Ježíšek v mobilu a Santa kanagon. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Vánoce s generálem byly po narození našeho syna opravdu dobrodružné. Nejenže měl v tu dobu narozeniny, ale pokaždé i mimořádně křehkou psychiku — jako kdyby se ho příchod Spasitele dotýkal velmi osobně, ačkoliv byl vždycky ateista a Vánoce pro něj měly spíš materiální význam. Dojala ho koleda, rozplakal živý betlém a v přeplněném obchodním centru chodil s výrazem muže, který právě pochopil, že letos musíme mít všechno. I Ježíška na telefonu.

Ten totiž začal od Filípkových čtyř let volat na můj mobil. Dva týdny před Štědrým dnem. Každý rok.

„Dobrý den, tady Ježíšek,“ burácel generál hraným hlasem.
A náš malý Filda poslušně práskal, co provedl, kolikrát zlobil, a slavnostně sliboval nápravu. Nakonec vždycky vyjednával:
„A přijedeš? A čím? Autem? Nejlepší by bylo Lamborghini nebo BMW!“

A generál (v roli Ježíška):
„Mám speciální vozítko, neviditelné. Jako já.“

A pak nechával naše dítě v napětí:
„Uvidíme, Filipe… uvidíme.“
A já pak štědrého dne vysvětlovala, že Ježíšek přijde stoprocentně, aby se mi Filip nerozsypal.

Ve čtyři odpoledne Štědrého dne jsme chodili kolem domu a vyhlíželi zázrak.
„Jednou ho uvidím,“ říkal mi Filda sebejistě. A se jen usmála a vzpomněla si, jak jsem jako malá nehnutě seděla u okna, a čekala na Ježíška a mooc si přála ho uvidět a přitom si představoval, jak vypadá.

A pak generál najednou vyběhl ven, a hlásil:
„Něco se u nás děje! Já ho snad viděl!“

Držel to krásně… až do doby, kdy Filda vyrostl. To už bylo synovi osm a generál opět volal coby Ježíšek. Jen si nevšiml, že si stoupl přímo pod okno k pokoji, kde byl i Filip.

Filda kouká z okna, slyší ten „tajemný“ hlas… a vidí generála, jak se rozkašlal.

„A ty taky kašleš, Ježíšku?“ ptal se nevinně.
A generál, aniž by pochopil:
„Ano, ano, jsem nemocný… nevím, jestli letos přijedu!“ — a rozkašlal se ještě víc.

Filda se jen ušklíbl. A bylo vymalováno. Ježíška s jeho hlasem prohlédl.
Řekla jsem to generálovi, jenže ten to nechtěl přijmout. Další rok to zkusil znovu.

„Tati, prosímtě,“ ozval se náš syn unaveně, „už mi tak nevolej. Já vím, že Ježíšek není a celou dobu voláš ty.“ A tím skončila jedna rodinná tradice.
Aspoň jsem si to myslela. O rok později. Motám se v kuchyni, když najednou slyším rámus, výkřiky a dupot.

„Mami! Přišel Santa!!!“ ječí Filda pobaveně.
A moje máma z obýváku křičí: „Ježíši Kriste — jaký Santa? My máme Ježíška!“

„No pojď se podívat!“ huláká Filda. Vletím do předsíně — a tam stojí generál převlečený za Santu jak z amerického filmu. Rudý kabát, bílý lem, čepice, pytel dárků…
A pak ta nejhorší část: vousy a obočí z vaty přilepené bůhvíčím.

Dělá na mě posunky, mrká bílým obočím, Filda mu krade pytel a já jen suše říkám:
„Pánové, večeře. Dárky až potom.“ Generál mění hlas, štípe mě do zadku a ptá se:
„Bylas hodná?“

„No ježišmarjá jasně, Santo,“ odpovídám, „ale nemáš tu být náhodou až 25. prosince? Když už ses k nám tak jaksi pozval. My čekali Ježíška, víš?“

„Dodržuju tradice země, kam přijdu,“ ohrazuje se Santa – generál .
„Aha,“ říkám. „Tak to máš trochu pomotaný, páč k nám nikdy žádný santa nechodil. Tos zabloudil, ne?“ Říkám nakonec a jdu se převléct, s nadějí, že generál se svlékne taky.

Za chvíli se scházíme u štědrovečerního stolu: Já — hezky upravená. Filda — natěšený na dárky. Moje máma — zmatená.
A generál…v modré košili, stříbrné kravatě… a s obočím z vaty, které nešlo sundat.

Prosímtě, proč sis to nesundal?“ nakloním se k němu, že mu to sundám sama, ale generál ucukne.

„Já to nemůžu odlepit,“ hlesne vážně.

„Čím jsi to přilepil?“ ptám se podezřívavě.

„Kanagonem…“

A tak je o večerní zábavu postaráno. Dárky si rozbalíme docela rychle, Filipek se s nadšením pustí do stavění lega – už tradičně ho dostává každý rok, jen se mění téma podle jeho aktuální posedlosti. Máma si pustí pohádku a všechny nás nutí, ať koukáme taky, protože „to je přece tradice, od vzniku pohádek na Štědrý den“.

Ale já mám úplně jinou misi: sundat generálovi to jeho nové, bílé obočí. Málem mu vypálím oči odlakovačem, který sice hezky voní po kokosu, ale s kanagonem si absolutně neporadí. Nakonec sahám po nouzovém řešení – benzínu. Ten zabere.

Obočí sice pustí… ale s ním i pár chlupů z toho původního. Takže teď generál vypadá trochu oškubaně...

Jenže on si toho vůbec nevšimne. Sedí spokojeně, šťastný jako malé dítě, a tvrdí, že ten Santa byl prostě skvělý nápad. Prý jestli jsem viděla, jak Filipovi zářily oči, když ho uviděl. A že si to příští rok zopakujeme.

Na to ale už nikdy nedošlo. Vánoce s kanagonem byly vůbec poslední, kdy se generál vydával za někoho z jiného světa. Od té doby stárneme — a naše Vánoce jsou prozaičtější. Jen moje vánoční pocení zůstává stabilní.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová