Když Česko udávalo tón Evropě: Veletržní palác. Časosběr
13.12.2025
Foto: Se svolením IPR Praha - František Illek
Popisek: Veletržní palác v Praze, v době vzniku největší stavba svého druhu na světě
Několikrát v dějinách se stalo, že to byla naše země, kdo udával tón a ovlivňoval svět. Meziválečné Československo představovalo vrchol národní emancipace.
Ale také rozkvět kultury na takové úrovni, že na to ještě dnes někteří vzpomínají. A ztělesněním této zlaté éry se stala budova v Holešovicích. Přelom 19. a 20. století byl érou secese, spíše se mu ale přezdívá Belle Epoque.
Francouzský termín pro „krásnou dobu“ nepředstavoval jen umělecký styl, jedná se spíše o pojmenování pro celou éru vynálezů, pokroku a krásy. Prosperita nastala po období válek, které byly zakončeny vznikem německého císařství, jehož sjednocování pod taktovkou ambiciózního Pruska poznamenávalo Evropu až do počátku sedmdesátých let. Závěr století proti tomu přinesl mír, ale také modernitu.
Vynálezy devatenáctého století a prosperita propojeného světa měnily k nepoznání celá města a regiony. Bohaté Německo vybudovalo v Berlíně hlavní město do krásy, ze které dnes po četném bombardování bohužel zbyly jednom zlomky, Paříž se díky Napoleonovi III. proměnila v město s velkými bulváry a nevídanou atmosférou. Svobodný mírový duch byl právě ve městě nad Seinou cítit ze všech evropských metropolí nejvíc. Kuriózně poté co v Prusko-francouzské válce Francie prohrála takřka „na hlavu“ a tato porážka udělala ze sousedů na Rýně nesmiřitelné rivaly na mnoho dalších desetiletí.
Byl to jeden z hlavních důvodů, proč byla „epocha krásy“ ukončena tou nejbrutálnější řeží, která dostala označení Velká válka. Pojmenování jí patřilo právem, zapojily se téměř všechny mocnosti Evropy, od roku 1917 skoro celý svět. Životy mladých mužů byly likvidovány nepředstavitelným množstvím moderních zbraní, k jejichž vývoji přispěly všechny ty úžasné vynálezy devatenáctého století. Byly to čtyři roky marných pokusů posunout zákopy o pár metrů, protože generálové nebyli schopni vymyslet taktiku, která by prolomila pat. Mlýnek na maso, který celé generaci zásadně poznamenal pohled na svět.
A když to všechno skončilo, vraceli se vojáci do úplně jiného světa, než jaký v roce 1914 opustili. Za těch pár let se změnil více, než za předcházející staletí. Monarchie padly, vznikaly nové státy a realizovaly se myšlenky, které doposud zůstávaly pouze v knihách a úvahách intelektuálů.
V literatuře známe pojem Ztracená generace, zahrnující skutečně generační zpovědi mladých mužů, kteří prošli zákopy. A pak museli čelit nejen novému světu, ale i nepochopení, protože jejich šílené zážitky si nikdo v zázemí nedokázal představit. Vznikla díla, která si dovolila kritizovat a ukazovat život po válce, jaký skutečně byl. Mezi autory najdete takové hvězdy, jako byl Henri Barbusse, který dílo Oheň publikoval již v roce 1916, nebo moji oblíbenci Erich Maria Remarque a Francis Scott Fitzgerald.
Velmi oblíbeným slovem se stala „revoluce“. Nejen v politice, ale i v umění, kde se hlavním trendem stalo co nejradikálnější odmítnutí předcházejících stylů. Nové trendy mnohé šokovaly, někteří často nechápali, na co se dívají.
Československo jako čerstvě vzniklý stát budovalo své struktury úplně nanovo. Byly potřeba nové zákony, také stabilizace hospodářství, na kterou se dívali rozdílně ministr Rašín a národohospodář Engliš. Jak se ve dvacátých letech ekonomika dostávala do kondice, mohli si lidé konečně užít radosti nad novou republikou, která završila Národní obrození. Později se tomu začalo říkat Zlatá dvacátá.
