Jak jsem zachránil Ondreje Nepelu. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Českého olympijského týmu

Popisek: Slovenský krasobruslař Ondrej Nepela, jedna z největších československých sportovních legend

U nás prší a prší, promočená tráva je pokrytá spadaným listím. Zafouká silný náraz větru a opadané listy zakryjí i ta místa zahrady, která se ještě snažila připomenout krásy zmizelého léta.

Kapky úporného deště stékají po okenním skle a zesilují pochmurnost předčasného soumraku.

Sedím u okna, natažené nohy opírám o vlažný radiátor ústředního topení a vzpomínám.

Vzpomínám na ty, kteří zde byli s námi a teď jsou snad někde tady kolem nás, neviditelní, neslyšitelní a pomalu zapomínaní.

Myslím na rodiče, na sestru, na spolužáky a kamarády a na všechny krásné dívky, které jsem znal.

Vzpomínám na překrásnou Hanku Maškovou, krasobruslařku s nejkrásnějšíma a nejsmutnějšíma očima, kterou jsme milovali a v černobílé televizi se zatajeným dechem sledovali v tehdy nesmírně populárních přenosech krasobruslařského klání. Přemýšlím nad jejím osudem, nad tím, jak svou lásku věnovala člověku, který si ji nezasloužil, a na to, jak nešťastně skončil její život, který se nestačil naplnit.

Psali jsme

Poslední telefonát. Sobota Jaromíra Janáka

Nikdy jsem ji nepotkal, přestože bydlela na Václavském náměstí, snad v domě, kde bývala známá vinárna Barok a na jehož místě dnes stojí nepovedený obchodní dům, myslím, že se jmenoval Družba. Každé ráno odtud spěchala v době, kdy lidé ještě spí, na trénink, aby potom ještě stačila vyučování ve škole.

Zdálo se mi o ní v noci a strašně rád bych se s ní někdy potkal.

Pak přišla hrozná zpráva o její smrti při autonehodě a já měl dost smutnou čest zazpívat jí na jejím pohřbu v motolském krematoriu.

Krematorium bylo tehdy obležené lidmi snad z celé Prahy, reproduktory ozvučily celé údolí před krematoriem a lidé stáli až venku na Plzeňské ulici.

Varhanice paní Ledvinová mě lákala, abych se šel podívat na krásnou dubovou rakev s okénkem nahoře, ale nějak jsem nemohl. Čekal jsem na ni před dveřmi na kůr, kde jsem měl zpívat, přiběhla ubrečená a říkala mi, jak i v rakvi je Hana Mašková krásná, jen prý měla několik drobných zranění v obličeji.

Protlačili jsme se davem lidí ke dveřím na kůr a vedle mě stál kluk v tmavomodrém svrchníku s ozdobnými výložkami na ramenou a slovensky se mě ptal, jestli bych mu nepomohl dostat se do obřadní síně, že přijel pozdě a že se bojí, že se tam nedostane. Vzal jsem ho s sebou na kůr, nebylo tam moc místa, a tak stál vedle mě, když jsem zpíval Gounodovo Ave Maria, a pak když hrálo smyčcové kvarteto, a nezadržitelně se rozplakal.

Byl menší než já, dost hubený, s tmavými vlasy na pěšinku a jmenoval se Ondrej Nepela.

Po obřadu jsme sešli po schodech dolů, podal mi ruku, ještě mokrou od setřených slz, a děkoval mi, že jsem ho vlastně zachránil.

Uplynulo několik let a umřel i Ondrej, který netušil, že o něm budou jednou točit film.

Před čím jsem ho to vlastně zachránil?

Venku už je tma a do okna mi stále bijí kapky deště. V předpovědi říkali, že zítra by mělo vysvitnout slunce. Doufám, že je to pravda…

Vložil: Jaromír Janák