Věra Tichánková: Navždy zmařený sen a masakr, který jí zachránil život
12.12.2025
Foto: Divadlo S. K. Neumanna - Jaromír Svoboda
Popisek: Věra Tichánková v roce 1966, v divadelní hře anarchistického a lyrického básníka Fráni Šrámka z doby první světové války Zvony
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Hrůzné zážitky, páchané nacisty, ji na celý život spojily s partnerem, kterému vyvraždili celou rodinu
V nestárnoucí dětské hudební komedii Ať žijí duchové! ztvárnila v roce 1976 postavu Pilátové, které celá vesnice říká Černá kronika, a tahle přezdívka jí už zůstala. Tchyně, tetička, babička… rázná, přísná, odtažitá, tvrdá a náladová. Taková byla většina postav, které ztvárnila nezapomenutelná Věra Tichánková. Bylo jich více než sto dvacet a k nim jen třeba ještě přičíst další v téměř třech desítkách seriálů. Opravdu velké hlavní role se jí sice vyhýbaly, před kamerou ale rozhodně neplnila pouze funkci „křoví“. Naprosto jedinečná byla třeba jako bodrá hospodyně Heřmanka, která v seriálu Byli jednou dva písaři s nadhledem komentovala zázračné vynálezy svých šéfů, pánů Bouvarda a Pétucheta. S hereckými kolegy Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem si výborně rozuměla a na natáčení v Trojanově mlýně, u Únětického potoka nedaleko Prahy, velmi ráda vzpomínala.
Stěhování sem a tam
Její rodiče pocházeli oba z Lomnice nad Popelkou, vzali se ale až v Praze, kde otec Antonín působil na ministerstvu. Byl ale často překládán, takže se Věra narodila 7. prosince 1920 ve slovenské Žarovnické Huti, v romantické podhorské oblasti na úpatí Štiavnických vrchů, kam putoval coby úředník Státních lesů. Odtud se stěhovali do Brandýsa nad Labem, a pak do Liberce, kde se v roce 1928 narodila její sestra Marie. Když bylo Věře třináct, otec náhle zemřel a jeho vdova Stanislava se pak vrátila s dětmi a těžce nemocnou babičkou do Brandýsa. Tam také Věra studovala na gymnáziu a ráda vzpomínala mimo jiné i na brandýský zámek, kde měli podnikový byt. Odmalička ale snila, jak jednou opustí maloměsto a vydá se do velkého světa. Proto se pilně učila cizí jazyky, výborně zvládla němčinu i francouzštinu a plánovala odjezd hned po maturitě. Druhá světová válka ale všechno obrátila naruby.
Herectví jako záchrana
Maturovala už za okupace, takže si nebyla jistá, co dělat dál. ‚Nakonec za mi rozhodla náhoda. Rodinní přátelé, kteří vlastnili malou továrnu na kosmetiku, totiž právě hledali někoho, kdo rozumí chemii. A ta Věru vždycky bavila. Na Vysokou školu chemicko-technologickou byla přijata bez problémů, jenže už v říjnu 1939 nacisté české vysoké školy zavřeli. Hrozilo jí totální nasazení, takže se vypravila do pražského Městského divadla na Královských Vinohradech za Jiřinou Štěpničkovou. Ta jí sice řekla, že herectví neučí, poslala ji ale k herečce a profesorce Státní konzervatoře Anně Suchánkové, která ji připravila ke zkouškám na konzervatoř. Koneckonců k divadlu ji odmalička vedli oba rodiče, otec často hrál alespoň jako statista a stejně nadšeně chodil se svou ženou i do kina. A malou Věrku brávali s sebou. U zkoušek uspěla a studovala u profesorů Anny Iblové, Jiřího Plachého, Jiřího Frejky a Miloše Nedbala. Jenže…
Ať žijí duchové!:
Putování za svobodou
V listopadu 1939 se zúčastnila pohřbu Jana Opletala, a pak pomáhala shánět potravinové lístky pro lidi v ilegalitě se spolužáky Vladimírem Adámkem, pozdějším ředitelem Divadla Jiřího Wolkera, a Oldřichem Musilem. Jenže je kdosi udal a v roce 1943 byli všichni zatčeni gestapem. Po výslechu v nechvalně proslulém Petschkově paláci Věra putovala nejprve do věznice na Pankráci, pak ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně a koncem války k soudu v Drážďanech. Tam naštěstí přežila zničující spojenecký nálet, který zasáhl i budovu soudu na Münchner Platz a z cel vězně vyvedli až Američané. Pak musela pěšky do sběrného tábora v Lipsku, odkud Američané konečně osvobozené vězně převezli do Plzně. Domů do Československa se tudíž Věra vrátila oklikou teprve 28. května 1945.
Dvě zraněné duše
S nemocnou duší, pošramocenou prožitými hrůzami, a se snem o lepší budoucnosti nastoupila konečně v roce 1946 do svého prvního angažmá v jihlavském Horáckém divadle, které mělo pověst nejlepšího oblastního divadla v republice. A o dva roky později přibyl do souboru o pět let mladší Jan Skopeček, který si nesl v duši stejné trauma. Kvůli židovskému původu po matce skončil v koncentračním táboře Osterode, a když se po válce vrátil domů, zjistil, že jeho otec před pouhým dnem zemřel a ve fašistickém běsnění přišlo o život patnáct jeho příbuzných. „Jan přišel do jihlavského divadla dva roky po mně a na první pohled působil jako drzý mladík, který si dělá ze všeho legraci. Jenže jeho humor mi byl tak blízký, že jsem s ním chtěla být stále častěji. Dokonce si pamatuju moment, při kterém mu při představení ujely nohy, protože měl boty ušité z flanelu, a já se jen smála a nemohla přestat. V ten okamžik mě naprosto uchvátil,“ vzpomínala v rozhovoru pro idnes.cz.
Pokračování v pondělí 15. prosince
(zdroje. Wikipedie, ČSFD, Paměť národa, Památník Terezín, Divadelní encyklopedie - Horácké divadlo, Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce - Divadlo a společnost 1945-1955, idnes.cz, Blesk, Aha! pro ženy, bkovarikova.cz)
Vložil: Adina Janovská