Centrem dění byla Praha, kterou také čekaly zásadní změny. Od roku 1922, kdy vznikla Velká Praha, se utvořila mimořádná městská aglomerace, která se začala rozvíjet jako celek. Modernizací procházely hlavně bývalé tovární čtvrti, Smíchov, Karlín a v neposlední řadě Holešovice.
Právě zde, na pozemku bývalé slévárny, vznikla výstavní budova, která měla být symbolem této éry, přičemž nikdo netušil, jak pohnutý bude mít osud. Když v roce 1924 byla vyhlášena architektonická soutěž na výstavní palác, už ze zadání bylo zřejmé, že se hledá něco, co vystihne dobu a její styl. Z vítězného návrhu modernita přímo čišela, od roku 1925 tak probíhala výstavba budovy, která posléze dostala název Veletržní palác. Autory byli dva moderní architekti, Josef Fuchs a Oldřich Tyl.
Především k Fuchsovi mám velmi kladný vztah. Když doma vyhlédnu z okna, vidím jednu ze dvou funkcionalistických vil, které vystavěl v naší čtvrti. A je přesně taková, jako Veletržní palác. Čisté linie, žádná zdobnost, čirá funkcionalistická vzpoura proti předválečné architektuře. Přesně si uvědomíte, jak tehdy architekti přemýšleli, co považovali za podstatné a v čem se chtěli rozejít s minulostí. Chvála majitelům, že vilu zrekonstruovali ve funkcionalistickém stylu, opravdu to lahodí oku.
Funkcionalismus, od slova „funkce“. Veletržní palác byl od počátku zamýšlen jako výstavní prostor, a tomu odpovídá i architektura. Interiér je vzdušný, všude máte obrovský prostor a pocit volnosti. Jeho dvorany jsou tak prostorné, že v nich byla vystavována i rozměrná plátna Muchova cyklu Slovanská epopej. Když stojíte v centrální dvoraně a koukáte na patra, která se vinou kolem, připadáte si maličká. Ale není to žádná tíživá velikost.
Po dostavbě v roce 1928 zde celkem vzniklo ohromujících 13 500 metrů čtverečních podlahové plochy. Na konci dvacátých let 20. století tak v Praze stál největší výstavní palác na celém světě. Ambiciózní metropole konečně měla prostor pro konání mezinárodních i domácích veletrhů. Celkem dokázal prostor pojmout na deset tisíc návštěvníků.
Budova byla tak funkcionalistická, že to víc už snad ani nešlo. Horizontální pásová okna jsou jednoznačným poznávacím znamením, kterým budovu poznáte na první pohled na každé fotografii. Prostě proto, že žádná druhá taková na světě neexistuje. Kvalitu a krásu pražské moderny ocenil i věhlasný Le Corbusier.
Ikona meziválečné architektury viděla palác v roce jeho otevření a uvedla: „Gratuluji Praze a její architektuře ke schopnosti realizovat tak grandiózní stavební projekt. Když jsem viděl Veletržní palác, uvědomil jsem si, že musím tvořit veliké budovy. Já, který doteď postavil jen pár docela malých domů s mizivými rozpočty.“ Nebyl by to Le Corbusier, aby neměl i několik poznámek kritických, ale že po návštěvě Prahy zaměřil svůj talent na velké budovy, to je historický fakt.
Budova sloužila veletrhům až do počátku padesátých let, samozřejmě s přestávkou válečných roků, kdy se veletrhy nekonaly. Bohužel v dobách této apokalypsy byla svědkem toho nejstrašnějšího, když bylo právě zde vybudováno shromaždiště našich spoluobčanů židovského vyznání, na kterém začínala jejich děsuplná cesta mašinérií koncentračních a vyhlazovacích táborů. Když běsnění skončilo, vrátily se do Holešovic veletrhy. Po roce 1948 zájem světa o vystavování v Praze výrazně poklesl, takže byly využívány hlavně kanceláře Veletržního paláce, které si pronajímaly zahraniční obchodní společnosti.
