Dámská jízda a jak ji narušit. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Mám kamarádku už od dětství, známe se ještě ze základní školy. Je to Polka, co dětství strávila v Praze s rodinou, teď žije v Krakově. Pravidelně se navštěvujeme a voláme si dodnes.

Ona za mnou jezdí většinou na prodloužené víkendy a v létě. Užíváme si spolu takové ty holčičí dny, kdy probereme všechno možné — a na povídání nám stejně ani týden nestačí. Miluju, když je u nás. Najednou se svět rozjasní. Smějeme se jako puberťačky. Což je ostatně naše celoživotní specialita.

V těch chvílích bych generála s chutí odstěhovala jinam. On nás totiž ruší. A mám podezření, že si to vyloženě užívá. Většinou to u nás během Juliiných návštěv vypadá nějak takhle… „Kdy přijede Julie?“ ptá se mě pokaždé s rádoby zájmem, když se blíží její návštěva. A já mám nejdřív naivně radost, že má mou kamarádku rád. Ne vždy to tak totiž je — například kamarádku Lucii ze střední nesnáší. Ona jeho taky nemůže vystát. Generál to nějak vycítil. Jako kdyby věděl, že mi Lucie kdysi dávno řekla, že se ke mně vůbec ten dědek nehodí. A když jsme spolu jednou byly na víně a generál mi během večera už potřetí volal s tím, že se o mě bojí (přeloženo: bojí se, že mě sbalí někdo mladší), vytrhla mi Lucie mobil z ruky a zařvala na něj, ať mě nechá být. Tím u něj definitivně skončila. Tenkrát to bylo velké drama, a pod vlivem kamarádky a vína jsem s generálem chtěla skončit. Jenže on o mě bojoval skoro jako lev.

Julie je ale jiná. Patří k těm jemným diplomatkám, co najevo dávají jen to, co chtějí. A tak se na generála hezky usměje a řekne:
„Jak se máš? Přivezla jsem ti výbornou polskou domácí klobásu.“
A generál se rozplývá, jako by se mu vrátila první láska. Skoro to vypadá, že by mě za kamarádku klidně vyměnil. Vrhá se na tu klobásu a řeže si ji po malých, ale vytrvalých kouscích.
„To je excelentní, Juli,“ ševelí familiárně. „To mají nějakej speciální recept, že jo?“
„Kupuju ji u nás na trhu. Má tam krámek jeden farmář. Všechno si dělají sami,“ odpoví Julie klidně.
„No to je znát, že je to poctivý!“ zubí se generál, zatímco mizí půl kila masové dobroty.

„No jo, to u nás nemáme, viď?“ poznamenám suše. Chci si s Julinkou povídat, ale generál sedí dál v kuchyni a očividně se k odchodu nemá. Mlčí, ale poslouchá.
„Chceš ještě klobásu? Nebo ti mám ohřát guláš?“ zkouším ho nalákat na další jídlo s nadějí, že po něm odpadne a zmizí. Jenže ani jeho oblíbené večerní zprávy, které jindy nemůže vynechat, ho nezajímají.
„Ne, děkuju. Už mám dost.“
Tak sedíme tři. Generál mlčí a kouká. Za chvíli naštěstí zapomeneme, že tam je a přesuneme se s Julinkou na gauč, každá se sklenkou vína v ruce, si zapáleně povídáme. Jenže než se stačím pohodlně opřít, generál je tu zase. Usadí se s námi. Ani jeho oblíbené televizní zpravodajství ho nedonutí odejít.

A protože evidentně cítí, že narušil poklidný babinec, rozhodne se nás pobavit. Bere si do náruče našeho malého psa, začne ho rozverně drbat, blbnout s ním po gauči a vyvolávat: „Tak pojď, ty náš pejsku, ty pse baskervillský!“ Zatímco pes se raduje, generál se rozdovádí tak, že poskakuje zadkem po gauči, blíží se… a najednou je nebezpečně blízko Julii. Až příliš.

Julia ztuhne. Sedí naprosto nehnutě, oči doširoka otevřené – a v obličeji má výraz ženy, která se modlí, aby jí ten nadšený stařík náhodou nedal pusu.

Já to koutkem oka sleduju, dělám, že tohle jako nevidím, a radši vytahuju téma:
„Víš co jsem ti chtěla ukázat, Julo? Ty fotky z toho našeho výletu do Lužických hor! Musíš se podívat a říct mi, jestli je to ten hotel, ve kterém jsme byli jako děti na škole v přírodě. Já myslím, že to je on, jen je teď celý zrekonstruovaný. Počkej, hned je najdu…“

To zabere. Generál se pomalu uklidňuje, pes taky a vše se zvolna vrací do normálu. A pak přijde věta, která nám dá konečně naději: „Dámy, omluvte mě. Jsem unavený. Asi jsem se přejedl té VÝBORNÉ klobásy,“ zvedá se teatrálně.
„To je jasný. Jen běž,“ usměju se a mávnu mu na dobrou noc.

Ale to není všechno. My dvě se s Julinkou rády díváme na filmy – hlavně české komedie, které ona miluje. A mě těší, že si je oblíbila. Před jejím příjezdem si vždycky připravím playlist, co by se jí mohlo líbit.

A pak to začne. Uvelebíme se u televize a pustíme film. Jenže i kdyby generál spal hlubokým spánkem, vždy se záhadně probudí a má neodolatelné nutkání jít do kuchyně — což by nebyl takový problém, kdyby se k ní nemusel protáhnout přímo mezi námi a obrazovkou. Takže naše sledování vypadá asi takhle:
Pět minut koukáme, pak pomalým krokem projde před obrazovkou postava postaršího muže. Z kuchyně se ozývá šustění, cinkání, míchání.
Zesilujeme zvuk. Za chvíli se generál vrací zpět a opět nám zastíní svým tělem obrazovku. A takhle to jde dokola. U devadesátiminutového filmu prošel osmkrát. Julie to spočítala. Občas na nás mrkl, jindy zamával. Naposledy dokonce popoběhl, aby prý „nerušil“. My mlčíme a dusíme se smíchy.

Ještěže je Julie tak shovívavá a klid je jí nade vše.
Sice nevím, co si o něm doopravdy myslí, ale nakonec jsem za tu její zdvořilost vlastně vděčná.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová