Slavný prvorepublikový filmový režisér začal dokumentem o Masarykovi
03.11.2025
Foto: Se svolením Moravské zemské knihovny Brno
Popisek: Režisér Svatopluk Innemann na snímku v Albu representantů všech oborů veřejného života československého - 1927
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Muž, který zvládl všechny filmařské profese, postavil před kameru celou svoji rodinu.
Režíroval historicky první český zvukový film, jako první natáčel v roce 1933 ve zbrusu nových ateliérech na pražském Barrandově, na české filmové plátno přivedl i detektivku. Kameraman, herec, scenárista, režisér, střihač… Muž mnoha profesí a jedna z prvních výrazných osobností české kinematografie Svatopluk Innemann natočil už v němé éře šestnáct filmů, po nástupu zvuku jich přidal ještě dalších šestadvacet a kritikou se nikdy nenechal odradit. Po obsazení Československa nacisty se ale sám tak zdiskreditoval, že by nad ním otec, uznávaný představitel charakterních hrdinů, hořce zaplakal. Zda pod vlivem dědičné psychické choroby, nebo ho hnala touha pracovat dál za každou cenu, zůstane navždy otázkou.
Vražedné dědictví
Narodil se 18. února 1896 jako prostřední ze tří synů herce a režiséra Rudolfa Innemanna a operní pěvkyně Ludmily Lvové. O dva roky starší Miroslav se později stal ředitelem a majitelem kina, nejmladší syn Rudolf se stal filmovým zástupcem a v roce 1905 k nim přibyla ještě nejmladší dcera Ludmila. Svatopluk přišel na svět v slovinské Lublani, kde jeho otec právě působil coby divadelní režisér a herec v Novém zemském divadle, všichni jeho sourozenci se ale narodili v Praze. Když bylo Svatoplukovi deset let, propukla u otce psychická choroba, která se zpočátku projevovala problémy s pamětí. Doufal, že jeho stavu pomůže několikaměsíční dovolená, jenže marně. Nemoc se zhoršovala, takže počátkem roku 1907 odešel do penze. Nakonec skončil v ústavu pro choromyslné, kde po několika dnech zemřel. Psychické problémy byly zřejmě rodinnou zátěží, která se později projevila i u Svatopluka a jeho bratra.
Přání, jehož splnění nevyšlo
Vdova Ludmila se měla co ohánět, aby početnou rodinu uživila, takže není divu, že se snažila držet děti od finančně nejistého uměleckého světa co nejdál. Proto jí také Svatopluk nejprve splnil přání a vyučil se uzenářem, řemeslu se ale věnoval jen krátce. Propadl totiž kouzlu oživlých obrázků a v rodině nebyl jediný. Jeho manželka Zdena, s níž se pravděpodobně seznámil právě při natáčení svého prvního filmu Červená Karkulka, se narodila se jako Růžičková a příjmení Kavková dostala po matčině svatbě se spisovatelem Bohuslavem Kavkou, který vydával časopis Divadlo. Začínala v Blažkově divadelní společnosti, vyhlášené vysokou dramaturgickou i interpretační úrovní, později vystřídala až do konce druhé světové války angažmá v pražském Švandově divadle, Divadle na Vinohradech a Uranii. Ve filmu debutovala už v roce 1916 jako květinářka v komedii Zlaté srdéčko, po nástupu zvuku se ale stáhla do divadelního světa, protože se barva jejího hlasu i herecký projev s kamerou neladily.
Červená Karkulka:
Hraje celá rodina
Bratr Miroslav si později zahrál ve třech Svatoplukových filmech, mimo jiné ruského cara v protiválečné satiře Švejk v ruském zajetí. A herečkou se nakonec stala i o devět let mladší sestra Liduška, před kamerou ale stanula pouze jednou, v první filmové Babičce Boženy Němcové, kterou natočila v roce 1916 průkopnice českého filmového umění Thea Červenková. Film, který se zachoval jen zčásti a ve špatné kvalitě, je kombinací patetického vlastenectví s podivným, nejspíš neplánovaným humorem, zajímavý je pouze tím, že byl opravdu natočen na Starém bělidle a v Babiččině údolí. V několika jeho filmech si později zahrála i Innemannova teta Marie Oliaková a k filmovému herectví nakonec Svatopluk přesvědčil i matku Ludmilu. Zahrála si se Zdenou už v roce 1920 v jednom z jeho prvních filmů, pohádce Červená Karkulka. Hercem se stal i o dva roky starší bratr Miroslav a ve filmové branži nakonec skončil jako obchodní zástupce i nejmladší bratr Rudolf.
S Ondrákovou před kamerou
Už v roce 1918 se Svatopluk poprvé chopil kamery a společně s Ottou Hellerem, který působil jako asistent kameramana už v roce 1916 při pohřbu císaře Františka Josefa I., natočil svůj první film Československý Ježíšek, romantický příběh legionáře, vracejícího se po válce do vlasti. Ve dnech 20. a 21. prosince 1918 zachytil pro budoucnost na filmový pás triumfální návrat prezidenta Tomáše G. Masaryka do Prahy. Po zhlédnutí výsledků své práce na uzenky a jitrnice definitivně zapomněl, začal pracovat samostatně a během jediného roku 1919 stihl natočit jako kameraman sedm němých filmů, v nichž se také objevil v malých rolích na plátně.V roce 1920 debutoval jako samostatný režisér právě již zmíněnou pohádkou Červená Karkulka, až do roku 1925 ale dál působil při výrobě svých filmů současně jako kameraman. Navíc si naplno vyzkoušel i herectví, v roce 1919 si zahrál muže v autě v slavné komedii Přemysla Pražského a Jana S. Kolára Dáma s malou nožkou, v níž debutovala příští česká hvězda, legendární Anny Ondráková. Do filmového světa tenkrát poprvé nahlédl i začínající Martin Frič, jenž vytvořil propagační plakát, nedostal ale za něj ani korunu.
Pokračování ve středu 5. listopadu
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český film, Česká televize, Národní filmový archiv, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Iveta Mecnerová: problematika cenzury v období Protektorátu Čechy a Morava, Pavel Suk: Antisemitismus ve vybraných protektorátních periodikách, Zdena Kavková: Pozor, až tlesknu, tak jedem!)
Vložil: Adina Janovská