Ty vo.., jdi na Verdiho! Sobota Jaromíra Janáka
komentář
29.11.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Momentka z inscenace opery Síla osudu
V neděli večer jsem si pustil televizi. Dávali záznam operního představení z milánské Scaly. Po nedávných zkušenostech z jiných současných oper jsem si raději nachystal Diazepam. Avšak kupodivu…
Operu Síla osudu napsal slavný Verdi roku 1861 (právě v rok vzniku sjednocené Itálie, ale odehrává se ještě o 100 let dřív), český rusofobní světe div se, na objednávku divadla v Petrohradě. Při petrohradské premiéře měl kus bouřlivý úspěch. Verdi ale nebyl Mozart, a tak namísto radosti z toho, že jeho Petrohraďané mu rozmějí, u vědomí slabin opery dílo pro premiéru v Miláně přepracoval. Bohužel libreto, napsané ve stylu tehdy již odcházejícího romantismu, zůstalo stejné. Opera je tak nabitá krásnými, i když trochu nesourodými hudebními čísly, dnes už ale, při vší úctě k autorovi libreta Francescovi Piavemu, působí poněkud přitroublým dojmem. Trochu jako v jiné Verdiho opeře Trubadúr (kterou Petrohradští slupli s takovou chutí, že si pak objednali právě ještě Sílu osudu), kde už nevíte, kdo je vlastně kdo, aniž by ovšem ansámbl měl v záloze Cimrmanova zvědavého invalidu Jirku Karáska, popřípadě jeho Vichr z hor.
Tedy přibližně takhle:
Krásná markýzova dcera miluje Alvara a s láskou nesouhlasí její otec, který si myslí, že Alvaro je málo vznešeného původu. Dcera Leonora, to je ta zamilovaná, má ještě bratra a ten má stejný názor jako jejich otec.
Otec markýz nachytá dceru s Alvarem (záhadného původu) a chce ho, jak v té době bylo dobrým zvykem, probodnout. Jenže Alvaro náhodou při vyznání lásky drží v ruce pistoli a nějak uklouzne, pistole spustí a otce nerad zastřelí. Ještě než otec vydechne naposled, krátce zazpívá a prokleje oba milence. Milenci se rozprchnou každý na jinou stranu.
Po přestávce začne druhé jednání:
Leonora má bratra Carlose, ten v přestrojení a pod jiným jménem bloudí krajinou a hledá objekty své pomsty. Dostane se až mezi Cikány, kteří vesele zpívají a radují se ze života a je mezi nimi i jeho sestra, kterou ale nepozná, protože má na hlavě čepici.
Aby měla klid, Leonora raději od Cikánů uteče, zabouchá na dveře kláštera a opat jí poradí, ať se převlékne za poustevnici a jde do hor, kde je šikovná jeskyně, do které jí budou nosit jednou týdně jídlo. Kdyby měla problémy, ať zazvoní na přiložený zvoneček.
Alvaro si také změní jméno a vedle hledání Leonory se dá najmout do armády a bojuje ve španělsko-italské válce. Spřátelí se s jiným vojákem, což není nikdo jiný, než pomstychtivý bratr, ale nepoznají se, protože si změnili jména (sic!). Pak je Alvaro zraněn a svěří Carlosovi své písemnosti, do kterých se Carlos podívá a pozná, že jeho dosavadní přítel je hledaný nepřítel. Pečuje o něj, protože potřebuje, aby se uzdravil a mohl ho zabít.
Zatím se oba dozvědí, že Leonora žije. Alvaro přemlouvá Carlose, aby ho nezabíjel, a oznamuje mu, že je ze vznešeného rodu Inků. Když se konečně začnou mordovat, válečná vřava dorazí až k nim, a tak Alvaro vstoupí do kláštera.
Do toho zpívají cikánské sbory.
Po sedmi letech konečně objeví Carlos Alvara v klášteře a znovu se ho pokouší zabít. Při té činnosti doskotačí až k Leonořině jeskyni, kde Carlos po těžkém zranění umírá. Alvaro je už tak zoufalý, a teď si představte, že navrch přichází poustevnice Leonora, zacinká na zvonec a přichází opat, a jak se objeví, nešťastná Leonora umírá na srdeční slabost.
To je Síla (osudu), co?
Ovšem to všechno je podáno nádhernou hudbou.
Režisér opery Leo Muscato děj posunul do doby kolem první světové války, což ani moc nevadí, ale postupně ho přesouvá stále dál, až se dostane do dnešní doby, takže místo vojáků vidíte policejní těžkooděnce, kterak pijí vodu z kanystrů z PVC, a Cikáni si předávají ovoce v plastových přepravkách.
Pod dojmem už v originálu zmateného děje mi to ale začalo být jedno, a tak jsem si vychutnával hlavně pěvecké umění nejen hlavních protagonistů:
Leonoru, hlavní sopránovou postavu, představovala u nás proklínaná a zbytečně nenáviděná Anna Netrebko, o kterou se ze stejně hloupých důvodů připravili v Metropolitní opeře v New Yorku a hned potom my ve Smetanově síni, abychom nezůstali pozadu.
Anně Netrebko zřejmě prospěl nedávný rozvod s ázerským operákem Jusifem Ejvazovem. A nejen pěvecky. Z boubelaté matrjošky, z níž můžete tahat další a další, se opět změnila v okouzlující krásku.
Pomstychtivého Carlose zpíval Francouz Ludovic Tézier a to byla taková nádhera a učebnice dokonalého zpěvu, jaká se málokdy slyší. (Je mi jasné, že mě mnozí už budou považovat za prodejce zaručených diet, ale neodpustím si poznámku, že Tézier by byl už úplně dokonalý, kdyby i on trochu zhubl.)
Nešťastného Alvara zpíval Američan Brian Jagde. Nejdřív jsem si říkal, co nám vedle Téziera a Netrebko může předvést, ale je stále lepší a lepší.
Klidně bych si mezi nimi dokázal představit našeho Jirku Rajniše, který se při vší své skromnosti dokázal ve Scale také prosadit a zvolna se tam zabydluje. Určitě se dočkám.
Přes to, co jsem dosud naznačil o inscenaci, musím nakonec pochválit na dnešní dobu relativně nenásilnou aktualizaci, jíž se režisér pokoušel ozvláštnit vyčpělost děje. Ačkoli mi ho někdy bylo líto, třeba v situacích, kdy se v opeře zpívalo o mečích, a protagonisté na sebe mířili pistolkami, které v závěru nahradili krátkými vodovodními trubkami, kterými se mordovali, až jiskry létaly. ...
Ovšem nakonec z usychajícího kmene, pod kterým leží těla obětí krutého osudu, začaly pučet nové zelené ratolesti, jako symbol usmíření a míru, a to byla krása. Kdyby byla repríza, nezapomeňte se dívat.
Vložil: Jaromír Janák