Stáří je někdy fakt mazec. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Moje babička vždycky říkala, že stáří je jediná spravedlnost na světě. A já jsem s ním měla rande dřív, než jsem sama zestárla. Poprvé jsem ho pocítila s mojí mámou, podruhé s mým o dvacet let starším mužem.

A přitom – než jsem si s generálem začala – občas jsem si při pohledu na podobné páry říkala: Co ta holka s takovým starcem bude dělat? Nebude z ní pečovatelka dřív, než bude sama máma? A co ten chlap? Jak to asi vnímá? Vždyť ona chodila do školky, když on už randil s holkama. A pak za pár let to přišlo i na mě. Nebo – jak by řekly ženy z ezo skupin – Vesmír mi dopřál zakusit to natvrdo.

Brzy jsem tak mohla psát seminární práce na téma: Muž, který zestárne dřív než jeho partnerka. Začala bych asi takhle: Stáří přichází plíživě. Nenápadně. A najednou – bez většího varování – před vámi už nestojí zralý muž, ale stařec. Hlas už není tak pevný, krok tak sebejistý a oči… oči jsou najednou zamlžené. A u generála to bylo s těma očima ještě veselejší. Nejenže je měl kalné, ale dokonce se mu to levé začalo podivně kroutit, posouvat a vypadalo, jako by mělo každou chvíli vypadnout. Vážně jsem měla strach, že mu to oko vyskočí jako kulička z hracího automatu.

Jelo se po doktorech. Nejdřív oční, pak interna, neurologie. Diagnózy se měnily z hodiny na hodinu a nikdo pořádně nevěděl, co generálovi vlastně je. Jak typické. Takže mě to nepřekvapilo, jen jsem si přála, aby oko zůstalo tam, kde má – než někoho z lékařů napadne, co s tím. Naštěstí osvítilo neurologa – nasadil generálovi kapačky, injekce – a zdálo se, že to zabírá. A generál konečně dokola neopakoval větu: „Nevidím!“ a na cokoli, co jsem řekla, nereagoval: „Já tě nevidím.“  Ale než se jeho oko zlepšilo, stalo se, že si málem sedl vedle židle, jak viděl šejdrem. Vůbec jsem se mu nechtěla posmívat, jen už jsem z celé té situace byla vystresovaná natolik, že jsem to napětí musela uvolnit – a tak jsem se usmála. Zcela nevinně. Ale generál, bez smyslu pro humor a bez pochopení mého rozpoložení, reagoval dotčeně „Ty se mi směješ? Já jsem skoro slepej, přijdu o řidičák, a ona se směje!“

Jo, řidičák a řízení vůbec… To bylo taky téma. Jak stárnul, sám si zkracoval dojezd – od stovek kilometrů až po pojížďky po okolí. A i ty byly někdy mimo jeho orientační rádius. Přesto za volantem zůstával agresivní jako dřív. Ale s tím okem dojezdil definitivně. A to ho ranilo. Paradoxně víc než to, že už vlastně nikam moc jezdit nechtěl. Na těch 500 metrů do supermarketu by mu bývala stačila koloběžka. Kdyby nějakou měl.

Oko se sice nakonec trochu dalo dohromady, ale vzápětí přišel šedý zákal a další operace. Výsledkem ale bylo namísto celkové zlepšení trvalé poškození očního nervu, což způsobilo, že už vlastně nikdy pořádně neviděl. A s tím se stal nervóznější, hádavější a často bez energie.

A pak tu byla ještě jeho cukrovka, zvýšený cholesterol a bolest nohou. Generál pohubl, ztratil chuť k jídlu a často dlouho spal. Někdy nevylezl z postele celý den. Přibývalo i zapomínání. Paměť neměl nikdy slavnou, ale po sedmdesátce se to znatelně zhoršilo. Samozřejmě – pokud se mu to nehodilo, tvrdil, že si všechno pamatuje výborně.

Klasika. Hlavně ale nezapomněl na to, že ženský stárnou – a on jen zraje. Generál – sám už jasný důchodce – s oblibou komentoval vzhled žen, které byly o třicet či dvacet let mladší než on. Často ne zrovna lichotivě. To se mě, jakožto zástupkyně této věkové kategorie, dotýkalo – i když se generál tvářil, že mě se to teda rozhodně netýká. Když jsem si dovolila poznamenat, že už taky není junák, že je prostě dědek, rozohnil se: „To teda nejsem! Víš, jak se říká – chlap stárne jako víno!“

Jo. Jenže ne každé archivní víno se dá pít. A podobně je to i s některými muži.

Generál – asi jako vícero mužů (nebo i žen) – stárnutí snášel docela špatně. Fňukal. Litoval se. Často říkal, že stáří je hrozná věc. A tak jsem si vedle něj začala připadat stará i já. Někdy jsem měla až absurdní představy – že mám na hlavě šátek, zástěru, v ruce vařečku a hádám se v kuchyni se starcem o to, kam jsem mu uklidila brýle. Hrůza.

Ale vždycky, když jsem cítila, že už je to za hranou – že generál má jeden ze svých extra stařeckých dnů a já už to nedávám – uměla jsem před ním prchnout. Fyzicky, nebo aspoň v hlavě do jiného světa. Přitom jsem přemýšlela, jak je možné, že někdo stárne s grácií, a jiný se v tom plácá. Jak to, že tenhle muž, co ještě na prahu šedesátky působil jako čtyřicátník, se najednou sesypal jako perníková chaloupka?

Občas mi ho bylo líto. Připadal mi křehký. Měla jsem o něj strach. A vždycky, když už jsem byla rozněžnělá nad staříkem, stalo se něco, co mě donutilo hodit zpátečku. Generál vstal z mrtvých – a byl zas ten generál, kterého jsem kdysi poznala.

A tak to s ním bylo pořád. Jako na houpačce. Jeden den generál, druhý den dědek.
Mně nezbylo nic jiného než si dokola připomínat, že stáří je přirozená součást života. A někdy je to fakt mazec.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová