Brouzdání po pamětihodnostech duše. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.11.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Trocha jílu na vyspravení spár
Slova – Budiž světlo – mají své podivné následky, se kterými je někdy obtížné se vyrovnat.
Psát den co den komentář. Za těch asi sedm let, co se této práci věnuju, občas získávám pocit, že se začínám opakovat. I proto mi za zády sedí naše šéfredaktorka a když se něco takového děje, šťouchne do mě. Zacykluješ se. To se pak musím otřepat a vrhnout se jinam, jinudy. Takhle jsem se zacyklil u covidu nebo u vlády Petra Fialy. Neustále jsem se vracel k tématu a nestále se snažil vysvětlit nebo pochopit to samé (něco jako když, že si neurvale kopnu do kolegy, Alexandr Mitrofanov sepisuje tisící pátý text o své nenávisti k vlastní otčině). A i proto mě zásobuje naše šéfredaktorka náměty. Něčím, co ji zaujalo a mohlo by i mě.
Včera mi poslala e-mail s citátem od kdysi velmi oblíbené české spisovatelky Jarmily Loukotkové, která dala této planetě vale před osmnácti lety. E-mail provázel předmět – mohlo by se ti líbit. „Všichni jsou stejní, každého bolí v kříži a každému vypadávají zuby, každý se trápí nešťastnou láskou a všichni vědí, že jednou umřou, a nikdo umřít nechce, všichni jsme lidé a nic lidského nám není cizí, ať pocházíme z Nikomédie či Kápuje, z Numídie či Makedonie, z Itálie, z Řecka, z Afriky, ať máme pleť bílou, hnědou, černou – proč tedy spolu válčit? O co, pro bohy všemohoucí? O píď území navíc? O poklad hrstky perel nádavkem? O prvenství, kdo má či znamená nebo dokáže víc? Vždyť je to tak malicherné, ubohé, směšné. Nedůstojné... Ano, nedůstojné lidského myslícího mozku!“
A tak jsem si to přečetl a pokýval hlavou. Samozřejmost. To dá rozum. To ví každý. A šel čenichat po novinkách. Programové prohlášení budoucí vlády je na světě, energeticky náročné podniky vyhrožují útěkem z EU, Pavel Rychetský a jeho skandální prohlášení v neděli pro OVM, švýcarská poslankyně Meret Schneiderová za Zelené, která hledá potraviny pro to politické přesvědčení jen z kontejnerů a je na smrt vyhublá. Čtyři témata, kterých by se dalo hned chopit (obzvláště ten Rychetský, to je doslova halogen demokracie), ale vrátil jsem se ke slovům paní Loukotkové. Přečetl jsem si je ještě jednou. A zase přikyvoval. Znovu jsem si je přečetl a přikyvoval o to vehementněji. Kdyby na mě někdo koukal zvenku přes záclonu a viděl jen stínohru mého souhlasu, možná by získal pocit, že místo přikyvování už mlátím hlavou o stůl. Ale ono to tak možná většinou dopadne, když člověk začne příliš přikyvovat nad zdánlivou samozřejmostí, změní se jeho souhlas v mlácení hlavou o stůl, protože samozřejmost je ve výsledku pro svou samozřejmost vlastně tak nesamozřejmá.
Mohl bych teď popadnout slova paní Loukotkové a začít sepisovat utopisticky pacifistické blouznění o všech válkách světa. Ale nakašlat na to. Co s tím já zmůžu? Že budu nesouhlasit? Volat po konci? K čemu. Vraždit se tam kvůli tomu nepřestane. (A ano, pohrdám vámi, vy mocní, kteří svou tupou nízkostí nejste schopni zastavit to pominutí smyslů, pohrdám vámi všemi.)
Spíš se snažím pochopit slova paní Loukotkové skrze své životní krédo, které vypadlo z mozkovny posledního českého génia slova Bohumila Hrabala. „Buďte na lidi hodní, nebo vám nepůjdou na pohřeb,“ napsal Hrabal. Hrabal potřeboval mnohem méně slov na to, aby řekl mnohem víc, vlastně podobně jako Jaroslav Hašek, jen s trochu větší grácií (oba se pak, jak jinak, jako nezbední učedníci krčili pod mohykánem literárního génia Vladislava Vančury).
Jenže jak žít ve světě, kde samozřejmostmi se sice plní stránky knih, dávají se jako životní krédo na čelo budoucích náhrobků, ale v realitě pak vítězí nízkost, malichernost, ubohá směšnost a na pohřby jakýchkoliv nadějí se chodí s jistou jízlivostí přeživších. Když svět naplňují cyklicky se vracejícími přehmaty vyšších zájmů, kde je jednotlivec jen pěšákem ve spravedlivých válkách a spravedlivých mírech a spravedlivých justičních omylech a spravedlivých plánech na reformu jeho života bez jeho souhlasu.
A tak na sebe navzájem buďme aspoň hodní a choďme si na pohřby, svět se ze svých nemocí stejně nevyléčí.

Vložil: Štěpán Cháb