Kardinál Duka: Největším zákonem je dobro pro druhého, i nenarozené dítě

Foto: Hans Štembera (snímek v článku Alfedus)

Popisek: Mons. Dominik Duka OP, kardinál římskokatolické církve a emeritní 36. arcibiskup pražský, metropolita a primas český

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Pane kardinále, stal jste se jednou z nejvýznamnějších osobností naší země, děkujeme Vám.

Jeho Eminence ThLic. Dominik kardinál Duka OP (občanským jménem Jaroslav Václav Duka) se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Po absolvování gymnázia pracoval jako strojní zámečník a v roce 1965 začal studovat teologii. V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu dominikánského řádu a o dva a půl roku později vysvěcen na kněze. V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a v roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“, což vedlo k patnáctiměsíčnímu pobytu ve věznici v Plzni-Borech.

Během 80. let působil jako tajný provinciál Českomoravské dominikánské provincie a pracoval také jako rýsovač. Po roce 1990 se stal provinciálem dominikánského řádu a zastával funkci předsedy Konference vyšších řeholních představených. V roce 1998 byl jmenován biskupem královéhradecké diecéze a 13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským. V roce 2012 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.

Kardinál Duka se během své duchovní služby výrazně zasazoval o rozvoj katolické církve v České republice a podporoval vzdělávání i sociální otázky. Za své zásluhy obdržel 28. října 2016 Řád Bílého lva a zůstává významnou osobností české katolické církve, známou svou zásadovostí a důrazem na evropské civilizační tradice, k nimž patří na prvním místě rodina jako svazek muže a ženy, uzavřený za účelem výchovy dětí. Za což paradoxně na sklonku života sklidil stejnou nepřízeň mocných, jako v dobách totality.

Společnost pro obranu svobody projevu udělila panu kardinálovi post mortem cenu za svobodu projevu. Mimo jiné zajisté pro jeho rozhodnutí uspořádat zádušní mši za zavražděného amerického křesťanského diskutéra Charlieho Kirka v Týnském chrámu. Z kardinálova kázání vyjímám:

„Moudrost spočívá v tom, že hledám pravdu, vážím si pravdy a jsem si také vědom, že pravda se neprosazuje útlakem, totalitou nebo se zbraní v ruce. „...Kirkův zápas o hodnoty, jako rodina, rod, národ a dítě a ochrana jeho života, nejsou hodnotami určenými k péči památkovému úřadu a uložení do muzea. Jsou to hodnoty, které musíme žít. Opustíme-li je, zahyneme.“

Nedlouho po této události prezident Václav Klaus už na kardinálově vlastním pohřbu řekl mimo jiné toto: „Pane kardinále, stal jste se jednou z nejvýznamnějších osobností naší země, děkujeme Vám.“

Osobně jsem syna zbrojíře 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva, který byl v 50. letech spolu s dalšími letci ze Západu degradován na vojína a odsouzen k trestu odnětí svobody na Loretě, a poté následoval tábor nucených prací na Mírově, měl tu čest potkat jen jedinkrát a krátce, na nádraží v Českém Těšíně 21. ‎května ‎2024. Měl jsem u sebe knihu pamětí prezidenta Edvarda Beneše a pan kardinál mi svěřil, že jeho otec ji měl v knihovně na čelném místě.

Byl jsem velmi potěšen řízením prozřetelnosti, která mi umožnila po návratu z první filmové přehlídky, kde jsem historicky promítal film Ďáblova sbírka, potkat tohoto velkého Čecha. A dokonce se i krátce dotknout církevních restitucí, jimž se snímek velmi kriticky věnuje. Se svolením Petera Závodského, vydavatele prestižního časopisu The Business Soirée, magazínu o životním stylu, politice, ekonomice a mezinárodních vztazích, vkládám svůj výběr z titulního rozhovoru, který před Vánoci roku 2024 vedla zkušená interviewistka Šárka Jansová.

Dominik Duka s Markem Dobešem na nádraží v Českém Těšíně 21. května 2024

Jak vnímáte tendence tvrdit, že každý má právo na dítě, tedy i dva muži?

Bible jasně říká, že člověk je stvořen jako muž a žena a jsou spolu kompatibilní. Tak je dána rovnováha a rovnoprávnost. Největším zákonem je láska – chtít dobro pro druhého, tedy i pro nenarozené dítě.

