Přiveďte Olbrachta na pranýř dneška. Komentář Štěpána Chába

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Pomník Ivana Olbrachta v Koločavě

Vzedmula se vlna odporu k pojmenování nové stanice metra budované linky D po Ivanu Olbrachtovi. A to s poukazem na to, že to byl komunista, napsal naivní a propagandistickou Annu proletářku. Fuj a huj.

Ivan Olbracht byl komunista. A byl z komunistické strany vyobcován. Zase se do ní vrátil. V roce 1943, tedy v době, kdy komunisté končili před popravčí četou, jako Vladislav Vančura, nebo v koncentračním táboře. To nebyl prospěchářský vstup do strany, to byl vstup, který ukazoval, že Olbracht se rval za zemi proti okupantům. Vstup do strany, který se mu mohl stát osudným. Ale my vidíme (nebo snad máme podle notiček vidět), že je to autor jen té Anny proletářky a komunistický mazánek, kterému tleskalo ÚV KSČ.

Nesmiřitelnost se to nazývá. Komunistický režim sovětského ražení skončil před pětatřiceti lety. Ale stále se na něj nedokážeme podívat s odstupem. Stále v nás žije (teď už) primitivní antikomunismus. Přitom vášnivý antikomunismus měl smysl po pádu režimu, kdy se nový a svobodný režim měl vypořádat s katy totality. Spustit český „Norimberský“ proces a potrestat vykonavatele komunistických represí. Ty sadistické vyšetřovatele StB, kteří mučili, týrali. K ničemu takovému nedošlo. Připravili jsme se tak o katarzi, která se v ozvěně neustále hlásí o slovo.

Neočistili jsme se od bývalého režimu jednou tlustou čárou, a tak teď vymýšlíme takové, s prominutím, ptákoviny, jako že bývalým funkcionářům komunistického režimu snížíme apanáž (a to ač si to nejspíš za těch třicet let všichni dávno odpracovali stejně jako prezident Pavel), nebo odepřeme Ivanu Olbrachtovi stanici pražského metra. Protože to byl komunista.

Už jsme očividně v závěsu Západu, kde bourali svým velikánům sochy, protože jejich životy byly toxické něčím, co téhle době nevoní. Vidíme tehdejší dobu očima doby dnešní. To znamená zaslepeně a hloupě. Hodnotíme činy našich předků podle našich současných pravidel, ideologií, trendů, módních výkřiků. A budujeme tím v sobě vlastně jistou formu pohrdání historií naší země. Učíme se historii naší země chápat jako špatnou. Protože nežila našimi hodnotami.

A je to tak, tak hloupý přístup, až to mlátí o futra.

Kdy odsoudíme Masaryka s Havlem, protože to byli děvkaři? Dáme do klatby Čapka, protože jeho tvorba páchne genderovou předsudečností? Aby nám pak nezbyl jen práskač Čurda, ten šel s dobou i s režimem. Jenže aby se všechny stanice metra jmenovaly po Čurdovi, to bychom v té pražské dopravě měli takový trochu příliš hřibovský čurbes. I když, pravda, hezky hřibovsky hodnotový čurbes.

Boj proti pojmenování stanice metra po Ivanu Olbrachtovi je tak příznakem jisté slaboduchosti doby, která nepřeje velkým lidem, velkým činům, velkým myšlenkám, doby, která se snaží všechny uzavřít do šedé reality ideologického zápalu pro „naši“ věc. Co jen mi to připomíná? Pořádali se při tom průvody s fáborky, deklarovala se věrnost a blbost byla všudypřítomná. A neztratíme u toho nadšení z nenávisti k naší minulosti vlastní identitu? 

Vložil: Štěpán Cháb