Krásu a lesk funkcionalistické budovy zachvátil v podvečer 14. srpna 1974 rozsáhlý požár. I když hasiči dorazili extrémně rychle, první jednotka byla na místě do deseti minut a celkem zasahovalo 25 jednotek, nedokázali zabránit totální zkáze funkcionalistického klenotu.
O velikosti a rozsahu ohně svědčí fotografie, zachycující požár. Velmi dramatická je jedna barevná, na které je vidět železobetonový skelet, z jehož oken šlehají metrové plameny. Spojení „v jednom ohni“ tady není nadsázka. Ohromující devastaci pak ukazují snímky z interiéru. Ve dvoraně vidíte na zemi mezi troskami žárem pokroucené železo, jehož lesk, tvrdost a nezničitelnost byla pýchou Fuchsova uměleckého vyjádření.
Požár vznikl samovznícením fermeže v dílně lakýrníků, oheň pak začal patra polykat extrémní rychlostí. Papíry z kanceláří Veletržního paláce byly nacházeny až v Karlíně, což je pěkný kus cesty, a ještě přes řeku.
Marný boj hasičů trval celých šest dní, požár byl kompletně uhašen až 20. srpna 1974. Snímky budovy, svítící mezi proudy vody do dáli ohněm, jsou ve své děsivosti ohromující. Pro hasiče se nejspíš jednalo o předem prohraný boj. Představa, že by se někdo pokusil hasit v obrovském a žárem pohlceném interiéru, se zdá nereálná.
Celková škoda byla vyčíslena na 220 milionů korun československých, což je při tehdejší cenové hladině skutečně závratné číslo. Vzhledem k rozsahu škod se dokonce vedly diskuse, zda by nebylo lepší palác kompletně srovnat se zemí. Naštěstí tento osud budovu nepotkal, v roce 1976 bylo rozhodnuto o jejím přidělení Národní galerii a zároveň započala finančně i časově náročná rekonstrukce.
Byla to výzva skutečně monumentální, odpovídající velikostí budovy. Důkazem může být, že definitivní konec rekonstrukce přišel až v roce 2000.
Důležitějším datem ale byl 13. prosinec 1995. Právě před třiceti lety se veřejnosti otevřela tři patra se stálou galerijní expozicí. Budova už nesloužila veletrhům, ale našla zde domov mimořádná umělecká díla ze sbírek moderního umění. A už od devadesátých let, kdy se Praha znovu otevírala světu, dokázala českým milovníkům výtvarného umění nabízet skutečné lahůdky.
Budova, která je sama uměleckým unikátem, se tak stala domovem děl, která často také chtějí šokovat, bourat staré pořádky a vyjadřovat uměleckou formou proměnu světa. Stálé expozice ukazují jednotlivé etapy uměleckého vývoje od devatenáctého století až po dnešek, byla zde vystavena Muchova Slovanská epopej i multimediální díla tvůrců jednadvacátého století.
Rozlehlý a vzdušný prostor Fuchsova a Tylova paláce se ukázal být velmi flexibilní galerijní plochou, kde může vyniknout velikost i detail. Dnes je to jedinečný moderní prostor, nabízející i umění z doby, kdy sám vznikal. To bylo před sto lety, před padesáti jeho historie málem skončila, aby před třiceti našel zcela nový smysl a využití. Dějiny umění i dějiny naší země. Tak se tam někdy zajděte podívat, všímejte si nejen obrazů či soch, ale i nezaměnitelných rysů funkcionalismu, který ocenil i věhlasný Le Corbusier.
Jako milovnice architektury 20. století jsem ráda, že se Veletržní palác po vyhoření neporoučel k zemi.
Zdroje: Wikipedia, Národní galerie Praha (ZDE a ZDE), praha.camp (ZDE), Národní památkový ústav (ZDE), Seznam Zprávy (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo