Znal Karel Čapek klíč k nesmrtelnosti? Záhady života

Geniální spisovatel Karel Čapek odhalil originální metodu, která se zakládá na reálných podkladech.

Odpradávna lidé toužili po nesmrtelnosti, prodloužení existence, nezranitelnosti. Dosahovali té mety koupelemi v zázračných pramenech nebo popíjením všelikých elixírů, případně zaklínadly se „stoprocentním“ magickým účinkem. Geniální spisovatel Karel Čapek odhalil ještě jednu originální metodu, která se přitom zakládá na reálných podkladech.

Záhada Eliny Makropulos

Je obdivuhodné, jakou míru jasnozřivosti prokázal Karel Čapek ve svých vrcholných dramatech, zejména v R.U.R., ale také v Bílé nemoci i Matce. Tragika, dramatičnost a tajemno další jeho hry, prezentované poněkud paradoxně jako komedie, získaly světovou proslulost rovněž Věci Makropulos.

Jde o příběh alchymistovy dcery z rudolfínské doby, která se protlouká staletími díky otcovu receptu, zajišťujícímu věčné mládí. Dosáhne slávy a jmění svým nádherným pěveckým projevem a osobním kouzlem, aby nakonec zemřela zahořklá a vyhořelá příliš dlouhou existencí. Hra získala věhlas po celém světě a k němu přispěla i geniální hudba Leoše Janáčka, který posléze transformoval divadelní hru do operní formy.

Záhadologa ovšem zaujme, jaký recept na nesmrtelnost užívá hrdinka dramatu Elina Makropulos, jinak též Emilia Marty. Všechny informace o Čapkově hře zmiňují zcela nepřekvapivě elixír. Ale v textu není o nějakém lektvaru ani zmínka!

„Emilia: No, a když začal (Rudolf II.) stárnout, tak… hledal pořád elixír života či co. Aby zase omládl, víte? A tehdy k němu přišel můj otec a napsal pro něj tu… věc, to kouzlo, aby zůstal tři stovky let mlád. Ale císař Rudolf se bál, že by ho to kouzlo otrávilo, a poručil: Zkus to nejdříve na své dceři. To jsem byla já; tehdy mně bylo šestnáct let. Tak tedy to otec na mně zkusil. Tehdy tomu říkali kouzlo, ale byla to docela jiná věc… Pak jsem ležela týden či jak dlouho bez sebe a v horečce, ale uzdravila jsem se.“

Emilia zmiňuje, že recept svěřila svému urozenému milenci před sto lety, na počátku devatenáctého století. Její přítel návod využije, ale protože velmi záleží na způsobu, jakým je návod (kouzlo?) aplikován, šlechtic umírá v horečkách a bolestech se stejnými příznaky, jaké trápily mladičkou Elinu, poté co na ni její otec, císařův osobní lékař, vyzkoušel svůj vynález. Není pravděpodobné, že by český urozenec z éry osvícení experimentoval s nějakými dryáky ani že by si operní umělkyně sháněla a mísila pochybné ingredience, natož zařizovala vybavení laboratoře.

Pokud to nebyl magický lektvar, pak tedy co?

Podle Čapkova popisu je nutné přečíst zaklínání, a to podle zcela přesných pravidel. Karel Čapek zasadil klíčový moment svého dramatu do roku 1601. Tehdy se na vrcholu okultního zájmu ocital tzv. enochiánský jazyk neboli andělská řeč, základ pro známou enochiánskou (či henochiánskou) magii. Pohádkově znějící vysvětlení Elininy záhady, zdánlivě neurčitě podané, náhle nabývá konkrétního rozměru.

K tomu je zapotřebí prezentovat enochiánskou magii a oba její tvůrce, nebo, jestliže přistoupíme na obecné podání, její zprostředkovatele. A nejde o nikoho jiného, než o dr. Johna Dee, učence a mystika z 16. století, který radil Alžbětě I. v magických záležitostech, a Edwarda Kelleyho.

Dee se věnoval nejrůznějším výzkumům. Pokoušel se kontaktovat anděly a démony, rozvíjel pokročilou algebru, optiku a kartografii. Zkoušel alchymistické slepé uličky a zároveň se věnoval astrologii a astronomii. Ocital se jednou nohou ve starém, nadpřirozeném světě a druhou v nově vznikající kultuře racionality a empirismu.

Dee a Kelley

Jeho blízkým spolupracovníkem se stal Edward Kelley, poznamenaný genetickou vadou (doložené defekty chrupavky ušních boltců a kolenních kloubů). Bylo mu šestadvacet let, přinesl si znalosti o magii a alchymii, zřejmě i pár cenných grimoárů, výmluvnost a charisma. Osvědčil se jako vynikající médium, které se snadno dostalo do transu. Těžko odhadneme, zda na tom měly zásluhu drogy, alkohol, paranormální vlohy nebo neuropsychické postižení, následek jeho profese lékárníka, pracujícího s jedy.

Příchod Kelleyho vyřešil chabé pokroky doktora Dee při evokacích (tj. vyvolávání) „vyšších inteligencí“. Protokoly ze společných akcí, které Dee pečlivě pořizoval, se neliší od záznamů z moderních spiritistických sezení nebo psychotronických experimentů. Opravdu došlo k plnohodnotné spektrální manifestaci? Kelleyho rukopis byl za běžných okolností úhledný, dokládal silnou a ukotvenou osobnost. Ale jeho záznamy, v nichž zachycuje enochiánský jazyk, prozrazují chvat a psychické vytržení. V transu také aktivně ovládal řečtinu, z níž jinak uměl jen základy.

Ťuky ťuk, kdo je za oponou?

Dostal se Kelley do kontaktu s anděly, ďábly, nebo mimozemšťany? Snad se mu podařilo proniknout do paralelního vesmíru. Do třetí dimenze, za hranice mimosmyslového vnímání, do astrálu, do morfické sféry čili informačního pole. Nejspíš šlo o případ biotelegnózy, jasnozření (Jasnozření je dar duchovního zraku, vidění očima duše, často spojovaný s aktivací třetího oka).

Část andělských poselství byla komplikovaná a náročně inscenovaná a přesahuje rozměry obyčejného duchařského klamu… A dodneška představuje záhadu. Věštění za pomoci jimi používaného zrcadla (či předmětu, který ho svými fyzikálními vlastnostmi představuje nebo zastupuje) by mělo být protopsychoanalýzou, při níž dochází k přenosu obsahu jasnovidcova podvědomí do jeho vědomí. Značnou roli hraje vnímavost k telepatii a psychoenergetickým formám vnímání.

Vize jako od Hieronyma Bosche

Ze seancí obou spiritistů se dochovaly důkladné protokoly. Výrazné surrealistické vize předváděly například veliké ptáky spojené křídly, kteří hráli kopanou s vrásčitou hlavou starce. Když se jim povedlo prorazit mu lebku, místo mozku vypadla čtyřbarevná koule velikosti kriketového míčku – červená, bílá, zelená, černá…

Přihodilo se například, že spirituální bytosti v podobě hrubých, rozšklebených chlapisek Kelleyho ošklivě pokousaly. Dee je musel zbít holí (do vysokého stáří si udržel fyzičku i výbojnost) a zahnat jménem Ježíše.

Andělé sdělili experimentátorům, že jsou vyvoleni, aby přijali poznání, které od časů starozákonního proroka Enocha (Henocha) lidstvo pozbylo. Henoch (hebrejsky Chánoch čili Zasvěcený), nejmoudřejší člověk v lidských dějinách, stvořil písmo, matematiku, astrologii. Bývá ztotožněn s Hermem Trismegistem (Thovtem), jehož přínos lidské kultuře je obdobný. Podle tajných nauk je spojován s bohem mlčení Harpokratem, který neznamená pouze dětský aspekt Hóra, ale představuje skryté poznání se všemi jeho temnými nebezpečími.

Tajuplný Enoch

Udržoval blízké kontakty s Hospodinem („chodil s Bohem“) a dostalo se mu nadpřirozených zjevení. Nezemřel, nýbrž byl anděly odnesen přímo na nebesa. Tradice mu připisuje mimořádně významnou esoterní knihu, známou pod názvem Etiopský (H)Enoch.

Starozákonní apokryf se skládá z pěti spisů, zaznamenaných v aramejštině. Je pokládán za primární zdroj kabaly a inspiroval snad všechny náboženské teorie a systémy. Odezvu Enochova učení nacházíme v tarotu.

Enochova kniha se zabývá kosmologií, astronomií a eschatologickými otázkami (souhrn představ a názorů na osud člověka po smrti – posmrtný život, soud a na budoucnost celého světa – konec časů, vzkříšení). Zvěstuje apokalyptické vize o konci světa i jeho vzkříšení. Hovoří o Synu člověka, Božím ohni, pádu andělů a jejich jménech. O vzniku pokolení obrů a zrození démonů, o podstatě světa, dobra i zla. Zmiňuje, že andělé lidstvo naučili magii… Edward Kelley sepsal Henochův odkaz ve formě a rozsahu, jaké jemu a Deemu prostřednictvím andělů Bůh povolil získat.

Andělská abeceda

Na voskovou tabulku vyryl Kelley výchozí schéma, Sigilium Aemeth (Emeth znamená hebrejsky pravda), Boží či emetickou pečeť. Zachytil jednadvacetipísmennou abecedu jazyka, známého jako ofanim, (h)enochiánský či andělský jazyk, 19 formulí neboli klíčů v této řeči a jejich překlad. „Klíče“ diktovali andělé Kelleymu pozpátku, aby zaklínadla nezačala nevhodně účinkovat.

