V nemocnici aneb Jak jsem ho otrávila. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Otrávila jsem generála. Tedy – podle něj. Celé drama začalo úplně obyčejně. Ohříval si zbytek nedělní omáčky. Nedělní omáčka byla v našem domě něco jako státní svátek – a knedlík? Knedlík byla relikvie. Stál u linky, díval se na ty dva nakrájené bílé měsíčky, jako kdyby se díval na malinké roztomilé dítě. Nebo na vzácnou ženušku, kterou kdysi v mládí možná měl, ale zapomněl na ni stejně jako na většinu rodinných výročí.

A jak vyslovil „knedlík“… tak něžně, tak měkce, tak zamilovaně… Takové něžnosti jsem se za ta léta s ním snad ani nedočkala. Kdybych byla knedlíkem, kdybych se jmenovala Knedlík, možná by na mě někdy zavolal něžně.

Pobíhala jsem po bytě, chystala se na pracovní schůzku a u toho jsem ho stačila sledovat. Jedl, mlaskal, něco brblal, jako vždycky. Normální komunikace. Tedy tak normální, jak to u generála jde. Dokonce prohlásil, že „ta omáčka je snad ještě jedlá“. To je u něj velká pochvala.

Za chvíli jsem se s ním rozloučila s tím, že za dvě hodiny jsem zpátky. Ano, generál má rád přesnost, když ví přesně, v kolik budu doma, jak dlouho mi ta práce – „na počítači“, jak říká – bude trvat… No zkrátka, i když se mnou nemusí celý den kloudně promluvit, přehled mít musí.

Jakmile jsem se vzdálila z domu a moje schůzka se dostala za polovinu, začal mi neodbytně zvonit mobil. Volal generál. Nic neobvyklého, řekla jsem si a zůstala v klidu. Když už mi drnčel na displeji popáté, začala jsem být naštvaná. Co si jako myslí? On je v důchodu, ale já mám práci, což on prostě už zapomněl, co je. Přitom když byl on ještě pracovně činný, nesměla jsem mu ani zavolat. Ledaže by šlo o vážné důvody, což znamenalo ohrožení života.

Telefon drnčel ještě několikrát, než schůzka skončila. Po ní jsem mu zavolala.
„Co je? Proč mi furt voláš jak blázen, když víš, že mám schůzku?“ byla jsem lehce podrážděná z těch jeho telefonátů.
„Je mi zle, asi jsem otrávenej,“ řekl. A to tak, že jsem se lekla.
„Mám zavolat sanitku? Máš průjem? Zvracíš? Ale z čeho bys byl otrávenej… z jídla ze včerejška asi těžko.“ Přemýšlela jsem nahlas, a generál se odmlčel, protože musel na záchod.

Když jsem dorazila domů, seděl v kuchyni, držel se za břicho a byl bledý do odstínu, který bych popsala asi jako čerstvý tvaroh. Koukal na mě divně, takovým tím způsobem, že za to, že je mu zle, můžu já. A pak to spustil:
„Ty… tys mě otrávila!“
„Prosím?“
„Ty jsi mě chtěla otrávit! Já to cítím. Já to vím!“

A začal vyjmenovávat důvody: „Chceš se mě zbavit. Chceš mladšího. Chceš moje úspory. Už mě nechceš, chceš svůj život…“

Musím uznat, že poslední bod byl velmi přesný.

Než jsem stihla cokoli říct, vyskočil od stolu a běžel. A teď neběžel obyčejně – běžel jako voják, co evakuuje sám sebe. Na záchod. Mezitím jsem se chystala volat nejdřív praktikovi a pak případně záchranku a už si připravovala alibi – pro případ, že budu vyšetřovaná za přípravu vraždy ve stadiu pokusu. Nebo dokonání?

A zpoza dveří se ozývalo: „Nevolej doktora! Nenechám si pumpovat žaludek! Kdo nezažil, nepochopí – a já zažil!“
„Tak já nevím, co mám dělat!“ křičím zpět.
„Nech mě umřít!!“
„Prosím tě! Dyť jsme jedli oba stejný jídlo!“
„Tys ho upravila! JEN pro mě!“

Začala jsem přemýšlet, že fakt dám zbytek omáčky do laboratoře. Abych měla důkaz, že nejsem vražedkyně. Zatímco já googlila „Jak poznat otravu jídlem“ a „Kdy volat záchranku“, protože jsem se klasicky praktikovi nedovolala, generál dál umíral střídavě dramaticky a výhrůžně.

„NE, neumřu, takhle ne! Takhle to mezi námi nedopadne!“

A pak ticho. Dlouhé. Až moc dlouhé.

„Haló, jsi tam?“ volám na něj zmateně.
Nic.
„Žiješ?“
Ticho.
„Tak já volám sanitku!“

A v tu chvíli se ozvalo vzdálené, zoufalé:
„Neee! To bych musel do nemocnice! Tam pumpujou žaludek!“

No tak to mě uklidnilo. Volám. Balím mu pyžamo, ponožky, bačkory.
Filip, který se mezitím vrátil ze školy, brečí. Volám mámě, že je to vážné.
Máma řekne: „To je celej on. Máš s ním jen trápení.“ Nekomentuju a jen se modlím, aby to dopadlo dobře.

Přijede sanitka. Generál má náhle sílu vstát, jen aby mohl dramaticky padnout do jejich náruče. Nechá se odnést jako padlý hrdina, který v posledních chvílích života obviňuje svou ženu ze zločinu století.

V nemocnici ho hned připojí, vyšetřují, ptají se, co jedl.
A já poslušně vyjmenovávám: „Koprovku z neděle s knedlíky. A ráno kafe. Nic víc.“

Doktor se podívá na generála.
Generál se podívá na mě.
A pak plačtivě řekne:
„A… tlačenku.“

Já: „Jakou tlačenku?“
Doktor: „Vy jste jedl tlačenku?“
Generál: „Jen trochu.“
Já: „My ale doma nemáme žádnou tlačenku!“
Generál: „No… já si ji koupil… už někdy minulý týden, možná. A schoval, abys nenadávala, že jím blivajzy.“
Já: „Takže jsi snědl zkaženou tlačenku a svedl to na mě?!“

Generál mlčí. Doktor mezitím jen přikývl tónem: jasně, zase další chlap a jeho výběr svačin.
Diagnóza? Lehká otrava masným výrobkem. Zkažená tlačenka. Já se dívám na generála.
Generál se dívá na mě. A oba víme, kdo je tady skutečný pachatel. A já jen konstatuju:
„Takže jsem tě neotrávila. Já jsem jen ta, co to schytala. Jako vždycky.“

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová