Hana Maciuchová: Opravdová První dáma i v saténové noční košilce
01.12.2025
Foto: Se svolením České televize - Přiba Mrázová
Popisek: Hana Maciuchová v televizní komedii z roku 1972 Sova
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Na pohled působila velmi křehce, zdání ale klame. Temperamentní, krásná a nepřehlédnutelná, prostě uličnice, která se dokázala měnit, a přesto neztrácet šmrnc.
Během let jsme spolu pracovaly nesčetněkrát, naposledy při natáčení „nováckého“ seriálu Dokonalý svět. Možná vám unikl, možná vás nezaujal, přestože projekt novinářky a scenáristky Mirky Vopavové byl velmi kvalitní, úžasně obsazený a neméně dobrou práci odvedli i režiséři Tereza Kopáčová a Vít Karas. Přestože jsem si v něm připadala tak trochu jako doma, musím uznat, že většině diváků musel být svět redakce luxusního módního magazínu na míle vzdálen. Proč se ale k němu vracím právě dnes. V sobotu jsme si připomněli nedožité osmdesátiny české hvězdy, která dokázala být dámou v každém věku a za všech okolností. Jedinečná Hana Maciuchová si ve čtvrté epizodě Dokonalého světa zahrála první dámu České republiky Evu. Elegantní, moudrou, důstojnou a současně upřímnou a se smyslem pro trable každodenního života. Prostě opravdovou První dámu.
Hraje celá rodina
Narodila se jako nejstarší ze tří sourozenců 29. listopadu 1945 ve Šternberku, když jí ale byly čtyři roky, rodina se přestěhovala do Olomouce a město, proslavené vůní syrečků, se stalo navždy jejím domovem. Matka Jarmila byla v domácnosti, otec Josef pracoval v Moravských železárnách, kde vedl i výuku cizích jazyků. Pocházel ze Sudet, takže němčina pro něj byla stejně samozřejmá jako čeština, anglicky se naučil na obchodní akademii a francouzsky sám. Cizí jazyky ale zdaleka nebyly jeho jedinou zálibou. Byl také pilot bezmotorových i motorových letadel a letecký instruktor, především ale skvělý herec a zpěvák. Hrál na housle, tančil a všechny režíroval… „Přivedl k divadlu i maminku, která pak ovšem byla publikem stejně vytleskávaná jako on,“ prozradila v rozhlasové talkshow Aleše Cibulky Tobogan. A samozřejmě také všechny své děti, nejstarší Hanu, o dva roky mladšího Milana i nejmladší Silvii.
Uplakaná Sněhurka
Na svoji životní premiéru na jevišti Hana vzpomínala vždy s pobaveným úsměvem. V mateřské školce tenkrát nacvičovali dětské představení a ona dostala hlavní roli, měla hrát Sněhurku. Jenže zatímco jiné holčičky by byly radostí bez sebe, Hanička byla zoufalá. „Plakala jsem, protože jsem nechtěla umřít, ani aby mi nějaký princ dal pusinku. Prosila jsem maminku, aby šla do školky a vysvětlila učitelce, že Sněhurku hrát nechci. Tak jsem dostala Šmudlu a byla jsem přešťastná,“ vzpomínala v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy. Odmalička ráda tančila, zpívala a recitovala a rodiče dospěli k závěru, že je pro herectví zrozená. Když jí bylo čtrnáct, tatínek jí nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. A Hance, která přemýšlela, zda studovat angličtinu na pedagogické fakultě v Olomouci, nebo jít na medicínu, se na jevišti tak zalíbilo, že přece jen začala o herectví přemýšlet jako o své budoucnosti.
