Režisér Innemann: Úspěch víc než morálka, nebo případ pro psychiatra?
05.11.2025
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Režisér Svatopluk Innemann
TAJNOSTI SLAVNÝCH: První na Barrandově, legendární komedie i první detektivka. A pak střemhlavý pád až na dno.
Pokračování z pondělí 3. listopadu
Od roku 1925 začal Svatopluk Inneman konečně pracovat jako samostatný režisér, na některých svých filmech se ale podílel i na scénáři, například na komedii z roku 1926 Švejk v ruském zajetí, v němž Haškova světoznámého hrdinu ztvárnil Karel Noll. O tři roky později se stal film součástí sestřihu prvních němých filmů o Švejkovi Osudy dobrého vojáka Švejka, který zpracoval Martin Frič. O životě svého oblíbeného autora Jaroslava Haška natočil Innemann o dva roky později komedii Ve dvou se to lépe táhne. Už v roce 1925 ale přišly na stříbrné plátno jeho nejúspěšnější němé filmy, komedie Z českých mlýnů a výpravný životopisný film Josef Kajetán Tyl, v němž ztvárnil hlavního hrdinu Zdeněk Štěpánek.
Tři prvenství
Do světa zvuku vplul jako režisér mezi prvními v roce 1930 vlasteneckým snímkem Fidlovačka, v níž také poprvé zazněla z filmového pásu česká národní hymna Kde domov můj, kterou složil pro postavu slepého houslisty Mareše v Tylově původní divadelní hře hudební skladatel a dirigent František Škroup. Hudbu v duchu původní skladby upravil Erno Košťál a vhodně doplnil dobovými písněmi. O rok později sklízela mimořádné ovace jeho sportovní komedie Muži v offsidu, kterou natočil podle populárního stejnojmenného humoristického románu Karla Poláčka. Mimořádně kvalitnímu hereckému obsazení v ní vévodil Hugo Haas, pro nějž byl pan Načeradec první velkou filmovou příležitostí. A v roce 1933 natočil podle románu Emila Vachka Muž a stín první českou filmovou detektivku Vražda v Ostrovní ulici, která byla současně historicky prvním filmem, natočeným v nových ateliérech Miloše Havla na pražském Barrandově.
Rozloučení s Tylem
Innemann natáčel i krátkometrážní snímky, dokumenty, operetky, komedie či melodramata a kvalita výsledků jeho tvorby hodně kolísala. Za jeho umělecký vrchol je považováno drama z roku 1932 Před maturitou, které natočil společně s Vladislavem Vančurou. Hudbou je doprovodil mladý E. F. Burian, a právě pro ně složil šlágr třicátých let Chlupatý kaktus. Romantickou atmosféru podtrhují exteriéry, natočené u Máchova jezera, a převratné novinky doby moderní komplex Barrandovských teras, jednoho ze splněných snů bratrů Miloše a Václava Havlů. Mimořádný úspěch sklidilo v roce 1936 i romantické drama ze studentského prostředí Sextánka, v němž excelovali křehká Hana Vítová a idol žen všech generací Rolf Wanka. A Innemannova manželka Zdena si zahrála alespoň hospodyni profesora Hrona. Svoji tvorbu definitivně zakončil v roce 1937 adaptací oblíbené divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Švanda dudák, natočenou k devadesátému výročí jejího napsání. Scénář k ní napsal populární písničkář scénář Karel Hašler, jenž působil během natáčení i jako odborný poradce. Hudbu ale složil skladatel a dirigent Erno (Arnošt) Košťál, jenž vyvinul vlastní postup pro synchronizaci zvukových filmů, který převzala většina ostatních skladatelů. Pak už Innemann musel na další práci rezignovat, protože se u něj začala projevovat psychická porucha.
Vražda v Ostrovní ulici:
Árijská propaganda
K jeho zdravotnímu stavu nepřispěly ani bouřlivé události, způsobené nastupujícím nacismem. Začal se léčit u psychiatra, pracoval jako retušér fotografií ve firmě Foto Mráz na Staroměstském náměstí a za každou cenu se snažil přizpůsobit novým poměrům. Krátce byl i členem nacionalistického hnutí Vlajka, inspirovaného Mussoliniho italským nacismem. Od poloviny třicátých let Vlajka vystupovala proti Židům a její antisemitismus se stále stupňoval. V roce 1939 požádal Innemann s manželkou Zdenou o německou státní příslušnost, možná i v naději, že se díky ní přece jen do filmových ateliérů bude moci vrátit. Společně přispívali i do prvních čísel antisemitského časopisu Árijský boj. V roce 1940 v něm například vyzývali k odstranění židovských herců z divadel a publikovali svůj román na pokračování Prokletá rasa. Osud árijské dívky v roce 1938-1939.
Poválečné účtování
Vůči nacistickému režimu byli oba manželé mimořádně loajální a aktivní. Svatopluk chtěl dokonce uvést v Moderním divadle Jiřího Koldovského v paláci Akropolis na Žižkově svoji divadelní hru o Adolfu Hitlerovi. Zdena zase začala pilně vystupovat v nacistických propagandistických rozhlasových skečích, například Hvězdy nad Baltimore či Haló, volá Londýn, v němž hrála Hanu Benešovou, a od roku 1944 byla placenou konfidentkou gestapa s přezdívkou Silly. Poválečného zúčtování za zradu národa se Svatopluk Innemann nedožil. Hned v prvních dnech po osvobození byl v květnu 1945 zadržen v Nuslích členy revolučních gard a předán do internačního tábora na zámečku v Klecanech, kde zemřel právě před osmdesáti lety, 30. října 1945. Zdena byla 20. května 1946 odsouzena za kolaboraci k patnácti letům těžkého žaláře a doživotně vyřazena z řad filmových a divadelních pracovníků. Nakonec byla propuštěna v rámci amnestie prezidenta Antonína Zápotockého už v roce 1955 a o deset let později zemřela úplně opuštěná.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český film, Česká televize, Národní filmový archiv, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Iveta Mecnerová: problematika cenzury v období Protektorátu Čechy a Morava, Pavel Suk: Antisemitismus ve vybraných protektorátních periodikách, Zdena Kavková: Pozor, až tlesknu, tak jedem!)
Vložil: Adina Janovská