Moje spolupracovnice, řádová sestra a pediatrička, mi vysvětlovala, jak dítě devět měsíců cítí srdce matky a učí se lásce. Po narození pozná její vůni a tep, cítí bezpečí. Dokáže vycítit, jak muž jedná se ženou. Otce pozná podle hlasu.

Tak to Bůh zařídil. Všichni to známe – když se nám něco stane, voláme „Maminko!“. A myslím, že i proto vyhrál Donald Trump v USA volby.

Vedle obrázku tatínka, vojáka, vám na zdi visí zajímavé šavle. Je to vaše sbírka?

Ano, mám pro takové skvosty slabost. To je kopie meče svatého Petra, řeckého původu z 1. století. I když byl tatínek spíše technický vojenský pracovník, táhlo mě to vždycky jeho směrem. Přál jsem si být pilotem, námořníkem, hajným a také knězem. S touhou po kokpitu letadla byl konec, hned jak mi vysvětlil, že nemám šanci. S námořníkem to samé, když mi řekl: „To půjdeš do Oděsy? Do Sovětského svazu? Nebo chceš jezdit na Labi z Mělníka do Hamburku? Budeš stěhovat celý den bedny a večer sedět v hospodě? Žádný velký svět neuvidíš.“ Ani ten hajný neklapl, ale dříve to bylo vážené povolání. Hajní byli samostatní, a když byla rekatolizace, evangelíci se drželi v hájovnách, na statcích. Nakonec jsem šel cestou kněze. Nikdy mě ale nenapadlo a ani jsem o tom nesnil, že se jednou stanu biskupem a kardinálem.

Jak jste v dětství prožíval letní prázdniny?

Část dětství jsem prožil jako městské dítě, ale od listopadu 1950 jsme bydleli v části obce Hradec Králové – Pouchov. Od kostela nahoru žili sedláci a rolníci a od kostela dolů úředníci a oficíři. Všichni jsme se tam znali, jak my děti mezi sebou, tak i dospělí. Byli jsme jedna velká rodina. Každý znal každého. Rodiče chovali králíky a slepice a já samozřejmě pomáhal. O žních jsem vázal snopy, pomáhal při mlácení obilí. A když pršelo, vzali jsme fukar a obilí čistili. Pak jsem domů přinesl dva pytle a rodiče byli spokojeni. V zimě se zase dralo v sednici peří. Je pravda, že jsme s klukama kvůli práci neměli moc čas na lumpárny, ale zase jsme se cítili důležití. Jasně, také jsme lítali v přírodě a chodili se v létě koupat, ale až byla hotová práce.

V čem spatřujete význam Cyrila a Metoděje, jejichž svátek slavíme 5. července?

Pozdní legenda říká, že k nám přišli do Svojanova, kde teče řeka Křetinka, a dokonce měli pokřtít sv. Ludmilu. Jiná legenda je spojuje s Hradcem Králové.

Na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk a Konstantin vytvořil hlaholici.

Je nutné vidět i historické souvislosti, Velkomoravská říše bohatla mimo jiné prodejem vlastních otroků. Křesťanství a bohoslužby v srozumitelném jazyce způsobily pokles tohoto obchodu. Přijetí křesťanství mělo i státní a civilizační rozměr. Proto slavíme nejen svátek církevní, ale i kulturní a státní.

Dne 6. července máme svátek upálení mistra Jana Husa. Jak vnímáte jeho poslání?

V souvislosti s Janem Husem je třeba zmínit teologa Jindřicha Bieterfelda, dominikána, který zdůrazňoval lásku a sexualitu v manželství, svaté přijímání a podobojí.

Jan Hus šel jinou cestou, měl zásluhu na zjednodušeném pravopisu a jako první začal používat diakritiku. Usiloval o českou nadvládu na univerzitě. V Kostnici, kde byl uvězněn, měl podporu Zikmunda i kardinálů, ale Anglie prosadila jeho odsouzení.

Hus chtěl, aby v církvi byli „ti nejlepší z nejlepších“, ale nikdo není dokonalý. Měl pevnou hlavu a podepsal si rozsudek. Před smrtí se vyzpovídal a prohlásil: „Jestli jsem učil něco špatně, tak jsem nechtěl.“

Poděkování: Peter Závodský (The Business Soirée)

Příště: Boris Gelfand, nejlepší izraelský šachový velmistr

Vložil: Marek Dobeš