Poselství poté Kelley a Dee rozpracovali do stejnojmenného magického systému. Obsahuje Velkou desku čtyř Strážných věží (či Tabule Strážních věží), o níž se tvrdí, že je paradigmatem vesmíru, plus 19 Enochiánských klíčů. Jako 49 či 48 Andělských klíčů jsou označovány sofistikované kombinace základních písmen (znaků) podle zvláštního algoritmu:

„Ol sonuf vaorsagi goho iada balta. Zodakara eka zodakare od zodamaran. Odo kikle quaa, piape piamoel od vaoan. – Budu přikazovat, praví Bůh spravedlnosti. Hýbej se, předstup a ukaž se. Objasni nám tajemství tvého stvoření, rovnováhu správnosti a pravdy.“

Enochiánský jazyk představuje neobyčejně důležitý, výchozí nástroj k magickým formulím, jimiž se dodnes vyvolávají mimoreálné entity. Jedná se o skutečnou řeč, soustavu vyjadřovacích znakových prostředků s gramatikou a syntaxí.

Mystika, transcendentno, vyzvědačství?

Vědci studující enochiánský jazyk z hlediska okultismu tvrdí, že funguje jako praktická magie. Jiní ovšem upozorňují, že ačkoli syntaxe a sémantika enochiánštiny odkazují na anglický jazykový základ, obsahuje i fonetické prvky, které se nevyskytují v žádných přirozených jazycích. Existuje teorie, že enochiánské písmo a řeč vytvořil Dee jako krytí pro zprávy, které dodával anglické tajné službě. Původcem andělského jazyka je však prokazatelně Kelley. Jenomže ten se na špionáži pro anglickou korunu podílel též!

Ke znakům enochiánského jazyka patří, ne zcela systematicky, písmena latinské abecedy, ale výslovnost se naprosto liší od psané podoby. K tomu je třeba slova pronést zvláštním způsobem, s vibracemi, podobně jako je tomu u manter východních náboženství. Zdánlivé „T“ má být vyslovováno „gisg“, „P“ bude znít jako „mals“, některá písmena vyžadují hrdelní nasazení hlasu, dokonce i mlaskavky.

Někteří okultisté, ba i lingvisté jsou přesvědčeni, že v enochiánštině nacházejí stopy slov latinských, řeckých, arabských i perských, případně objevují i prvky z prehistorických jazyků. Tato poslední domněnka by odpovídala teorii, že enochiánský jazyk vznikl verbalizací nevědomých prožitků, které sahají hluboko do podvědomí, a kolektivní paměti. Zároveň koresponduje s esoterickou představou, že „…rezonance skryté a vyšší sféry metafyzických forem bytí zasahuje do hlubin lidské osobnosti, uchovávající struktury archetypů“.

Jiné hypotézy tvrdí, že znaky enochiánského jazyka představují kódy (nebo šifry?), a nikoli zásadní prostředek výměny informací, jímž je řeč zachycena písmem. Tyto znaky přirovnávají k notovému záznamu, anebo uvažují o hybridu mezi hudebními grafickými symboly pro tón a grafémy, jednotkami psaného jazyka. Upozorňují, že s přihlédnutím k výslovnosti, na které velmi záleží (!), jde o nosiče energie, zvukovou sadu k vibračním matricím samé reality. 

Klíč k třísetletému mládí?

Ale co jestli soubory určitých tónů, dané sestavou slov, která představuje program (v technickém smyslu) a produkované v přesně dané intonaci a intenzitě, zapůsobí na organismus? Starodávná indická medicína ajurvéda pracuje s působením zvukových vibrací formou hlasového projevu (tzv. marmové a živlové mantry) na marmy, energetické body, či spíš plošná místa lidského těla. Jde o něco na způsob akustické akupunktury. A dochází při ní ke „…stimulaci vnitřních orgánů a celého systému našeho organismu na všech úrovních bytí…“, přičemž specifický výsledek záleží na výběru použitých manter.

Máme zkušenosti s rezonančním přeladěním mozku. Psychowalkmany fungují na principu jeho stimulace světelnými a zvukovými impulzy. V činnosti lidského mozku vyvolávají změny nízké frekvence a ovlivňují neuropřenašeče i hormonální aktivity. Například při 528 Hz nebo 432 Hz uvolňuje hypofýza růstový hormon, který pomáhá i hojit rány či generuje efekty omlazení.

Je ověřeno, že meditace působí na mozkové vlny (simulují tzv. binaurální pulzace), a pozitivně tak ovlivňují úroveň hormonu DHEA, spojovaného se zpomalením procesu stárnutí. Lehké povzbuzení genů, které zodpovídají za dlouhodobou údržbu a opravování lidského těla, by jistě mohlo otevřít dveře k nesmrtelnosti, nebo alespoň nelimitované existenci při dobrém zdravotním stavu, protože stárnutí je vlastně genetická choroba.

Faktem je, že při dnešní posedlosti kultem mládí a trendy dlouhověkosti, jako je anti-aging a longevity se všemi pestrými podpůrnými prostředky, by se leckomu renesanční zaklínadlo v enochiánském jazyce hodilo. Jenže – připomeňme si na samotný závěr zpověď Čapkovy Emilie Marty:

„Je snad láska, ale je jenom ve vás. Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska… nikde ve vesmíru… Člověk nemůže milovat tři stovky let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři stovky let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic. Jen to je, co má nějakou cenu. A pro vás má všecko cenu. Ó bože, já byla jako vy! Já byla děvče, já byla dáma, já byla šťastná, já byla člověk! Bože na nebi!“

Františka Vrbenská

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Karel Čapek,