Žena Vlčí mák:
Do Prahy se jí nechtělo
„Už jako patnáctiletá jsem tady hostovala, tehdy jsem alternovala s Libuškou Štědrou ve hře Zdravý nemocný, kterou tenkrát inscenoval Jaromír Pleskot, což byl režisér Národního divadla. Později zde v Olomouci pan režisér Svoboda inscenoval Shakespearovu hru Mnoho povyku pro nic, a tam jsem hrála Héru. To bylo během studia na gymnáziu.“ Už před maturitou stanula také poprvé před kamerou, v roce 1964 hrála regenschoriho dceru Nelu ve slovenském dramatu z období druhé světové války Organ. Přesto se jí do studia herectví moc nechtělo, nebo spíš se jí hlavně nechtělo odcházet z domova. A kvůli DAMU by musela do Prahy. A také si uvědomovala, že herectví není vždycky jenom bezstarostná jízda. „Když jsem byla ochotnicí, měla jsem možnost poznávat to řemeslo. Že vám komplikuje život neznalá kritika, že kritika může být velmi osobní a neprofesionální. Že zároveň nejste pánem svého řemesla, protože je herectví propojeno s mnoha dalšími profesemi, a jedině tím propojením a vzájemným obohacením se vytváří představení.“
Miláček z obrazovky
Navzdory pochybnostem nakonec přihlášku i na divadelní fakultu přece jen podala. Tam se přijímačky dělaly jako první a Hana uspěla hned na první pokus. Kostky byly vrženy, navíc hned po absolutoriu v roce 1968 dostala první stálé angažmá v Divadle Za branou. Současně odstartovala i úspěšnou spolupráci s televizí, která jako by na ni měla v dalších letech monopol. Teprve v roce 1972 si na ni vzpomněl režisér Jaromil Jireš, jenž ji obsadil jako vězenkyni Vítězku v životopisném dramatu o posledních 99 dnech čekání Marušky Kudeříkové na popravu …a pozdravuji vlaštovky. Díky televizi se ale velmi rychle stala miláčkem všech generací. Těch nejmenších už v roce 1974 jako hubatá Anče z legendárního Večerníčku Krkonošské pohádky, u starších o tři roky později jako rozpustilá prodavačka Olinka v Ženě za pultem a odměřená, žárlivá a nešťastná Alena, manželka záletného doktora Blažeje z Nemocnice na kraji města. Postav, kterým vdechla svůj kumšt a jedinečnost před kamerou, bylo kolem tří stovek, takže by jejich podrobný výčet vydal na hodně tlustou knížku.
Umění stárnout s elegancí
Nejvíc byla hrdá na to, že herecky vyrůstala pod vedením významných osobností v pražském Divadle na Vinohradech, do jehož souboru nastoupila v roce 1971. „Jsem narozena ve znamení Střelce, tedy povahou nezávislá, a přesto jsem měla čtyřicet let stálé angažmá. Kdybych to nyní řekla některé mladé kolegyni, myslím, že mi bude závidět,“ řekla mi před lety ve vinohradské divadelní šantě, když jsme připravovaly rozhovor pro přílohu deníku Právo. A dlouhatánský seznam by byl i těch, kterým vdechla originalitu a kouzlo během čtyřiceti let působení v Divadle na Vinohradech. V roce 2011 sice z jeho souboru oficiálně odešla, o čtyři roky později se ale na jeho jeviště vrátila. Kromě úžasného hereckého rejstříku totiž měla ještě něco navíc, ovládala umění stárnout s noblesou a elegancí. Svůj věk nikdy netajila, byla přirozená, svá, půvabná, udržovaná, noblesní… zkrátka opravdová dáma. Přesto se nebála rozehrát part, který by leckterá kolegyně nejspíš považovala za vážné ohrožení image. Názorně to předvedla v představení pro jediného herce, monodramatu podle stejnojmenného románu francouzské spisovatelky Noelle Chatelet Žena Vlčí mák, v němž se nerozpakovala vystoupit na scénu pouze v lehké saténové noční košilce. A to jí bylo v době premiéry v pražském Divadle Gong, 4. října 2010, bez pár týdnů už pětašedesát.
Pokračování ve středu 23. prosince
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Český rozhlas, Česká televize, Právo – Styl pro ženy 2008, Jakub Hladký: Hana Maciuchová, Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907-2007 - Vinohradský příběh)
Vložil: Adina Janovská