Jan Pohan: Jediná návnada, na kterou mohl zabrat, a osiřelý scénář
10.12.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jan Pohan v roce 2009, v dokumentu z cyklu Třináctá komnata
TAJNOSTI SLAVNÝCH: V roce 1945 se definitivně stal Janem Pohanem, to už mu ale zase byl pro změnu vyčítán německý původ.
Pokračování z pondělí 8. prosince
V dramatických dnech Pražského povstání se čtrnáctiletý Jan Pohan konečně mohl vrátit k adoptivním rodičům a 12. května propustili z nacistického žaláře podplukovníka František Pohana. Bratra Bedřicha zadrželi revoluční gardisté zadrželi a skončil ve věznici na Pankráci. František se mu snažil pomoci, tentokrát byla ale rodinná přímluva neúspěšná. A Jan se na něj zlobil, vyčítal mu, že se snažil málo. Po jedné hádce utekl z domova, a hlídal pak v pohraničí statky po odsunutých Němcích. Zpátky domů ho dostali až lstí, telegramem, že babička zemřela. „Bylo mu jasné, že se táta nevrátí domů kvůli nikomu jinému než kvůli babičce. Babička Sidonie zemřela až v roce 1953,“ vyprávěla po letech jeho dcera Kateřina.
Další člen rodiny na Pankráci
Nakonec se vyučil a později ještě absolvoval obchodní školu. A 25. února 1948 se zúčastnil pochodu studentů, kteří chtěli požádat prezidenta Beneše, aby komunistům neustupoval. Policie průvod rozehnala v Nerudově ulici, Jan byl zatčen a skončil na Pankráci. Tentokrát ale intervence Františka Pohana, už s hodností brigádního generála, zabrala. Na pódiu stanul Jan poprvé během základní vojenské služby v Terezíně. Tenkrát v Litoměřicích uváděl jako konferenciér vystoupení Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Po návratu do civilu získal angažmá v zájezdovém Vesnickém divadle, v roce 1958 dostal první filmovou roli, milence nevěrné manželky hlavního hrdiny v psychologickém dramatu režiséra Václava Kršky Zde jsou lvi, a v roce 1960 se stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov.
Šumavské okouzlení
Pak už většinou oblékal uniformy všeho druhu, od policistů přes řadové vojáky po důstojníky českých i cizích armád. První důstojnické role ztvárnil ve filmech Bílá spona či Rychlík do Ostravy. Podobný typ rolí mu vynesly i snímky Kdo chce zabít Jessii?, Kdyby tisíc klarinetů, Strach, Mezi námi zloději či Skok do tmy, v němž hrál ruského navigátora. Velmi často se objevoval i na obrazovce, mimo jiné v seriálech Chalupáři, Třicet případů majora Zemana, Malý pitaval z velkého města, Dynastie Nováků, Zdivočelá země či v Kriminálce Anděl. Nejspíš si ho ale vybavíte právě jako hajného Antoše z legendární šumavské trilogii s Tomášem Holým. Natáčelo se tehdy na Kvildě a Pohanovi šumavská příroda tak učarovala, že si tam pořídil chalupu. Jako rodilý Němec vynikal perfektní němčinou, díky čemuž se objevil i v zahraničních snímcích, například ve filmech Noc v pohraničním lese či Kašpar Hauser, a v několika seriálech.
Bakaláři – Záhada z půdy:
Zadní umělec
Poprvé se oženil hodně mladý a narodil se mu syn, manželství se ale brzy rozpadlo. A štěstí mu osud nedopřál ani po druhé svatbě. Jeho manželka pracovala letuška a měli spolu dceru Kateřinu. Jenže když byly holčičce tři roky, přišla jeho žena o život při letecké havárii v Kanadě a Jan zůstal na výchovu sám a měl se co otáčet. Už v roce 1960 ho postava poručíka Jandy v kriminálce režiséra Martina Friče Bílá sponě zařadila do „škatulky“ uniforem, z níž vyklouzl jen výjimečně, a o dlouhé řadě svých postav říkával s trochou trpkosti: „Známé herce, režiséry, zpěváky minulý režim označoval za přední umělce. Jelikož byli přední umělci, museli být zákonitě i zadní umělci. A já patřím mezi ně. Jsem zadní umělec.“
Excelentní dabér
Po dramatických zážitcích z dětství se už po válce rozhodl, že ho nikdo nikdy do žádné politické strany nezláká, a také to dodržel. Vstoupit do KSČ odmítl třikrát a smůlu u něj měla i StB. Přesto o práci nouzi neměl, přestože hlavní role v českém filmu se nikdy nedočkal. Spoustu příležitostí mu totiž nabídl i dabing, s nímž začínal už v roce 1951, kdy namluvil kapitána v nesmrtelné americké komedii Laurel a Hardy zdědili ostrov. Podílel se na české zvukové verzi zhruba stovky zahraničních projektů všeho druhu, od animáků přes nesmrtelnou Angeliku či komedie až po neustále opakované krimiseriály. Jeho úžasně zabarvený baryton dobře známe mimo jiné jako český hlas obhájce Bena Matlocka. Není tudíž divu, že v roce 2001 zaslouženě převzal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 2009 jako spolužák Imrik Ďurač v poetické komedii o srazu maturantů po šedesáti letech Pamětnice a dabingovou kariéru ukončil v roce 2011 postavou monsieura Labisse v české verzi mimořádného projektu velkorozpočtového 3-D filmu režiséra Martina Scorsese Hugo a jeho velký objev.
Osiřelý scénář
V posledních letech si život vychutnával a trávil co nejvíc času na své nádherné chalupě na šumavské Kvildě. Zajímavé nabídky ale neodmítal a pracoval ještě krátce před smrtí. Naposledy natáčel novou řadu kriminálního seriálu televize Nova Policie Modrava, v němž si stihl zahrát ve čtyřech epizodách majora Racka. A o složitém dětství nikdy nikomu nevyprávěl. „Věděla jsem, že táta byl adoptovaný, nic víc. Až když jsem byla dospělá, opatrně, pomalinku začal vzpomínat a vypravovat podrobnosti,“ přiznala dcera Kateřina. Podle jeho příběhu a s jeho souhlasem napsala Lucie Konášová filmový scénář a v něm pro něj postavu učitele němčiny. Vánoční svátky roku 2014 prožil Jan Pohan doma a těšil se, jak se na jaře zase přesune na chalupu. Scénář převázaný mašlí mu chtěla Lucie předat jako dárek k narozeninám, už to ale nestihla. Excelentní herec a dabér Jan Pohan zemřel v pátek 13. února 2015.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize (ZDE), dabingforum.cz, Reflex, Václav Březina: Lexikon českého filmu, novinky.cz, idnes.cz)
Vložil: Adina Janovská