Kam s ním? Do hrobky. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Už nevím, kdy přesně to začalo, ale jisté je, že se z toho stala generálova nová posedlost. Nejdřív jen tak nenápadně — nesl věneček na hrob své mamince. O týden později mi hlásil, že je ten hrob v hrozným stavu, a o další týden už byl vybavený nářadím, kýblem, rukavicemi, tmelem a vizí. A jak znám generála — když má vizi, všichni by si měli vzít přilby.

Tři týdny trávil převážnou část volného času na hřbitově. Když něco tvořil rukama, byl šťastný jako dítě s plastelínou. Dokonce prý potkal pár známých a hezky si popovídal. O čem, to jsem se radši neptala, protože jsem tušila. Na hřbitově se témata nabízejí sama — zdraví, nemoci, dědictví, kdo co komu slíbil na smrtelné posteli.

Když bylo hotovo, maminčin hrob ozdobil čerstvými květinami v decentních květináčích, ustoupil o krok a tvářil se jako Michelangelo, co právě dokončil Pietu. Chlubil se své nevlastní sestře. Ta ovšem jeho radost nesdílela a sdělila mu — dost neomaleně — že by s tímto hrobem neměl počítat pro sebe. Důvod neznámý. Ale sdělení bylo natolik jasné, že se generál urazil, práskl v duchu víkem a už nikdy na hrob své mámy nešel. Ani argument „maminka přece za tvou sestru nemůže“ neobstál.

Musím říct — hrob opravil opravdu pěkně. Nechtěla jsem, aby byl smutný, když ho sestra tak odbyla. Tak jsem mu ho pochválila hned několikrát. Možná jsem to neměla dělat.

Asi po měsíci za mnou přišel: „Přemýšlel jsem. Mám už nějakej věk, nikdy nevíš hodiny ani dne a v mým věku už vůbec ne… tak bych si rád pořídil hrobku. Rodinnou. Naši.“

Polilo mě horko. Ne proto, že bych odmítala smrt jako téma, ale hned jako investici. Jestli si něco nechci pořizovat ve slevové akci v listopadu, tak hrobku. Navíc — já chci jednou spočinout blízko rodiny, domova, dětství. A sdílet věčnost v malém městečku, kde jsem si sotva zvykla jen proto, že tu máme dům a ticho? To ne.

Ale jak tohle jemně vysvětlit generálovi, který má na všechno projekt? Dneska to téma odložím, říkám si. Třeba se nevrátí. Vrátilo.

Začala jsem ale přemýšlet moderně: loučka, rozptyl, příroda, strom, diamant — nebo aspoň eko verze rozloučení, která nezahrnuje žulu, leštění a fotku o rozměru 20×30.

„A pak si vnoučata řeknou — vidíš ten dub? To je kus dědy,“ navrhla jsem generálovi pateticky.

Generál na mě koukal, jako by mi narostly dva rohy a zelené oči:
„To je šílený. Děláš si srandu? Mrtvý patří na hřbitov. Tečka.“

Do diskuze se přihlásil náš syn: „Já viděl, že v Indii je spálí venku na hranici a popel hoděj do řeky. A pak si tam perou prádlo.“

„Na co to dítě kouká? To snad není možný!“ rozčiloval se generál.

Já byla jak zkoprnělá — z dítěte, z generála a z toho, že s ním do hrobky prostě nechci.

„Jenže já chci do moře,“ prohlásila jsem rezolutně.

Generál zbledl. „Ale já myslel, že budeme mít hrobku. Já už ji namaloval, jak by mohla vypadat. Ze žuly. S našima jménama. A fotkou.“

„NE!“ vyletělo ze mě. „Jestli chceš ty, klidně si ji postav, ale já tam nechci. Je mi to cizí.“

Syn trefně poznamenal: „Mami, nebude ti to už jedno?“

„Možná bude. Ale teď ne. A teď mám právo říct, co chci.“

Generál mlčel. Jeho typické mlčení, které mává bílou vlajkou i červeným alarmem zároveň.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Půjdu tam sám. Ale kam budou chodit tvoje vnoučata? Budou si muset koupit drahou letenku k moři, aby tam vysypali popel? A pak každý rok na dušičky budou s každou mořskou vlnou vzdychat, hele, ta mi připomíná babičku.“

„Nemusejí nikam lítat, ani honit vlny. Důležitý je, aby si mě pamatovali živou, ne jako kus kamene s vyrytým jménem.“

„No jo — tys byla vždycky taková,“ uzavřel generál.

„Jako jaká?“

„Neukotvená,“ vmetl mi od očí.

„A ty jsi ukotvenej až moc.“ Otočila jsem se k němu zády.

Generál se zvedl ze židle v kuchyni a práskl za sebou dveřmi. Týden bylo ticho. Jenže začal někam pravidelně odcházet. Vzal si montérky. Občas přišel zašpiněný. Došlo mi to. On si tu hrobku prostě neodpustí.

A měla jsem pravdu — neodpustil. Jednoho dne se vrátil odněkud s jiskrou v oku a špinavýma rukama. „Tak hotovo,“ pronesl spokojeně, jako by právě dokončil zídku na zahradě, ne cosi definitivního.

„Co jako hotovo?“ zeptala jsem se opatrně. „Ta naše hrobka. Objednal jsem místo. Smlouva podepsaná.“ Řekl to tónem, jakým jiní oznamují, že koupili dům.

Sedla jsem si. „Jako... naši? I když já nechci?“ zkusila jsem si to potvrdit, třeba jsem špatně slyšela.

„Neboj,“ uklidňoval mě. „Ty tam nejsi.“ Zmlkla jsem.

„Já tam dal jenom sebe,“ pokračoval a přitom se zatvářil jako člověk, který myslí, že právě pronesl nejromantičtější větu roku.

„Jenom sebe,“ znělo mi v uších. Takže generál má hrobku.
Pojistil se, aby za ním musel jeho syn — a třeba i jeho děti — chodit.
Teda on si to tak myslí. Že si zajistil posmrtný zájem alespoň dvakrát do roka.
Akorát že vůbec.

Život ve dvou je někdy zvláštní.
Někdo vám koupí květinu, někdo snídani do postele —
a někdo si ze všeho nejradši nechá vytesat jméno do místa posledního spočinutí.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová