Zeměměřič, astronom, geofyzik... Žádný Cimrman, český šlechtic. Časosběr
02.11.2025
Foto: Wikipedia - volné dílo, Österreichische Zeitschrift für Vermessungswesen, 1911, No 2, p. 41
Popisek: Robert Daublebský ze Sternecku, generálmajor C. a. k. rakousko-uherské armády
Devatenácté století jsem opakovaně představovala jako éru podnikatelů a obyčejných lidí, kteří se dokázali vyšvihnout. Až mě nedávno překvapila otázka: A co vlastně v té době dělala šlechta?
Ano, i skupiny, které od Francouzské revoluce věděly, že „modrá krev“ je neuchrání před gilotinou, se samozřejmě snažily ve století vynálezů nějak fungovat. A někteří byli schopni přidat i vlastní příspěvek.
Mojí nejoblíbenější kategorií šlechticů jsou ti, kteří pochopili proměnu světa a dokázali výdobytků 19. století naplno využít. Rozhodli se, že nebudou sedět a přepočítávat příjmy ze svých majetků, ale sami něco dokážou. Obvykle k tomu měli ty nejlepší předpoklady, díky domácím učitelům se jim dostalo důkladného vzdělání. A nechyběl jim kapitál, i když platí, že ne všichni šlechtici byli tak bohatí, aby příjmy z rodového majetku dokázaly uživit obvykle velké rodiny. Někteří museli zamířit na pracovní trh a zvláštní kapitolou (obsáhlejší, než byste čekali) jsou šlechtické rody zkrachovalé. Každý prostě nemohl být Schwarzenberg.
Náš dnešní příběh tedy začíná po Bílé hoře roku 1620, to se českobudějovický primátor dočkal nobilitace a ke svému jménu si mohl začít psát predikát. A tak vznikl rod Daublebských ze Sternecku. Ten se postupem staletí rozdělil na několik větví, ve kterých najdeme velmi úspěšné jedince. Ale to vám prozradím až na konci článku.
Jedna z rodových linií se usídlila v hlavním městě Českého království, a právě v Praze přišel na svět 7. února 1839 Robert Daublebský ze Sternecku. Otec Jakub byl zemským advokátem, a protože rodina sice byla šlechtickou, ale ne zase tak bohatou, kladl důraz na vzdělání, aby se sourozenci dokázali slušně uživit. Už proto, že se v domě U modré růže v dnešní Rytířské ulici prohánělo celkem devět potomků.
Syn Robert absolvoval Akademické gymnázium na Starém městě, následoval Stavovský polytechnický ústav Království českého v Praze. Předchůdce dnešního Českého vysokého učení technického. Už tehdy se jednalo o elitní ústav, kde vědomosti předávali ti nejlepší z nejlepších. Daublebský do sebe nasál informace z mnoha oborů, především z geodézie a sférické astronomie.
Jako mnoho mladých šlechticů bez majetku viděl svou budoucnost v armádě, vstoupil do ní v roce 1859. Účastnil se bitev u Magenty a Solferina, které se ale pak moc nepřipomínaly, šlo o jedny z největších porážek, co kdy Rakousko utrpělo. Po válce ale v armádě zůstal a od prosince 1862 působil ve Vojenském zeměpisném ústavu. Byl to právě vystudovaný polytechnik Daublebský, kdo se pro armádní potřeby vrhl do mapování velké habsburské monarchie. Jak vidno, i když 19. století přálo soukromníkům, na některé projekty si mohla troufnout jen armáda.
Kartografie navíc právě v té době zažívala převratný vývoj. Od roku 1863 probíhalo po celé Evropě stupňové měření. Zjednodušeně řečeno, na základě změřené úhlové vzdálenosti mezi dvěma body na stejném poledníku a jimi určené délky se vypočítá celková délka a rozměry Země. Vysoká matematika, nebojte, taky jsem si to musela hledat.
Robert objel v podstatě celé Rakousko-Uhersko, s dalšími zeměměřiči změřili celé panství Františka Josefa I. pomocí triangulace. Výsledkem byly mimo jiné i mapy v měřítku 1:75 000. Se svým bývalým profesorem Kořistkou publikoval spis Seznam výšek v Čechách, které byly stanoveny v letech 1877–1879 vojenským zeměpisným ústavem trigonometricky. V rámci své vědecké činnosti také zastupoval Rakousko-Uhersko při mezinárodních jednáních o délce zeměpisného stupně.
Od roku 1872 se účastnil přednášek ve Vídni, aby si rozšířil svůj přehled, a v roce 1880 převzal vedení astronomické observatoře. Tu vedl dlouhých čtrnáct let, až do roku 1894. Sám prováděl astronomická pozorování, vydal se za čistým nebem do Srbska, Bulharska či Bosny a Hercegoviny. A při nich použil svou vlastní metodu měření zeměpisné šířky, kterou dnes zná celý svět jako Sterneckovu.
Zkráceně popsáno, pro měření využil měření „zenitových vzdáleností“ jižní nebo severní hvězdy. Přičemž zenitovou vzdálenost definujeme takto: úhlová vzdálenost objektu na nebeské sféře od zenitu, což je bod přímo nad pozorovatelem. Přiznám se, že úplně jasno v té metodě taky nemám.
Zásluhou jeho měření byla přesně určena hladina Jaderského moře i její příliv a odliv. Měření prováděl v letech 1875–1879, a pak ještě mezi 1901–1904 na vodočtu vlastní konstrukce. I tady jeho bádání sloužilo armádě, Habsburkové totiž zatoužili po mohutném loďstvu a z jadranských přístavů se staly vojenské základny. Jeho služby monarchie v roce 1885 využila i ke školení navigačních důstojníků c. a k. bitevních lodí.
Světový věhlas si ale získal hlavně svým výzkumem tíže, ke kterému používal vlastní speciální a stále zdokonalovaný kyvadlový přístroj. Experimenty prováděl od roku 1882 v příbramském dole Vojtěch, pak i ve zbytku monarchie a v devadesátých letech v Berlíně, Hamburku, Londýně a Moskvě. Také díky jeho měření byla v roce 1894 sestavena první mapa intenzity tíže na světě. Sterneckův kyvadlový přístroj používaly k orientaci i různé expedice, od námořních až po ty polární.
Kromě všech těchto světově oceňovaných úspěchů se věnoval i geofyzice. A rozhodně se nebál pro vědu ušpinit a snášet nepohodlí. V příbramských dolech prováděl svá měření v hloubce více než tisíc metrů pod povrchem. Ale ani to mu nestačilo a měřil i v dalších důlních oblastech, jako Jáchymov, Kutná Hora či slovinská Idrije.
Celkem byl autorem více než čtyřiceti vědeckých knih, nespočtu článků a katalogů. Byl členem Královské České společnosti nauk v Praze, dopisujícím členem Císařské akademie věd ve Vídni a na věhlasné univerzitě v Göttingenu mu byl udělen čestný doktorát.
Celkem ve službách vojenského zeměpisného ústavu strávil téměř 47 let aktivní služby. Do důchodu odešel v roce 1905 s hodností generálmajora. Zemřel ve Vídni 2. listopadu 1910, místo svého posledního odpočinku našel na hřbitově v Neustift am Walde, dnes je tato bývalá osada součástí Vídně.
Představení dalších členů rodu Daublebských jsem si nechala na konec záměrně. Pokud studujete šlechtické rody, dojdete k názoru, že některé mají společné vlastnosti, táhnoucí se přes staletí. Geny a výchova zkrátka dělají své. Ale v případě Daublebských ze Sternecku je tento rodinný dar ještě výjimečnější.
Rod se postupně rozvětvil na tři větve, pražskou, moravskou a korutanskou. Pražští šlechtici evidentně dědili nadání na čísla a vše kolem nich, protože Robertův bratr Mořic byl známým kartografem a dotáhl to až na velitele vojenské školy ve Vídni. Jeho syn a jmenovec Robert junior se stal matematikem, jako profesor působil na univerzitách ve Vídni, Černovicích či ve Štýrském Hradci. Další člen pražské větve Jakub Maria Alfréd se věnoval přírodním vědám. V oblasti botaniky uspořádal velký herbář, opravdu monstrózní, najdeme v něm na 25 000 druhů rostlin. Věnoval se i entomologii, zmapoval motýlí druhy kolem Prahy, Českého středohoří, Chebska, Krkonoš a Šumavy. V roce 1928 obsahovala sbírka zhruba 5800 druhů.
V moravské větvi pro změnu vyčnívá Moritz Daublebsky-Sterneck, který se narodil v roce 1912. Je nositelem titulu Spravedlivý mezi národy. I když sloužil za války wehrmachtu, neodmítl pomoci dvěma židovským ženám, které v nouzi zaklepaly na jeho dveře.
Už to vypadalo, že v rakouské větvi české šlechtické rodiny se srovnatelný příběh nenajde, ale pak jsem dospěla k osudům Klause Daublebského, který v letech 1999 až 2005 působil jako rakouský velvyslanec v České republice. Když se část českobudějovické větve rodu přesouvala přes kopec do Rakous, nikdo nemohl tušit, že se habsburské impérium rozpadne a z Vídně do Prahy budou místo místodržícího posílat velvyslance. Šlechtické rody se díky svým zkušenostem s diplomacií i středoevropskému rozhledu na tyto pozice vždy hodily nejlépe.
Osudy rodu Daublebských jsou hezkým obrázkem střední Evropy, kde stačí projít Vídní, a narazíte na haldu Novaků a Prochaszků. Jak se říká u sousedů: Každý správný Vídeňák má českou babičku!
A z toho vznikla říše, jejíž velikost byla výzvou, přesně vhodnou pro pražského bratránka všeuměla.
Zdroje: Wikipedia, Biografický slovník českých zemí (ZDE), LONDAT/CLARIAH-CZ (ZDE), Česká astronomická společnost (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo