá v úvahu.

Den před Štědrým večerem mám konečně téměř všechno hotové. Sváteční bramborový salát ukládám do lednice s vítězoslavným pocitem, že zítra už jen nasmažím horu řízků. Unavená, ale šťastná, že se to všechno snad podařilo, kývnu na prosby generála i syna o ochutnávku salátu. Pak padám do postele a sním o Vánocích někde daleko – ideálně tam, kde se tenhle svátek vůbec neslaví.

Druhý den z postele nespěchám, mám přece všechno skvěle připravené. Když mě ale z postele vyžene synův strašný hlad, který žádné zlaté prasátko nepřebije, a jdu zkontrolovat salát, zkoprním. Víc než půlka obří mísy mého bramborového salátu ke štědrovečerní večeři je pryč!

„No to snad ne! Kde je salát?!“ vykřiknu – a vzápětí mi vyhrknou slzy, když si v mžiku představím, jak jíme místo salátu k řízkům chleba. Generál mlčí a ukazuje na svého syna, jakože tu půlku mísy snědl on.

Vztek nedokážu ovládnout. „Tak ty to svedeš na to nebohé dítě?“ křičím na generála, zatímco syn se dušuje, že měl jen dvě lžíce – a začne taky brečet. Generál se ale nehodlá vzdát. Prý měl taky dvě lžíce.

„Tak to ho sežral náš pes, nebo snad já a nevím o tom?!“ řvu a ukazuju na generála prstem. „Kdyby ses aspoň přiznal!“

Pak už to ve mně bouchne: „Tak končím! Tak nic! Žádný Vánoce nebudou!“ Prásknu dveřmi, neschopna zastavit proud emocí, který mnou cloumá. „Mně to nevadí,“ biju se do prsou, „mně ne!“ A bez odpovědi na generálovu otázku, kam jdu, odcházím. Kam asi? Koupit suroviny na nový salát.

Zahladila jsem dokonale stopy po generálově nočním tažení na bramborový salát, ale s ním jsem už nechtěla mluvit. Synovi jsem jeho „dvě lžíce“ víceméně uvěřila, ale generálovi ani omylem. Znám jeho noční výlety do lednice až moc dobře.

I když jsou Vánoce, zařekla jsem se, že je pro mě vzduch. Nakonec jsem u obalování řízků, za zvuku koled, přece jen změkčila své předsevzetí.

A nebýt toho, že syn začal dosti hlasitě řešit nepředaný dárek s kamarádem, vydržela by mi dobrá nálada až do večeře. Jenže jsem se zase nechala strhnout emocemi. Syn se urazil, když jsem mu řekla, ať mu ten dárek donese a víc to neřeší.

Na prahu padesátky jsem konečně pochopila, proč si lidé přejí „klidné Vánoce“. Protože asi jen málokdo je skutečně klidné má. Někde jsem dokonce četla, že se až padesát procent rodin na Vánoce pohádá.

Moje nejlepší kamarádka mi vyprávěla, jak to dopadlo u nich. Je ze tří sester a na Vánoce jsou téměř vždy pohromadě – i s rodiči, rodiči svých manželů a všemi dětmi. Kamarádčina nejmladší sestra má logicky nejmladší děti, zatímco kamarádka a nejstarší sestra už mají děti čerstvě dospělé.

Nejmladší ze sester každý rok připravuje pro babičku a dědečka svých dětí kalendář z fotek svých ratolestí. Kamarádku napadlo, že by spolu se starší sestrou mohly udělat rodičům podobný kalendář – z fotek svých velkých dětí. A tak rodiče dostali kalendáře tři. Když to nejmladší dcera zjistila, byla doslova pobouřena a obvinila sestry, že zničily její tradici. Nakonec se pohádaly, došlo i na slzy a výčitky. A pak tvrďte, že Vánoce jsou nejkrásnější svátky v roce.

Nakonec ale i u nás, po všech těch vypjatých situacích, jsme se ve svátečním oděvu sešli u večeře – všichni už v dobré náladě. Po večeři následovalo hraní koled mého syna na akordeon a mé zpívání, které se ovšem neobešlo bez nejapných poznámek generála. Ten do mě šťouchal, přiblble se usmíval a ptal se, jestli to moc neprožívám.

„No to určitě,“ odsekla jsem, šťouchla do něj tak, až zavrávoral, a poslala ho se synem a prskavkami ven, abych mohla pod stromeček nanosit dárky a zazvonit na zvoneček.

Při jejich rozbalování jsem přemýšlela, jestli by se místo věcí nedaly do těch krásných papírů s vánočními motivy zabalit raději laskavost, úsměv, zdraví, láska ve všech možných podobách, humor…

A najednou to tu bylo. Zpod papíru na mě vykoukl sádrový anděl – úplně stejný, jakého jsem dostala vloni. Šeptla jsem generálovi do ucha:
„Dal jsi mi stejnýho anděla jako vloni.“

A on na to úplně klidně:
„No, ale podívej se, co je tam napsáno.“

Neviděla jsem nic jiného než to, co bylo i na tom loňském: Anděl pro Tebe.

Aha. Pro tebe prostě není nikdy dost – nejen bramborového salátu, ale i sádrových andělů potřebuješ pro mě celý zástup.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová