Kupte si hrob. Značka: Z druhé ruky. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Hrobeček

Mizerně jsem se vyspal. Ostatně, jako obvykle. Za ranního kuropění jsem zamžoural očima a vzápětí se posadil na kraj postele.

Kocour Záviš, který se mnou s oblibou spává a roztahuje se v posteli, se lekl a velikým obloukem přeskočil pokojík a schoval se do šera úkrytu pod psací stůl, na kterém jsem už dávno nic nenapsal. Se zájmem, až mu svítily oči, pozoroval, jestli se mi podaří narovnat ztuhlá záda. Po několika marných pokusech jsem toho nechal a místo toho třikrát zakroutil hlavou, to ještě šlo.

Tepelné čerpadlo, které topí, jen když je venku teplo, toho jako obyčejně moc nepředvedlo, a tak jsem si oblékl župan.

Pak jsem se přichystal překonat další překážku – chodbičku do koupelny.

Vykročil jsem. Zrádný župan nastavil svou kapsu přímo proti klice dveří, kapsou jsem se zahákl za kliku a podivná síla mne hned po ráně dubových dveří do čela hodila zpátky na postel.

Kocour Záviš se drze zachechtal, ale to se mi možná jen zdálo. Bouli jsem si rukou, zatím ještě nepostiženou artritidou, pokoušel zatlačit zpátky do hlavy a zároveň shodil kocoura, který mi skočil na rameno a pokoušel se oblíznout pro něj neznámý objekt na mém čele.

Dopotácel jsem se do koupelny.

Nemilosrdné světlo nad zrcadlem ukázalo, že nejmladší část na mém obličeji je ještě červená, ale už modrající vyklenutá boule. Kolem ní vrásky, prořídlé, šedivé, kdysi bujné háro, roztřepené na všechny světové strany, obličej válečníka po prohrané bitvě, zarůstající šedivým strništěm.

Štětka na holení mi z ještě ztuhlých prstů vypadla do umyvadla, až to bouchlo a kocour pro změnu skočil do vany.

Najednou se mi v hlavě rozsvítilo a já věděl, co musím udělat.

Koupím si hrob.

U nás máme autem nedaleko docela pěkný hřbitůvek s kostelíčkem s dřevěnou věží a pěkný hrob je výhodnější než nejistý bitcoin.

Celou záležitost jsem prokonzultoval s mírně překvapenou rodinou, která dala nenápadně najevo, že původně plánovala rozsypat mě na naší docela prostorné zahradě. Nápad určitě dobrý, ale když jsem si uvědomil, že na zahradě už máme pohřbeného psa mé bývalé ženy, nasypat mě vedle psíka, i když hodného, mi připadalo trochu nedůstojné.

(Pro toho psa, samozřejmě.)

Jak jsem ale záhy zjistil, nové hroby nejsou, když máte štěstí, seženete jenom second hand. Tedy hrob po někom, za něhož se jeho blízkým už nechce platit nájem.

Vyrazil jsem na hřbitov s tím, že ty zanedbané hroby dole pod svahem budou nejspíš volné. Ve stínu stromu, kolem trávník, klid, přesně jako kolega operní zpěvák Bílek ve filmu Kulový blesk.

Vyrazil jsem na hřbitovní správu.

Psali jsme

Příběhy ze záhrobí II. Sobota Jaromíra Janáka

„Jméno, příjmení, datum úmrtí?“ vyzvala mě rázně paní za okénkem do reproduktoru.

Řekl jsem jméno a příjmení.

„Datum úmrtí?“

„Já jsem ještě živej,“ hlesl jsem nesměle.

Paní si rozsvítila světélko nad přepážkou a vytřeštila na mě oči: „Tak co si kupujete hrob?“

Nevěděl jsem, jestli bude správné ji informovat, že bych byl raději pohřben na hezkém hřbitůvku než u nás na zahradě, sice také hezké, ale vedle kokršpaněla.

Paní se slitovala.

„Máte s sebou někoho, kdo to za vás podepíše?“ zeptala se naučeně.

Když jsem řekl „já to zvládnu sám“, paní si nasadila brýle a zpytavě si mne prohlédla. Pak ukázala prstem na řádek na formuláři: „Exhumaci si budete platit sám, je vám to jasné?“ řekla a její zrak se mi vpil do tváře, aby poznala, jestli ji dobře chápu.

Raději jsem přisvědčil, i když jsem přesně nevěděl, proč by mě měli exhumovat.

„Von je asi blbej,“ řekla za zvukotěsným sklem své kolegyni, což zachytil i mikrofon, který zapomněla vypnout.

Když to zjistila, řekla už laskavěji: „Pošleme vám plánek, co je volné. Moc toho není, tak si pospěšte.“ Lehce mě zamrazilo, slušně jsem pozdravil a nezapomněl za sebou podle nápisu na nich zavřít dveře.

V den D zrovna hustě sněžilo. Skočil jsem z našeho zasněženého kopce do auta a klouzal dolů, abych se do dalšího kopce prosmýkal ke hřbitovu. Tam jsem se probrodil čerstvou vrstvou sněhu a podobný sněhuláku jsem našel svůj budoucí hrob.

Podvečerní dopravní zácpou jsem se prodral na hřbitovní správu. Z rozehřátého sněhu ze mne před okénky úřadu kapala voda a v botách mi čvachtalo.

„Berete?“ zvedla paní hlavu od lejster.

„Beru,“ vydechl jsem.

„A jakže se to jmenujete?“

„Janák.“

„Vždyť jsem to říkala. Vy už tam ležíte!“ řekla pohřební paní.

Klepal jsem se po celém těle, ale nakonec jsem se přece jen odvážil podívat na nápis na hrobě:
„ANASTÁZIUS JANÁK.“

„Tak jste to vy, nebo nejste?“ zeptala se paní.

„Nejsem,“ oddechl jsem si, zaplatil poplatek, dostal potvrzení, a když slíbili, že mi dají včas vědět, jel jsem se domů usušit (od sněhu).

Nad tím, CO mi dají vědět, jsem se už radši snažil nepřemýšlet.

Vložil: Jaromír Janák